Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3480/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Česká Lípa
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3480.18.1
Datum podání22.10.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3480/18 ze dne 27. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. N., zastoupené JUDr. Michalem Paule, advokátem se sídlem v Praze, Bělehradská 572/63, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 798/2018 ze dne 11. července 2018, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 55 To 354/2017-418 ze dne 20. února 2018 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 2 T 97/2015-380 ze dne 4. července 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v České Lípě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v České Lípě shledal stěžovatelku vinnou zločinem vydírání, pro který jí uložil trest odnětí svobody na dva roky a tři měsíce. Jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Stěžovatelka se měla vydírání dopustit tím, že v přesně nezjištěné době v březnu roku 2014 pod pohrůžkou odebrání nezletilých dětí nutila poškozenou M. B., aby v jiném trestním řízení (ve kterém byla společně s manželem stíhána pro týrání pěti nezletilých dětí) vypovídala jako svědek v její prospěch a zatajila tak trestnou činnost stěžovatelky a jejího manžela, přičemž v poškozené vyvolala obavu, že by mohla odebrání jejich nezletilých dětí zařídit.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodnutí okresního soudu zrušil ve výrocích o trestech z důvodů jejich formulace, následně uložil trest stejný jako okresní soud. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.

3. Proti rozhodnutí okresního, krajského i Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, rovnost v řízení a presumpci neviny. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, že v řízení byla provedena řada důkazů, z nichž žádný stěžovatelku či jejího manžela přímo neusvědčoval. Vlastní trestné jednání mělo probíhat mezi čtyřma očima (stěžovatelka vůči poškozené, manžel stěžovatelky vůči manželu poškozené). Poškozená i její manžel přitom toto jednání oznámili až po šesti měsících, a to až poté, co manžel stěžovatelky nezaplatil manželu poškozené požadovaných 500 Kč. Časový odstup a tato souhra okolností vypovídají o nedostatku intenzity údajného vydírání. Trestní řízení, pro jehož účely mělo k vydírání poškozených dojít, pak skončilo zcela ve prospěch manžela stěžovatelky, a to zcela bez ohledu na výpověď poškozených. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že výpověď poškozených byla motivována mstou vůči stěžovatelce a jejímu manželu pro neposkytnutí hotovosti a mstou za to, že manžel stěžovatelky odvedl většinu původních farníků do nové farnosti. Stěžovatelka a její manžel neměli žádný motiv pro jednání, které jim bylo kladeno za vinu, poškození byli naopak motivováni jim uškodit. Soudy z provedených nepřímých důkazů vybraly jen ty, které svědčí v neprospěch stěžovatelky, případně důkazy bez jakékoliv výpovědní hodnoty.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Podstatou ústavní stížnosti je především polemika s rozsahem dokazování a následným hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů. Ústavní soud ovšem setrvale uvádí, že není jeho úkolem hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].

6. V posuzované věci stěžovatelka předložila vlastní výklad motivů svého jednání (a jednání manžela) vůči poškozeným i vlastní výklad motivů jednání poškozených. Tato verze stěžovatelky však byla obecným soudům známa. Skutkový závěr napadených rozhodnutí je založen na výpovědi samotných poškozených i na výpovědi dalších osob, jimž se poškození buďto svěřili, nebo které z jiných důvodů věděly o snaze stěžovatelky a jejího manžela ovlivnit svědectví ve svůj prospěch. Obecné soudy hodnotily provedené důkazy srozumitelně a logicky; takto zjištěný skutkový stav předkládá ucelený a uzavřený řetězec prokazující jednání stěžovatelky a jejího manžela.

7. Odkazuje-li stěžovatelka na okolnosti, které jí mají vyvinovat, i ty byly obecným soudům známy. S ohledem na výpovědi svědků o vztazích mezi stěžovatelkou, jejím manželem a poškozenými, potažmo celou náboženskou komunitou, není nijak extrémní závěr, že oznámení vydírání až po šesti měsících bylo způsobeno strachem poškozených a nebylo motivováno dlužnou částkou 500 Kč či odlivem věřících. S těmito námitkami se obecné soudy vypořádaly logickým a přiléhavým způsobem. Jde-li o výsledek trestního řízení, pro jehož účely mělo k vydírání poškozených dojít, ani to nijak zjevně nehovoří ve prospěch stěžovatelky a jejího manžela: ústavní stížnost nijak nerozporuje, že v tomto řízení ke změně výpovědi poškozených skutečně došlo a (také) na základě této výpovědi bylo prokázáno, že se stal skutek označený v obžalobě. Ten však pro nedostatek společenské škodlivosti nebyl trestným činem.

8. Lze tedy stručně uvést, že rozsah i intenzita nezbytného dokazování v posuzované věci odpovídá § 2 odst. 5 trestního řádu a žádné zjevné vady procesní či vady hodnocení důkazů dány nejdou. Plně se tedy uplatní závěr nálezu sp. zn. III. ÚS 23/93, že Ústavnímu soudu přehodnocování důkazů nepřísluší. Pro opakování důkazů v řízení o ústavní stížnosti žádný důvod není a ústavní stížnost jej ani nepředkládá. Dovolávala-li se stěžovatelka uplatnění zásady in dubio pro reo, není pro to důvod. Obecné soudy žádné pochybnosti o skutkovém ději neměly a tento závěr je dostatečně podložen a odůvodněn. Pochybnosti samotné stěžovatelky pro uplatnění zásady in dubio pro reo významné nejsou [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 ze dne 11. 11. 2002 (U 37/28 SbNU 447)].

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru