Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 348/96Nález ÚS ze dne 17.12.1997K pojmu "tíseň" podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkTíseň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 165/9 SbNU 419
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.348.96
Datum podání16.12.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 13, § 6 odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 348/96 ze dne 17. 12. 1997

N 165/9 SbNU 419

K pojmu "tíseň" podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky

J. C. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.

9. 1996, sp. zn. 14 Co 339/95, ve věci návrhu na finanční náhradu

podle § 13 zák. č. 87/1991 Sb., takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Svou ústavní stížností napadá navrhovatelka rozsudek

Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 14 Co 339/95, ze dne

12. 9. 1996. Citovaným odvolacím rozhodnutím byl potvrzen rozsudek

soudu prvého stupně, Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 9

C 254/94, ze dne 28. 3. 1995, jímž byla zamítnuta žaloba

navrhovatelky na určení, že navrhovatelka má proti vedlejšímu

účastníkovi právo na finanční náhradu podle § 13 zák. č. 87/1991

Sb. za dům čp. 477 se stavební par. č. 133 v katastrálním území H.

Navrhovatelka poukazuje ve své ústavní stížnosti na porušení

čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"). Dovozuje, že napadeným rozhodnutím obecného

soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek

a dále právo na soudní ochranu. V tomto směru vytýká odvolacímu

soudu nesprávný závěr pokud tvrdí, že neprokázala ve své určovací

žalobě naléhavý právní zájem na určení ve smyslu ustanovení § 80

písm. c) o. s. ř. Podle navrhovatelky tento naléhavý právní zájem

spočíval v nutnosti vytvoření pevného právního základu pro právní

vztahy mezi ní a vedlejším účastníkem. Otázka výše nároku podle ní

vyplývá přímo ze zákona o mimosoudních rehabilitacích a způsob

stanovení výše pak ze zák. ČNR č. 231/1991 Sb., kde je zakotvena

povinnost oprávněné osoby předložit znalecký posudek. Stěžovatelka

nadále setrvává na tvrzení, že svůj dům odevzdala v tísni

bezplatně do vlastnictví státu, tedy pozbyla ho způsobem uvedeným

v § 6 odst. 1 písm. d) zákona o mimosoudních rehabilitacích (zák.

č. 87/1991 Sb.). Obecnému soudu prvního stupně pak navrhovatelka

vytýká nesprávné posouzení stavu tísně, když tento soud dovodil,

že v době darování nemovitosti nebyla tíseň navrhovatelky vyvolána

křivdami ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Ústavní soud se seznámil se spisem Okresního soudu

v Chrudimi, sp. zn. 9 C 254/94, z jehož obsahu zjistil, že

navrhovatelka svým podáním z 18. 1. 1994 uplatnila žalobu na

zaplacení částky 10 000 Kč. Touto žalobou na plnění se domáhala

navrhovatelka odškodnění podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích. Podáním z 15. 3. 1995 pak navrhovatelka změnila

žalobní petit na určovací, jímž se domáhala určení, že má právo na

finanční náhradu podle § 13 zák. č. 87/1991 Sb. za dům čp. 477 se

stavební parcelou č. 133 v kat. území H.

Z vyžádaných písemností Ústavní soud zjistil, že soudní spis

obsahuje písemnou nabídku bezplatného odevzdání nemovitého majetku

do vlastnictví československého státu z roku 1961. V této nabídce

nabízí navrhovatelka dobrovolně a neodvolatelně své nemovitosti

státu, aby je bezplatně převzal do svého vlastnictví. Důvodem její

nabídky je skutečnost, že nemůže o nemovitosti pečovat a udržovat

je pro vzdálenost svého bydliště a nedostatek finančních

prostředků. Ve své účastnické výpovědi před obecnými soudy ze dne

13. 2. 1995 navrhovatelka uvedla, že dům v H. postavila s manželem

za okupace. V roce 1942 se její manžel zastřelil a to byl vážný

důvod, proč nechtěla nadále v tomto domě žít. Odešla proto ke

svému otci a od roku 1942 nikdy v domě v H. nebydlela. Pouze

dostávala od bývalého městského národního výboru nájemné za

pronájem bytů i nebytových prostor v domě. Dům potřeboval opravu

střechy a nátěry oken, na což neměla navrhovatelka finanční

prostředky. Bývalý městský národní výbor ji o tyto opravy domu

urgoval. Protože peníze na údržbu neměla, rozhodla se darovat dům

státu. Dále stěžovatelka uvedla, že bývalý městský národní výbor

ji nikdy nežádal o předmětný dům s tím, že by jej potřeboval,

nikdy také v těchto záležitostech neprobíhala na bývalém městském

národním výboru žádná jednání. Jediné, oč byla urgována ze strany

bývalého městského národního výboru, bylo zajistit opravu domu.

K sepsání písemné nabídky bezplatného odevzdání nemovitosti státu

navrhovatelka uvedla, že ji psala sama a přitom jí radila její

sestřenice.

V písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhl vedlejší

účastník - Ministerstvo financí ČR - zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník zdůraznil skutečnost, že navrhovatelka nabídku

darování v roce 1961 učinila státu z důvodů subjektivních, nikoliv

z objektivního stavu tísně, tj. vzhledem ke vzdálenosti bydliště

navrhovatelky od nemovitosti, nedostatku finančních prostředků

a nemožnosti pečovat o údržbu domu. Zvláště pak stěžovatelka

vázala bezplatné předání nemovitosti státu na podmínku, že stát

převezme úhradu jejího dluhu v hodnotě 78 255 Kčs. Nabídku

stěžovatelky přijal Okresní národní výbor v Chrudimi 12. 10. 1961

i s podmínkou, že stát uhradí spořitelně výše uvedený dluh.

Krajský soud v Hradci Králové pak ve svém vyjádření odkázal

na ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. s tím, že naléhavý právní

zájem na určení v případu navrhovatelky neshledal, neboť tento

soud projednával žalobu jako určovací a tento předpoklad žaloby

musel zvažovat.

II.

V předmětné věci má meritorně zásadní význam posouzení

otázky, zda smlouva o bezplatném odevzdání nemovitosti státu byla

uzavřena v tísni. Tísní ve smyslu restitučních zákonů se rozumí

objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav,

který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu

uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik,

že učiní právní úkon, který by jinak neučinila. Tíseň musí mít

základ v objektivně existujícím a působícím stavu - musí tedy být

pro ni objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro

projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému

neprospěchu. Přitom samotné společenské klima a společenský

systém, ve kterém byl právní úkon učiněn, nelze paušálně hodnotit

jako tíseň.

V tomto směru, podle názoru Ústavního soudu, nedošlo

v případě stěžovatelky ke splnění podmínky § 6 odst. 1 písm. d)

zák. č. 87/1991 Sb. Na navrhovatelku nebyl vyvíjen nátlak státu,

aby svou nemovitost na něj bezplatně převedla. Čistě subjektivní

důvody přiměly navrhovatelku k rozhodnutí bezplatně odevzdat svou

nemovitost státu. Tyto důvody spočívaly ve značné vzdálenosti

bydliště od nemovitosti, v nedostatku finančních prostředků na

opravu nemovitosti (v tomto směru ani nájemné, které bylo

navrhovatelce vypláceno, nepostačovalo ke krytí nákladů na údržbu

nemovitosti), ve snaze zbavit se dluhu na nemovitosti ve výši 78

255 Kčs, konečně pak i v nechuti navrhovatelky osobně nemovitost

užívat vzhledem k tragické smrti jejího manžela, která se v tomto

domě odehrála. Nejednalo se tedy na straně navrhovatelky

o objektivně navozený stav tísně, v jehož důsledku by

navrhovatelka bezplatně převedla svou nemovitost na stát.

Navrhovatelka také nehledala jiný způsob jak udržet anebo prodat

nemovitost, ani se v té věci neporadila s advokátem.

Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat celkově rozhodování

obecných soudů a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených

důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla

porušena základní ústavní práva, mezi nimi i právo na soudní

a jinou právní ochranu.

Proto vedle posouzení otázky tísně ve smyslu restitučních

norem se dále Ústavní soud zabýval závěry rozhodnutí odvolacího

soudu z hlediska úpravy žalobního petitu, kterou v běhu řízení

před obecnými soudy provedla navrhovatelka. V rámci odvolacího

řízení dospěl soud druhé instance k závěru, že navrhovatelka

nesprávně upravila žalobní petit z žaloby na plnění na žalobu

určovací. V tomto směru pak konstatoval odvolací soud, že změna

žalobního petitu nebyla správná, neboť v tomto případě není dán

naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) o. s. ř.] na určení existence

právního vztahu nebo práva. S tímto názorem odvolacího soudu

Ústavní soud souhlasí. Podstata této věci skutečně spočívala

v žalobě na plnění, tj. v žalobě na zaplacení finanční částky,

která by odškodnila navrhovatelku podle zák. č. 87/1991 Sb. Pokud

by došlo k pouhému určení existence či neexistence práva, pak by

to do budoucna nevyloučilo možný následný spor o výši náhrady.

Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez

tohoto určení byla ohrožena práva žalobce nebo kde by se bez

tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Tak tomu však

není v předmětné věci, kde, jak tvrdí sama navrhovatelka, již

došlo k porušení práva. Nelze dovodit ani to, že by naléhavý

právní zájem na určení byl dán z toho důvodu, že by se určením

existence či neexistence práva na finanční odškodnění vytvořil

pevný právní základ pro vztahy účastníků sporu a tím by se

předešlo možným navazujícím žalobám na plnění, jak uvedeno shora.

Ani v tomto směru proto nelze vytknout obecnému soudu, konkrétně

soudu odvolacímu, že by odepřel navrhovatelce právo na spravedlivý

proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní stížnost odkazuje na porušení čl. 11 odst. 1 a čl.36

odst. 1 Listiny, tj. na ustanovení, která zaručují svobodu

a rovnost, omezení zásahů státní moci a ochranu vlastnictví.

Principy svobody, rovnosti a ochrany vlastnictví jsou součástí

pojmu materiálního právního státu. V daném případě však nebyl

prokázán na straně navrhovatelky objektivně stav tísně, v jehož

důsledku by bezplatně převedla svou nemovitost na stát a současně

z hlediska procesního neuplatnila správný žalobní petit, neboť

žalováno mělo být na plnění. Nelze proto dovozovat, že by došlo

k porušení shora citovaných článků Listiny. Pokud pak jde o čl.

11 odst. 1 Listiny, jeho předmětem je ochrana vlastnictví již

nabytého, nikoli jen tvrzeného nároku na ně.

Vzhledem k tomu, že spisový materiál obecných soudů

nasvědčuje tomu, že soudy při rozhodování tohoto sporu aplikací

příslušných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích, jakož

i občanského soudního řádu, respektovaly zásady obsažené v čl.

36, 37 a 38 Listiny, nelze z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic

podstatného vytknout.

Ze všech uvedených důvodů proto nezbylo Ústavnímusoudu než

ústavní stížnost zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 17. prosince 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru