Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 348/04Usnesení ÚS ze dne 15.09.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.348.04
Datum podání09.06.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 348/04 ze dne 15. 9. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. L., právně zastoupeného JUDr. J. G., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 5 Tdo 454/2004, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 11 T 17/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 8. 6. 2004 a k výzvě Ústavního soudu doplněnou dne 23. 8. 2004, se Z. L. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudku Městského soudu v Brně pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Nejvyšší soud ČR uvedeným usnesením odmítl stěžovatelem podané dovolání jako opožděně podané, neboť usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 5 To 208/2003, proti kterému dovolání směřovalo, bylo stěžovateli a jeho obhájci doručeno dne 26. 6. 2003, ale dovolání bylo podáno k poštovní přepravě až dne 9. 1. 2004, tedy více než čtyři měsíce po uplynutí zákonné lhůty pro podání dovolání. Krajský soud citovaným usnesením, jako soud odvolací, zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 11 T 17/2002. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným dvojnásobným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 TrZ a trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 TrZ. Za dvojnásobný trestný čin podvodu a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 TrZ (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2002, sp. zn. 10 T 109/2001) a sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 TrZ (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 2 T 114/2002) byl odsouzen k souhrnnému trestu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Za výše uvedený trestný čin zpronevěry a zanedbání povinné výživy mu byl uložen úhrnný trest v trvání dvanácti měsíců.

Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně.

Ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, pokud byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

V projednávaném případě je ústavní stížnost nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel totiž měl, proti zamítavému usnesení krajského soudu, k dispozici opravný prostředek v podobě dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Dovolání však přes výslovné poučení účinně nepodal, učinil tak až po zákonem stanovené lhůtě. Tím se však zbavil možnosti projednání své věci v rámci řízení o ústavní stížnosti, protože v tomto řízení je možno projednat jen ty věci, v nichž stěžovatelé vyčerpali všechny možnosti k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Ze zákona o Ústavním soudu totiž vyplývá, že procesními prostředky k ochraně práva je nutno rozumět nejen opravné prostředky, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Pokud tedy stěžovatel podal dovolání proti zamítavému usnesení krajského soudu o odvolání opožděně, zmeškal svým vlastním přičiněním lhůtu k podání prostředku, jímž by se mohl domáhat ochrany svých práv. Takové neefektivní vyčerpání opravného prostředku je v důsledku totožné s nepodáním opravného prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a proto Ústavní soud musel takové podání odmítnout.

Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§ 75 odst. 2 písm. a)], nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§ 75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

K námitkám stěžovatele, týkajícím se postupu městského soudu (pokračování hlavního líčení v nepřítomnosti stěžovatele, z toho plynoucí nemožnost vyjádřit se k výpovědím svědků a jeho špatný zdravotní stav), Ústavní soud dodává, že stěžovatel byl po celou dobu řádně zastoupen obhájcem, který s tímto postupem souhlasil (což tvrdil stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti), v rámci obhajoby mohl klást vyslýchaným svědkům otázky a stěžovateli měl vysvětlit postup při podání dovolání. Pokud nebyl stěžovatel spokojen s postupem a "kvalitou" obhajoby, nezbývá než konstatovat, že poruší-li obhájce při výkonu obhajoby jemu svědčící povinnost (nebo poskytuje-li právní pomoc non lege artis a nejde-li přitom o trestný čin), nelze nápravu sjednat jinak než cestou příslušné profesní organizace - České advokátní komory, nikoli cestou ústavní stížnosti.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i v případě, kdyby odhlédl od odmítavého usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání, musel by ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný po šedesátidenní lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu, neboť usnesení krajského soudu o odvolání bylo stěžovateli i jeho obhájci doručeno dne 26. 6. 2003 a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 8. 6. 2004 (viz razítko na doporučené listovní zásilce), proto by se jednalo o návrh podaný opožděně. Zákonem stanovenou šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti je nutno počítat od data doručení usnesení krajského soudu o odvolání s tím, že tato zákonná lhůta je lhůtou procesně právní a její nedodržení nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit, neboť se jedná o lhůtu kogentní.

S ohledem na tyto závěry jedná se o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se mohl jakkoli zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2004

JUDr. František Duchoň, v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru