Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3474/19 #1Usnesení ÚS ze dne 14.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu /svoboda pohybu a pobytu obecně
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vaz... více
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.3474.19.1
Datum podání29.10.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 14 odst.1, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 73 odst.5, § 73 odst.6, § 77a, § 67 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3474/19 ze dne 14. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti A. N., zastoupeného JUDr. Tomášem Gřivnou, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 1044/23, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. 8 To 73/2019 a usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 6. 2019 č. j. VZV 1/2019-443, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žádost o zrušení zákazu vycestování uloženého usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2017 č. j. 40 Nt 1568/2016-52. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě a čl. 9 a čl. 12 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatel namítá, že v důsledku zamítnutí jeho žádosti o zrušení zákazu vycestování do ciziny, který mu byl uložen podle § 73 odst. 5 trestního řádu v rámci nahrazení útěkové vazby, je mu upřena možnost pobývat v místě svého bydliště, které se nachází v zemi, jejímž je občanem. Podotýká, že nutnost setrvání v České republice s sebou přináší i další omezení v oblasti rodinného i profesního života. Stěžovatel dále předkládá rozbor svého případu podle kritérií proporcionality omezení práv a svobod, jež vyplývají z judikatury Ústavního soudu. Má za to, že napadená rozhodnutí nesplňují kritérium potřebnosti a kritérium porovnání závažnosti. Připomíná, že v usnesení sp. zn. II. ÚS 3861/13 Ústavní soud nevyloučit možnost aplikace ustanovení § 77a trestního řádu tak, že by zákaz vycestování nebyl omezen jen na území České republiky, ale měl by charakter zákazu vycestování mimo země Evropské unie, resp. mimo země Schengenského prostoru. Je přesvědčen, že s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu národního práva je nezbytné odmítnout jazykový výklad uvedeného ustanovení trestního řádu, z něhož vycházejí napadená rozhodnutí. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Földes a Földesné Hajlik proti Maďarsku. Je přesvědčen, že přijetí jím navrhované modifikace uloženého zákazu vycestování tak, aby se mohl volně pohybovat v rámci Evropské unie, resp. Schengenského prostoru (případně pouze na území svého domovského státu, tj. Spolkové republiky Německo), by plně dostačovalo k zajištění účelu trestního řízení. Uvádí, že orgány činné v trestním řízení se nevypořádaly s jeho konkrétními návrhy alternativního postupu, které zahrnovaly i monitorování jeho pohybu postupem podle § 88a odst. 4 trestního řádu, tedy pomocí záznamu telekomunikačního provozu, s nímž pro tyto účely dobrovolně souhlasil. V této souvislosti připomíná možnost přeshraničního sledování podle § 390 a násl. zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a uvádí, že podle informace získané od Probační a mediační služby elektronický monitorovací systém po technické stránce umožňuje sledování i v zahraničí.

Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že v jeho případě převažuje jeho zájem nad zájmem státu, a to proto, že není občanem České republiky, nýbrž Spolkové republiky Německo, kde trvale pobývá, má zázemí a kde podnikal. Z toho podle něj vyplývá, že zákaz vycestování do ciziny má pro něj nesrovnatelně větší dopad, než u obviněných, kteří jsou občany České republiky. Má za to, že uložení zákazu vycestování cizímu státnímu příslušníkovi bez toho, aby mu byl umožněn kontakt s domovinou, není ústavně konformní. V jeho věci je navíc doba trvání uvedeného omezení nepřiměřeně dlouhá. V souvislosti s tvrzeným zásahem do práva na rodinný a soukromý život poukazuje na rozhodnutí ESLP ve věci Riener proti Bulharsku.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel ještě uvádí, že jeho vydání do České republiky předcházelo jednání mezi jeho tehdejším obhájcem a státním zástupcem, z nějž vyplynulo, že stěžovatel bude souhlasit s vydáním do České republiky v případě nahrazení útěkové vazby skupinou institutů, mezi nimiž mělo figurovat odevzdání cestovního dokladu s tím, že stěžovatel nevycestuje mimo území Evropské unie. Poukazuje, že v tomto jediném bodě se rozhodnutí soudu o nahrazení vazby odchýlilo od této dohody státního zástupce a tehdejšího obhájce, neboť stěžovateli bylo uloženo omezení vycestovat z území České republiky kamkoliv do zahraničí, nikoli toliko mimo Evropskou unii.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je ústavně konformní (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 262/06).

Ústavní soud dále připomíná, že účelem omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí je zajistit, aby se osoba stíhaná pro úmyslný trestný čin nemohla vyhýbat trestnímu řízení, ztěžovat ho nebo mu zcela uniknout (viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 12/07 nebo Pl. ÚS 18/07). Tento účel nepochybně odpovídá veřejnému zájmu na udržení veřejného pořádku, pročež jej lze z hlediska čl. 14 odst. 3 Listiny, čl. 2 odst. 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě i čl. 45 odst. 2 Listiny základních práv EU považovat za legitimující omezení svobody pohybu. Ustanovení § 77a trestního řádu (jakož i na ně navazující ustanovení § 73 odst. 5 trestního řádu) tedy představuje ústavně konformní výjimku ze svobody pohybu zaručené na vnitrostátní i mezinárodní úrovni (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3861/13). Rozhodování o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro uložení opatření spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí nebo pro jeho ponechání v platnosti, je věcí orgánů činných v trestním řízení, a to především trestních soudů.

V posuzované věci spočívá klíčová otázka nepochybně v tom, zda lze omezení zákazu vycestování do zahraničí ve smyslu § 77a a § 73 odst. 5 trestního řádu interpretovat a aplikovat tak, že pobyt obviněného nebude v důsledku tohoto zákazu omezen jen na Českou republiku, ale na celou Evropskou unii, resp. Schengenský prostor, popř. na jiný stát sem náležející. Jak státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, tak i Vrchní soud v Praze v napadených usneseních takovou možnost odmítly, a to na základě jazykového výkladu ustanovení § 77a trestního řádu (srov. zejména č. l. 3 usnesení Vrchního soudu v Praze).

Ústavní soud konstatuje, že se uvedenou otázkou již v minulosti zabýval a řešil ji stejným způsobem jako orgány činné v trestním řízení v nyní posuzované věci, tzn. že odmítl výše popsanou možnost extenzivní aplikace institutu zákazu vycestování do zahraničí. Jestliže stěžovatel uvádí, že v usnesení sp. zn. II. ÚS 3861/13 Ústavní soud nevyloučit možnost aplikace ustanovení § 77a trestního řádu tak, že by zákaz vycestování nebyl omezen jen na území České republiky, ale že by měl charakter zákazu vycestování mimo země Evropské unie, resp. mimo země Schengenského prostoru, nelze s ním souhlasit. V uvedeném usnesení Ústavní soud totiž uvedl: "Vzhledem k tomu, že orgány činné v trestním řízení vykonávají své pravomoci na území České republiky, a nikoliv v rámci celé Evropské unie (nebo alespoň Schengenského prostoru), přitom nelze upřít smysl vztažení tohoto zákazu i ve vztahu k ostatním jejím členským státům." Jestliže zde tedy Ústavní soud hovořil o smysluplnosti vztahovat zákaz vycestovat do zahraničí i k ostatním členským státům Evropské unie, rozhodně tím nepřipouštěl uvedenou možnost širší aplikace § 77a trestního řádu, ale naopak (s odkazem na omezení pravomoci orgánů činných v trestním řízení na území České republiky) vysvětloval, že omezení podle uvedeného ustanovení má význam i v podobě zákazu vycestovat do jiných zemí Evropské unie, resp. Schengenského prostoru.

Stěžejní význam je navíc třeba přiznat nálezu sp. zn. II. ÚS 2057/19. V něm Ústavní soud výslovně odmítl možnost extenzivního výkladu a aplikace ustanovení § 77a trestního řádu. Ústavní soud zde sice připustil, že existence méně invazivního institutu (umožňujícího vycestování do zemí Evropské unie, resp. Schengenského prostoru) by byla žádoucí a v podmínkách jednotného evropského prostoru svobody, bezpečnosti a práva i dobře představitelná, avšak zároveň konstatoval, že předmětné ustanovení neposkytuje žádný prostor pro jeho eventuální ústavně konformní či eurokonformní výklad a že si Ústavní soud nemůže přisvojovat zákonodárnou kompetenci, aby takový institut svou rozhodovací činností vytvořil.

V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledává žádný důvod, aby se od uvedeného právního názoru odchýlil, a v podrobnostech odkazuje na argumentaci obsaženou v citovaném nálezu, která zahrnuje i vypořádání se s judikaturou ESLP, na níž stěžovatel odkazuje.

Stejně tak nelze přiznat relevanci námitkám stěžovatele, že se orgány činné v trestním řízení v napadených rozhodnutích nevypořádaly s jeho konkrétními návrhy alternativního postupu a že se svým vydáním ze Spolkové republiky Německo souhlasil mj. pod podmínkou, že jeho pohyb bude omezen na území Evropské unie, nejen České republiky. Jestliže totiž takové postupy coby náhradu za útěkovou vazbu český trestní řád nepřipouští, nelze po orgánech činných v trestním řízení samozřejmě požadovat, aby je v trestní věci stěžovatele aplikovaly.

Ústavní soud připouští, že v případě stěžovatele coby cizího státního příslušníka má omezení spočívající v zákazu vycestování do ciziny (včetně jeho domovského státu, tj. do Spolkové republiky Německo) výrazně větší dopady, než při jeho ukládání českým občanům. Na druhou stranu však nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že v jeho případě jde o nepřiměřený zásah do jeho ústavně zaručených práv a svobod. V této souvislosti Ústavní soud především připomíná, že inkriminovaný zákaz vycestování do ciziny představuje jeden z institutů, jímž bylo nahrazeno vzetí stěžovatele do útěkové vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu. Nelze přitom opomíjet, že stěžovatel je stíhán pro velmi závažnou a rozsáhlou trestnou činnost zahrnující šest trestných činů, jež navíc měly být spáchány ve prospěch organizované zločinecké skupiny (blíže viz č. l. 2 usnesení Vrchního soudu v Praze). Ústavní soud proto akceptuje postoj Vrchního soudu v Praze, který jednak připomněl, že důvody útěkové vazby i nadále existují, a jednak správně uvedl, že zákaz vycestování do zahraničí pro stěžovatele představuje nepoměrně menší zásah do jeho práv, než který by byl spojen s vazbou (srov. č. l. 3 usnesení). Stížnostní soud konečně poukázal i na ustanovení § 77a odst. 6 trestního řádu, na jehož základě může být stěžovateli na konkrétně vymezenou dobu povoleno vycestování do ciziny.

Ústavní soud uzavírá, že omezení vyplývající z uloženého zákazu vycestování do ciziny je pro stěžovatele sice citelné, avšak není nepřiměřené okolnostem případu. Na tomto závěru nic nemění ani doba, po kterou toto omezení trvá, přičemž Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na již citované usnesení sp. zn. II. ÚS 3861/13, v němž jako nepřiměřené nebylo shledáno omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí trvající 17 měsíců, a zejména na usnesení sp. zn. I. ÚS 1363/16, v němž Ústavní soud jako ústavně konformní vyhodnotil zákaz vycestování do ciziny trvající po dobu více než dvou a půl roku, přičemž i v této věci byl stěžovatelem cizí státní příslušník, který navíc nebyl stíhán pro tak závažnou trestnou činnost, pro níž je v nyní posuzované věci stíhán stěžovatel.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru