Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 346/96Nález ÚS ze dne 30.06.1998K výkladu ustanovení restitučních zákonů č. 229/1991 Sb. a 119/1990 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 78/11 SbNU 215
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.346.96
Datum vyhlášení30.06.1998
Datum podání13.12.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

119/1991 Sb., § 2 odst.1

229/1991 Sb., § 8 odst.1, § 6 odst.1 písm.a, § 6 odst.1 písm.p


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 346/96 ze dne 30. 6. 1998

N 78/11 SbNU 215

K výkladu ustanovení restitučních zákonů č. 229/1991 Sb. a 119/1990 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci návrhu

stěžovatelů J. B. a A. B., obou zastoupených JUDr. L. H.,

o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze

dne 23. 2. 1996, sp. zn. 5 C 113/92, rozsudku Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 1. 10. 1996, sp. zn. 19 Co 204/96, za

vedlejší účasti K. K., J. K., J. V. a J. K., takto:

Rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. 2. 1996, sp.

zn. 5 C 113/92, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze

dne 1. 10. 1996, sp. zn. 19 Co 204/96, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelé v ústavní stížnosti ze dne 12. 12. 1996,

doplněné podáním ze dne 27. 1. 1998, napadají v záhlaví uvedené

rozsudky Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci

Králové, protože dle jejich názoru jimi byla porušena jejich

ústavní a základní práva uvedená v čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl.

96 Ústavy ČR, jakož i v čl. 1, čl. 2 a čl. 11 Listiny základních

práv a svobod, přičemž byly porušeny i další právní předpisy.

Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 4. 6. 1993, čj. 5

C 113/92 - 47, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali

vydání rozsudku, podle kterého by přešlo na žalobce každému

jednou nedělenou polovinou vlastnictví k hospodářským budovám na

st. parcele č. 62/1 v katastrálním území V., jako skladům,

chlévům, průjezdům, stodole, přístřeškům, kamenné záhrobni,

a vodárenskému a dalším zařízením, se vším příslušenstvím

a součástmi, jak je žalovaní užívají nebo jejich právní

předchůdci užívali. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze

dne 31. 1. 1994, čj. 12 Co 756/93 - 59, zrušil tento rozsudek

Okresního soudu v Jičíně, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Okresní soud v Jičíně vydal v téže věci rozsudek ze dne 23.

2. 1996, čj. 5 C 113/92 - 169, a žalobu zamítl. Krajský soud

v Hradci Králové pak svým pravomocným rozsudkem ze dne 1. 10.

1996, čj. 19 Co 204/96 - 186, tento rozsudek potvrdil.

Stěžovatelé podali proti uvedenému rozhodnutí krajského

soudu dne 21. 11. 1996 dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který je

neshledal přípustným a svým usnesením ze dne 29. 10. 1997, sp.

zn. 2 Cdon 54/97 - 237, je odmítl. Zůstal tak v právní moci

rozsudek krajského soudu ze dne 1. 10. 1996, proti němuž

stěžovatelé podali včas ústavní stížnost.

Stěžovatelé svou žalobou u Okresního soudu v Jičíně ze dne

14. 4. 1992 uplatnili svůj právní nárok, jak je uveden výše,

a opřeli jej o ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.,

v platném znění. Skutkově pak vycházeli z právní skutečnosti, že

popsaný majetek přešel na čs. stát v důsledku konfiskačního

výroku Lidového soudu v Mnichově Hradišti ze dne 21. 3. 1953, sp.

zn. T 48/53, který byl následně zrušen pravomocným rozsudkem

Nejvyššího soudu v Praze ze dne 18. 2. 1970, sp. zn. 1 Tzr 34/69.

Podle zjištění okresního soudu stát převedl stavby, které

byly ve vlastnictví stěžovatelů a které patřily k jejich

usedlosti čp. 7 ve V., na JZD L., a ponechal si ve svém

vlastnictví všechny pozemky, zejména i stavební parcelu č. 62/1

v katastrálním území V., o níž se v ústavní stížnosti jedná.

Stěžovatelé podle zákona č. 82/1968 Sb. sice již

v sedmdesátých letech požádali o vrácení svého majetku jak

u Ministerstva spravedlnosti v Praze, tak i u JZD L. Obě

instituce na popud místních orgánů a ONV v J. však stěžovatelům

majetek navrátit odmítly. Stěžovatelé svůj majetek dále vymáhat

nemohli pro nebezpečí perzekucí, kdy jim bylo vyhrožováno tvrdým

postihem, pokud budou dále o svůj majetek usilovat.

Důraznost této pohrůžky byla zvyšována příslušností

stěžovatelů ke skupině obyvatel republiky - vlastníků zemědělské

půdy, kteří byli označováni za kulaky.

Následně JZD N. S., jako právní nástupce JZD L., předmětné

výše popsané stavby prodalo manželům K. a J. K., kupní smlouvou

ze dne 17. 7. 1981 za kupní cenu Kčs 17 346,--. Smlouva byla

registrována Státním notářstvím v Jičíně dne 15. 10. 1981 pod sp.

zn. Reg. RI 595/81.

Stěžovatelé podotýkají, že manželům K. stát jako vlastník

pozemku, tedy stavební parcely č. 62/1 v katastrálním území V.,

ani příslušnou parcelu neprodal, ani jim nezřídil právo osobního

užívání k této parcele. Zřejmě tak učinil proto, že koupené

stavby nebylo možno kvalifikovat ani jako rodinný domek, ani jako

rekreační chatu, a nemohli by mít na takové parcele trvalou

stavbu. MNV L. se pokusil tento nedostatek nezákonně překlenout

tím, že parcelu dal manželům K. do "dočasného" užívání za Kčs

239,-- ročně.

Později, za dva roky po uzavření kupní smlouvy, toto dočasné

užívání specifikoval tak, že je povoluje ke "zřízení zahrádky,

zahradního domku apod.", ač musel vědět, že jde o obejití

ustanovení tehdy platné vyhlášky o správě národního majetku.

Kromě uvedeného vznášejí stěžovatelé v ústavní stížnosti

námitky proti odhadům a výpočtům znalců, pokud jde o předmětné

stavby, o nichž soudy již v důkazním řízení rozhodly. Namítají

dále, že se manželům K. dostalo neoprávněné výhody, když jim JZD

prodalo nemovitosti, aniž měli právo mít na parcele č. 62/1

v katastrálním území V. trvalou stavbu, dále tím, že pro ocenění

byla použita vyhláška č. 175/1939 Sb. z roku 1939, která už

nevyjadřovala správnou hodnotu objektu a konečně tím, že objekt

byl v zanedbaném stavu způsobeném provozovateli, tj. JZD, a tak

způsobená škoda šla v odhadu k tíži obou stěžovatelů.

Podáním ze dne 21. 3. 1998 stěžovatelé ústavní stížnost

doplnili. Především v něm analyzují podmínky pro rozhodování

soudu podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., poukazují znovu

na nesprávný postup při výběru cenového předpisu a konkretizují

další okolnosti vedoucí k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů.

Okresní soud v Jičíně svým rozsudkem ze dne 23. 2. 1996, čj.

5 C 113/92 - 169, zamítl včas podanou žalobu (16. 4. 1992)

stěžovatelů. Konstatoval, že stěžovatelé předmětnou stavební

parcelu č. 62 s domem čp. 7 podle pozemkové knihy, knihovní

vložky č. 64 pro katastrální území V., obec N., nabyli dle

notářského spisu ze dne 24. 4. 1947 každý jednou polovinou

a v řízení jsou původními vlastníky ke dni účinnosti zákona č.

229/1991 Sb. Vklad byl proveden dne 7. 6. 1947. Rozsudkem

Lidového soudu v Mnichově Hradišti ze dne 21. 3. 1953, sp. zn.

T 48/53T, byl J. B. odsouzen pro trestný čin sabotáže na dva

a půl roku odnětí svobody, k peněžitému trestu, k trestu ztráty

čestných práv občanských, k trestu propadnutí celého jmění,

k doživotnímu zákazu pobytu na okrese M. H. a k trestu uveřejnění

rozsudku. Zároveň bylo rozhodnuto, že se zabírá polovina

usedlosti náležející paní A. B., zapsaná rovněž na knihovní

vložce č. 64, jak výše uvedeno, s veškerým živým a mrtvým

inventářem. Samostatný trestní rozsudek proti ní vydán nebyl.

V důsledku uvedených skutečností bylo vloženo vlastnické

právo k nemovitostem uvedeným v citované vložce Československému

státu - Správě státního statku n. p. M. H. zápisem ze dne 14. 6.

1956.

V roce 1970 sice Nejvyšší soud ČR předmětný rozsudek v celém

rozsahu zrušil, avšak uložil krajskému prokurátorovi věc znovu

projednat. Na základě toho byl obžalovaný J. B. opět uznán vinným

pro pomoc k trestnému činu nesplnění závazku podle § 7 odst.

2 a § 136 trestního zákona z r. 1950, ale trest mu uložen nebyl;

jeho odvolání však bylo zamítnuto. Jeho manželka požádala v roce

1972 Okresní soud v Jičíně o vydání poloviny jejich usedlosti čp.

7 Čsl. státem, ale řízení bylo pod tlakem zastaveno.

Zákon č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, sice obsahoval

ustanovení o náhradách majetkové škody, ale účinnému uplatnění

zřejmě bránilo ustanovení § 27 odst. 2 tohoto zákona, že náhrada

se poskytuje jen tehdy, byl-li obviněný zcela zproštěn obžaloby.

Navíc věci nemovité, které nemohly být v osobním vlastnictví nebo

v osobním užívání, nemusely být vráceny, ani za ně nemusela být

poskytnuta náhrada.

Okresní soud dále konstatoval, že dne 17. 7. 1981 byly

předmětné nemovitosti převedeny kupní smlouvou na K. K. st.

a jeho manželku J. z JZD S., právního nástupce JZD L. Kupní

smlouva byla registrována Státním notářstvím v Jičíně dne 15.

10. 1981 a převod vlastnictví byl proveden za cenu Kč 17 346,--.

Smlouvou mezi MNV L. a K. K. ze dne 27. 5. 1983 byla jmenovanému

přenechána do dočasného užívání pozemková parcela č. 62/1

o výměře 1195 m2 v katastrálním území V.

Pokud jde o další skutkové okolnosti, okresní soud vzal na

vědomí, že K. zakoupené nemovitosti užívali a postupně je

zrekonstruovali tak, aby byly použitelné k rekreačním účelům.

Dospěl k závěru, že při uzavírání kupní smlouvy, ani při

jednáních, která předcházela, nebyla zmiňována minulost

nemovitostí. Vyhodnotil i dědické řízení v souvislosti s úmrtím

K. K. staršího a vzal na vědomí výsledek dědického řízení, tj.

dohodu, podle které, mimo jiné, zdědili K. K. a J. K. a J. V.,

roz. K., předmětné hospodářské budovy na stavební parcele č.

62/1 v katastrálním území V. u S., přičemž J. K. bylo zřízeno

věcné břemeno užívání těchto staveb bezplatně do její smrti.

Okresní soud projednal rovněž námitky stěžovatelů, že K.

byli neoprávněně zvýhodněni nízkou kupní cenou staveb i tím, že

s nimi byla uzavřena smlouva o dočasném užívání pozemku údajně

v rozporu s právními předpisy. K. naopak namítali, že předmětné

nemovitosti stavebně upravili tak, že ztratily svůj původní

stavebně-technický charakter, takže již nesouvisí s předmětem

zemědělské činnosti. Po slyšení znalců a svědků dospěl soud

k závěru, že stěžovatelé neprokázali, že by k uzavření kupní

smlouvy došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani že by byly

získány za cenu nižší než cenu odpovídající platným cenovým

předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění, tj. že by

byly splněny podmínky § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Soud

neuznal ani námitku K., že došlo k zásadní přestavbě objektů, při

které ztratily svůj původní stavebně-technický charakter.

Okresní soud tedy neshledal, že by byly splněny podmínky

stavené zákonem č. 229/1991 Sb., o půdě, zejména podle § 6 odst.

1 písm. a) (propadnutí majetku v trestním řízení), protože podle

jeho názoru rehabilitační rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně, ze

dne 13. 3. 1991, sp. zn. RT 764/90, žádné výroky o propadnutí

majetku nerušilo, neboť výroky připravující stěžovatele o jejich

vlastnické právo nebyly zrušeny podle zákona č. 119/1990 Sb., ve

znění zákona č. 47/1991 Sb., ani podle zákona č. 87/1991 Sb., ale

mimořádným opravným prostředkem podle trestního řádu již dne 18.

2. 1970. Neshledal to ani, pokud jde o podmínky § 8 odst. 1

zákona č. 229/1991 Sb., protože nezbytné náležitosti nebyly

splněny. Soud však poukázal na vývoj judikatury v obdobných

otázkách, zejména na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1995, sp.

zn. I. ÚS 117/93, který naznačuje cesty k odstraňování křivd.

Krajský soud v Hradci Králové uvedený rozsudek okresního

soudu potvrdil. Vyslovil souhlas se zamítavým stanoviskem

okresního soudu, že nelze nároku stěžovatelů vyhovět podle

ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, ale uvedl, že

existuje nepochybně nárok stěžovatelů podle ustanovení § 6 odst.

1 písm. p) citovaného zákona, protože stát skutečně nemovitosti

převzal - držel - bez právního důvodu, když původní trestní

rozsudky byly jako nezákonné zrušeny.

Jako rozhodující proto považoval splnění podmínek podle

§ 8 odst. 1 citovaného zákona, jak jsou uvedeny výše

a konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by skutečně byly

splněny. Proto došlo k potvrzení napadeného rozsudku okresního

soudu.

Nejvyšší soud ČR proti tomuto rozsudku krajského soudu

podané dovolání neshledal přípustným a odmítl jej svým usnesením

ze dne 29. 10. 1997, čj. 2 Cdon 54/97 - 237. Stěžovatelé proti

tomu nevznesli námitky ani obsahové ani formální.

Ústavní soud si vyžádal podle § 42 odst. 3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyjádření k ústavní stížnosti od

ostatních účastníků a vedlejších účastníků.

Krajský soud v Hradci Králové odkázal v této věci na obsah

spisu Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 5 C 113/92. Podle jeho

názoru je rozhodnutí soudů obou stupňů v souladu s platným

právním řádem i s Listinou základních práv a svobod a navrhl

odmítnutí ústavní stížnosti.

Okresní soud v Jičíně své vyjádření nepředložil.

Z vedlejších účastníků reagoval na výzvu Ústavního soudu J. K.

přípisem ze dne 4. 5. 1998, v němž navrhl, aby ústavní stížnost

byla zamítnuta a aby bylo přihlédnuto k právním názorům všech

soudů, které v této věci již v letech 1992 - 1996 rozhodovaly.

Ústavní soud posoudil předložený návrh ústavní stížnosti

a stanoviska obou soudů, seznámil se se soudními spisy

i s vyjádřením ostatních účastníků, resp. vedlejších účastníků,

a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Obecné soudy ve svých rozhodnutích jakoby nevzaly na vědomí,

že jde o případ restituční, že každý restituční zákon je lex

specialis, který vyžaduje zvláštní přístup k jeho aplikaci

i k osobám oprávněným, aby byl splněn účel a smysl tohoto zákona,

tj. zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž

došlo v období let 1948 až 1989.

Obecné soudy sice postupovaly v tomto případě podle zákona

č. 229/1991 Sb. ze dne 21. května 1991, o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, který je jedním

z restitučních a rehabilitačních předpisů. Aplikovaly jej však

v průběhu řízení, jakoby šlo o běžný vlastnický spor mezi dvěma

občany a opomenuly, že jde o nápravu (i když částečnou) křivd,

vzniklých ve výše zmíněném údobí čtyřiceti let. Již ze spisu

samého musely zjistit, že stěžovatelé byli od roku 1947 majiteli

selské usedlosti čp. 7 v katastrálním území V., tedy celého

a uzavřeného objektu, že stěžovatel byl v roce 1953 odsouzen pro

nepovolenou porážku za sabotáž ke dvěma a půl letům nepodmíněného

trestu odnětí svobody a mimo jiné k propadnutí celého jmění

a jeho manželce byl rovněž odebrán majetek, aniž by byla trestně

postižena, a že byli z obce vystěhováni i s rodinou. Šlo zřejmě

o tak nápadnou křivdu, že stěžovatel byl rehabilitován původním

režimem již v roce 1970, ovšem jen částečně trestně a vůbec ne

majetkově.

Okresní soud si však z průběhu událostí, které se udály

v kritickém období, učinil svůj závěr a v rozsudku uvedl

výslovně: "Výroky, připravující stěžovatele o jejich vlastnické

právo k předmětným nemovitostem totiž nebyly zrušeny ani podle

zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ani podle

zákona č. 87/1991 Sb., avšak stalo se tak mimořádným opravným

prostředkem podle trestního řádu již dne 18. 2. 1970. Je pravda,

jak je zmíněno na jiném místě tohoto odůvodnění, že i rozhodnutí

Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 3. 1991. sp. zn. RT 764/90,

kterým bylo rozhodnuto o soudní rehabilitaci prvního žalovaného,

uvádí nesprávně, že zrušuje i odsuzující rozsudek Lidového soudu

v Mnichově Hradišti ze dne 22. 3. 1953, ovšem je jasné, že ani

toto usnesení nemohlo zrušit rozsudek již dávno, v roce 1970

zrušený, a nemohlo tedy ani zrušit již předtím zrušené výroky

týkající se propadnutí a zabrání předmětného majetku. Pozdějším

rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 6. 1971, sp. zn.

1 T 86/71, byl první žalobce sice uznán vinným žalovaným skutkem,

avšak žádný trest, tedy ani trest týkající se jeho majetku, ani

ochranné opatření, tj. zabrání věci, prvnímu žalobci ani druhé

žalobkyni uloženy nebyly. Rehabilitační rozhodnutí sp. zn. RT

764/90 tak žádné výroky o propadnutí majetku ani zabrání věci

nerušilo a nelze tak učinit závěr, že nemovitosti žalobců přešly

na stát způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.,

a nelze proto ani žalobě žalobců vyhovět." Potud tedy odůvodnění

rozsudku okresního soudu.

Tento závěr Okresního soudu v Jičíně, který akceptoval

i Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, se spokojil

s konstatováním, že nemohlo být postupováno podle zákona č.

119/1990 Sb., když předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne

18. 2. 1970 zrušilo původní trestní rozsudek Lidového soudu

v Mnichově Hradišti ze dne 22. 3. 1953, sp. zn. T 48/53, v celém

rozsahu, tj. včetně propadnutí a zabrání majetku.

Nejvyšší soud ČR však současně, jak už bylo uvedeno, uložil

krajskému prokurátorovi věc znovu projednat, což se také stalo

a stěžovatel byl shledán vinným podle rozsudku Okresního soudu

v Jičíně ze dne 28. 6. 1971, sp. zn. 1 T 86/71, i když trest mu

nebyl uložen. Rehabilitační rozsudek téhož soudu ze dne 13. 3.

1991, sp. zn. RT 764/90, byl tedy zcela na místě a nebylo nijak

na závadu, že rekapituloval rozsudky, jimiž stěžovatelé byli

postiženi, neboť právě naopak tím rozhodl a učinil nepochybným,

že nejen pravomocná odsuzující rozhodnutí vyhlášená v době od

25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající se skutků spáchaných po 5.

květnu 1945 a v zákoně specifikovaných, ale že i všechna další

rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující, se

zrušují ve smyslu § 2 odst. 1 in fine zákona č. 119/1990 Sb.

k datu, kdy byla vydána. Toto postavení stěžovatelům předchozí

zrušovací klauzule neposkytovaly. Stěžovatelé se stali fakticky

teprve v souvislosti s tím oprávněnými vlastníky konfiskovaného,

zabaveného či propadlého majetku.

Oba soudy pominuly tuto skutečnost pro soudní rehabilitaci

tak závažnou, vyšly z názoru zcela opačného a tím neposkytly

stěžovatelům ochranu jejich právům ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR.

Účelem zákona o soudní rehabilitaci bylo nejen zrušit odsuzující

soudní rozhodnutí v souvislosti s přezkoumáním případů osob

protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku

trestního řízení, ale i odstranit nepřiměřené tvrdosti

v používání represe a zajistit neprávem odsouzeným osobám

společenskou rehabilitaci, přiměřené odškodnění a pokud možno

i návrat do jejich domovů.

Z uvedených důvodů bylo nutno rozhodnutí obou obecných soudů

podle návrhu ústavní stížnosti zrušit. Bude proto nyní na

obecných soudech, aby zhodnotily postavení původních vlastníků,

přihlédly ke skutečnosti, že jim byl již vydán pozemek č. 62/1

v katastrálním území V. (rozhodnutí Pozemkového úřadu v Jičíně ze

dne 12. 1. 1994, čj. PÚ/1625/92/Ko), na němž stojí nemovitosti

- budovy, které jsou předmětem ústavní stížnosti, zhodnotily

postavení oprávněných a povinných osob v této restituční kauze

a znovu rozhodly ve věci samé.

Ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudních

rehabilitacích, jak o něm byla řeč výše, je nepochybně

ustanovením svým charakterem zcela speciálním, když vrací nabyté

vlastnictví k majetku, který v průběhu doby přešel na stát a je,

nebo má být v současné době restituován, do doby, kdy byli

stěžovatelé připraveni o své právo, tedy ex tunc. To samo ovšem

neznamená, že lze na takové ustanovení pohlížet jakoby

neexistovalo. Právě opak je pravdou, tj. že je třeba sladit

výklad tohoto ustanovení s ustanoveními restitučních zákonů,

v tomto případě se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, i když může přinést

závěry jinak v právním řádu neobvyklé, jako jsou zásahy do

vlastnických práv fyzických osob, které je nabyly od státu nebo

jiné právnické osoby a původní vlastník se stal oprávněnou osobou

ve smyslu restitučního zákona.

I když bude zřejmě nutné posuzovat individuálně každý

případ, je současně třeba brát v úvahu, že musí být zvlášť

přihlédnuto k případům, kde došlo k politickým perzekucím,

trestním represím či vystěhováním osob, jako důsledek jejich

příslušnosti k určité sociální, náboženské, majetkové nebo jiné

skupině či vrstvě.

O nerovnoprávném postavení stěžovatelů svědčí např.

vyjádření bývalého JZD L. k otázce jejich přestěhování do V., či

stanovisko vesnické organizace KSČ uvádějící, že z politických

důvodů není žádoucí, aby se stěžovatelé vrátili zpět do vesnice.

Stejně tak je třeba přihlédnout k tomu, že určité typy perzekucí

byly obecně známé, jak pokud jde o jejich provádění, tak o jejich

důsledky, ať již jde o kulaky nebo tzv. "bývalé lidi" apod., kde

nabyvatelé jejich majetku nemohli nevědět, jaký majetek získávají

a mohli si charakter takového majetku spolehlivě ověřit, ledaže

s takovým charakterem již předem souhlasili.

Ústavní soud tedy, jak již o tom byla zmínka, dospěl

k závěru, že byl porušen čl. 90 Ústavy ČR a že právě intenzita

tohoto porušení dostačuje k tomu, aby napadená rozhodnutí obou

obecných soudů byla zrušena. Z toho důvodu se nezabýval dalšími

případy či důvody, které uplatnili stěžovatelé jako porušení

svých ústavních a základních práv, protože nedostatek poskytnutí

ochrany právům považoval v této věci za rozhodující. Ústavní soud

si je vědom, že rozhodování o restitučních nárocích oprávněných

osob musí probíhat vždy spolu s důsledným hodnocením politické

perzekuce těchto osob či postupů porušujících obecně uznávaná

lidská práva a svobody s cílem, aby tato práva byla co nejvíce

šetřena a nebyla postupem státních orgánů neprávem krácena.

Ústavní soud kromě toho shledal, že aplikací nesprávné

právní normy na posouzení rozporu s cenovými předpisy

a nezohledněním dalších důkazů dokládajících protiprávní

zvýhodnění nabyvatelů, bez právního důvodu založily obecné soudy

nerovnost účastníků soudního řízení a tím porušily princip

rovnosti v právech chráněný čl. 1 Listiny základních práv

a svobod. Neadekvátnost peněžitého plnění poskytnutého

nabyvatelem může být založena v ekonomicko-politickém pojetí

vlastnictví, které odráželo dělení vlastnictví na osobní

a soukromé a vedlo k diskriminaci soukromých vlastníků (nález

Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 168/95).

V závěru shledal Ústavní soud, že se jedná o restituci,

kterou se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit

následky minulých majetkových a jiných křivd, spočívajících

v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany

státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení

podle příslušného zákona v souladu se zákonnými zájmy osob,

jejichž újma na základních lidských právech a svobodách má být

alespoň částečně kompenzována.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl

a napadená rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu

v Hradci Králové zrušil (§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. června 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru