Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3458/19 #1Usnesení ÚS ze dne 25.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
kupní smlouva
žaloba/na plnění
pohledávka/započtení
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.3458.19.1
Datum podání29.10.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 580, § 37 odst.1

513/1991 Sb., § 166, § 289, § 290, § 373, § 266

99/1963 Sb., § 120 odst.1, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3458/19 ze dne 25. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: ČSAD Hodonín a. s., se sídlem Brněnská 3883/48, Hodonín, zastoupené Mgr. Miroslavem Fotrem, advokátem se sídlem Rodinova 691/4, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019,č. j. 23 Cdo 1847/2019-404, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2019, č. j. 4 Cmo 203/2018-293, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2018, č. j. 36/8 Cm 59/2013-265, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a společnosti FIRAD Truck s. r. o., se sídlem Popluží 936, Vamberk, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní soud obdržel dne 29. 10. 2019 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva a svobody ve smyslu čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 4 čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejší účastnice o zaplacení částky 4 413 000 Kč. Vedlejší účastnice uzavřela se stěžovatelkou dne 7. 12. 2007 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k nemovitostem v katastrálním území a obci Chabařovice, za kupní cenu 52 500 000 Kč. Část kupní ceny měla být hrazena v hotovosti a část v půlročních splátkách. Žalovaná částka představuje část konkrétní splátky ve výši 1 500 000 Kč, která dle vedlejší účastnice nebyla zaplacena, a smluvní pokutu 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení (od 1. 7. 2012 do 24. 10. 2017).

3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2018, č. j. 36/8 Cm 59/2013-265, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 4 413 000 Kč (výrok I.) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok vedlejší účastnice na zaplacení splátky kupní ceny za nemovitosti nebyl mezi účastníky sporný. Stěžovatelka pouze namítala, že tato pohledávka již byla splněna, když si na ni započetla náhradu škody, která jí byla způsobena tím, že vedlejší účastnice porušila smluvní ujednání (čl. VI.), obsažené v dohodě o postoupení a započtení pohledávek, uzavřené dne 24. 1. 2012 mezi třemi subjekty - stěžovatelkou, vedlejší účastnicí a společností Rapid Servis s.r.o., v němž se smluvní strany zavázaly k uzavírání dohod o postoupení a započtení svých vzájemných pohledávek v budoucnu. Smyslem takového "trojzápočtu" bylo následující: stěžovatelka bude dodávat společnosti Rapid Servis s.r.o. náhradní díly, společnost Rapid Servis s.r.o. nebude stěžovatelce hradit faktury; výslednou pohledávku (za pololetí) stěžovatelka postoupí vedlejší účastnici; tato pohledávka bude následně započtena s pohledávkou na zaplacení příslušné pololetní splátky kupní ceny za nemovitosti. Soud prvního stupně shledal předmětný článek shora uvedené dohody neplatným, neboť nesplňuje náležitosti v rozsahu, aby došlo k platnému uzavření smlouvy dle § 289 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). S ohledem na to, že se jedná o tři smluvní strany, které navíc hovoří o vzájemných pohledávkách, je takovéto ustanovení neurčité, neboť neobsahuje specifikaci pohledávek, které má toto ustanovení na mysli, když v obecném smyslu vzájemné pohledávky mezi třemi subjekty neexistují. Nelze z něj současně ani zjistit, co je přesným obsahem takto formulované povinnosti, tedy jaké konkrétní dohody o postoupení a započtení jakých pohledávek by na základě tohoto ustanovení měly být uzavřeny. Jelikož soud shledal uvedené ustanovení neplatným v souladu s § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), nemohlo jím dojít k platnému smluvení žádné určité povinnosti. Je tak zjevné, že když nedošlo k postoupení pohledávky stěžovatelky za společností Rapid Servis s.r.o. za dodávku náhradních dílů vedlejší účastnici, nevznikla stěžovatelce ani pohledávka, spočívající v nezaplacené ceně za postoupení pohledávky vůči vedlejší účastnici a tak ji nebylo možné použít k započtení na dlužnou splátku kupní ceny a stěžovatel tedy nebyl oprávněn učinit jednostranný zápočet ze dne 29. 6. 2012, resp. tento úkon nebyl platně učiněným započtením ve smyslu § 580 zákona č. 40/1964 Sb. Předmětný zápočet soud shledal rovněž neurčitým, neboť se týká tří subjektů, které mají mít dle stěžovatelky "vzájemné pohledávky, které se vzájemně kryjí". K argumentaci stěžovatelky, že jí vznikla škoda tím, že nemohla postupovat jako dříve, tedy uhradit předmětnou splátku kupní ceny ve výši 1 500 000 Kč popsaným způsobem (započtením nezaplacené ceny za postoupenou pohledávku vedlejší účastnici, kterou měla vůči společnosti Rapid Servis s.r.o. za dodání náhradní dílů) soud uvedl, že předpokladem vzniku oprávněného nároku na náhradu škody je, že došlo k porušení zákonné nebo smluvní povinnosti a vznik majetkové újmy nebo-li škody v příčinné souvislosti mezi nimi. V daném případě však chybí platně smluvená povinnost, která měla být vedlejší účastnicí porušena. Stěžovatelce nemohl vzniknout nárok na náhradu škody ani dle § 290 obchodního zákoníku, tedy za neuzavření smlouvy dle smlouvy o smlouvě budoucí, když tato samotná nebyla platně uzavřena, ani ve smyslu § 373 obchodního zákoníku, neboť v čl. VI. předmětné dohody nedošlo k platnému smluvení závazku, tedy ke konkrétní a určité povinnosti, jejíž splnění by mohlo být nárokováno.

4. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2019, č. j. 4 Cmo 203/2018-293, byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek změněn (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud považuje skutková zjištění a skutkové závěry soudu prvního stupně za správné. Rovněž se ztotožnil s právním posouzením zjištěného skutkového stavu. Souhlasí, že ujednání v čl. VI. dohody o postoupení a započtení je neplatné, rovněž se závěrem, že stěžovatelka ke dni 29. 6. 2012, kdy učinila úkon jednostranného započtení na žalovanou splátku kupní ceny, neměla za vedlejší účastnici "započítávanou" pohledávku. Stěžovatelce škoda ve výši 1 500 000 Kč neuzavřením trojstranného zápočtu vzniknout nemohla, když o tuto částku se její majetek nezmenšil, majetková újma na její straně proto nevznikla.

5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, č. j. 23 Cdo 1847/2019-404, bylo dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), jako nepřípustné odmítnuto. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatelkou vymezené otázky, jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, neboť při jejich formulaci stěžovatelka vychází z jiného skutkového zjištění, než k jakému dospěly oba soudy. Předpoklad pro vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu naplňují jen takové otázky, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce aplikace výkladových pravidel projevu vůle stran podle § 266 obchodního zákoníku.

II.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve obecně formuluje podstatu její stížnosti, kterou je soudní nečinnost a nezákonnost soudních řízení, spočívající v opomíjení stěžovatelkou uplatňovaných návrhů a námitek, provedení, hodnocení a odůvodnění důkazů, hodnocení a zdůvodnění autonomie vůle a právních jednání smluvních stran, reagování na návrhy a námitky všech účastníků řízení bez jejich opomíjení, jejichž smyslem a účelem by měla být neformálnost, objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práv účastníků, aby jejich tvrzení, s doloženými důkazy, byla soudy projednána a řádně zdůvodněna. Z toho vyplývá i nesoulad skutkových a právních závěrů prvostupňového soudu i soudu odvolacího. Rovněž nesouhlasí s výkladem přípustnosti dovolání Nejvyššího soudu.

7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka shrnuje skutkový stav a dosavadní řízení. Má za to, že obecné soudy pominuly její zásadní argumentační námitky. Nesouhlasí s právními závěry obecných soudů a poukazuje na procesní pochybení, přílišný formalismus, překvapivost a nepřezkoumatelnost napadených soudních rozhodnutí.

8. Argumentace stěžovatelky se týkala tvrzení o autonomii vůle, o právním jednání smluvních stran, o platnosti uzavřených dohod a jejich plnění všemi smluvními stranami, o nepřípustnosti jednostranného odstoupení od uzavřené dohody po splnění závazku druhou smluvní stranou, o porušování zásad profesionality a poctivosti v obchodních jednáních a poctivého obchodního styku s vytvářením jednostranné ekonomické výhody a těmto jednáním poskytované soudní ochrany.

9. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že se nezabýval předestřenými otázkami zásadního právního významu, což vedlo k nedůvodnému odmítnutí dovolání.

10. Stěžovatelka v řízení opakovaně poukazovala na svobodně uzavřené dohody, právní jednání smluvních stran a závaznosti plnění dohod, včetně poskytnutí právní ochrany, což odvolací soud stejně jako i soud prvního stupně v řízeních zcela pominuly a tuto svou nečinnost ani nezdůvodnily. Nejvyšší soud se pak ve svém odmítavém usnesení zjednodušeně formálně zaměřil na neplatnost ujednání čl. VI. Dohody o postoupení a započtení pohledávek ze dne 24. 1. 2012 pro její neurčitost s tím, že "osoba neprojevila vůli", což stěžovatelka považuje za absurdní, když se jednalo již o v pořadí šestou autentickou písemnou dohodu, které vycházely ze svobodného ujednání stran a podle kterých smluvní strany podnikaly.

11. Stěžovatelka má rovněž za to, že rozhodnutí obecných soudů jsou nepředvídatelná, vycházejí z nečinnosti obecných soudů a jsou neodůvodnitelná.

12. Na podporu svých tvrzení poukazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu (nálezy ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 1769/13, ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 34/17, ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 173/17, ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 289/04, ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 798/15), jakož i Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 24. 3. 2005 č. j. 29 Odo 817/2003).

13. Stěžovatelka žádá Ústavní soud o vyjádření právního názoru k jednotlivým v závěrečné pasáži předestřeným otázkám.

III.

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu

a contrario).

IV.

15. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.

16. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

17. V posuzované věci Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.

18. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se projednávanou věcí řádně zabývaly, jsou, oproti názoru stěžovatelky, dostatečně odůvodněná, obsahují úvahy soudů, kterými byly při rozhodování vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly. Ústavní stížnost představuje pouhou pokračující polemiku stěžovatelky se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, s nimiž se neztotožnila. Obecné soudy dostatečně odůvodnily právní závěry, podle kterých vedlejší účastnice má právo na zaplacení části kupní ceny ve výši 1 500 000 Kč, spolu se smluvní pokutou, čemuž odpovídá povinnost stěžovatelky tuto uhradit, neboť se jí nepodařilo prokázat, že tuto povinnost již ve vztahu k vedlejší účastnici splnila. Rozhodnutí obsahují řádné odůvodnění neexistence trojstranné dohody o započítání pohledávek mezi uvedenými třemi subjekty, neboť shledaly ujednání čl. VI. dohody o postoupení a započtení pohledávek pro neurčitost neplatným (v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 15, 16). Soud prvního stupně dovodil, že nedošlo-li k postoupení pohledávky stěžovatelky za společností Rapid Servis s.r.o. za dodávku náhradních dílů vedlejší účastnici, nevznikla stěžovatelce ani pohledávka, spočívající v nezaplacené ceně za postoupení pohledávky vůči vedlejší účastnici a tak ji nebylo možné použít k započtení na dlužnou splátku kupní ceny a stěžovatelka tedy nebyla oprávněna učinit jednostranný zápočet, kterýžto nebyl ani platně učiněným započtením ve smyslu § 580 zákona č. 40/1964 Sb., a to pro jeho neurčitost, resp. nebylo z něj zřejmé, které vzájemné pohledávky se kryjí za předpokladu, že se týká tří subjektů. Ke stěžovatelkou tvrzené náhradě škody obecné soudy konstatovaly, že zde chybí platně smluvená povinnost, která měla být vedlejší účastnicí porušena, stěžovatelce tak nevznikl nárok na náhradu škody ani dle § 290 obchodního zákoníku, tedy za neuzavření smlouvy dle smlouvy o smlouvě budoucí, když tato samotná nebyla platně uzavřena, ani ve smyslu § 373 obchodního zákoníku, když v čl. VI. předmětné dohody nedošlo ani k platnému smluvení závazku, tedy ke konkrétní a určité povinnosti, jejíž splnění by mohlo být nárokováno. V uvedených závěrech Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádný ústavněprávní exces. Konečně Ústavní soud sdílí i názor soudu prvního stupně, že stěžovatelka mohla a měla učinit vše pro to, aby, za situace, kdy dodala náhradní díly společnosti Rapid Servis, s.r.o. a zjistila, že nedojde k započtení této pohledávky na dlužnou splátku kupní ceny, resp. že dosavadní postup již nebude nadále uplatňován, požadovala zaplacení kupní ceny za náhradní díly přímo společností Rapid Servis, s.r.o. jakožto kupujícím.

19. Rovněž v postupu dovolacího soudu Ústavní soud nespatřuje jakékoli vybočení z mezí ústavnosti. Odůvodnění usnesení dovolacího soudu netrpí žádnými nedostatky. Nejvyšší soud neshledal u stěžovatelkou vymezených otázek, které měly být v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, způsobilost založit přípustnost dovolání, neboť stěžovatelka vycházela z jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly oba soudy. Dovolací soud neshledal ani odchylku od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce aplikace výkladových pravidel podle § 266 obchodního zákoníku. Z hlediska ústavnosti tak Ústavní soud nemá napadenému rozhodnutí dovolacího soudu co vytknout. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 289/04, je nepřípadný, neboť dovolací soud dostatečně vysvětlil, proč neshledal přípustnost u stěžovatelkou vymezených otázek (viz výše).

20. Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, kterým obecným soudům vytýká, že nezohlednily všechny tvrzené skutečnosti a neprovedly navržené důkazy. Podle § 120 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu platí, že obecné soudy rozhodují o tom, které z účastníky řízení navrhovaných důkazů provedou a které nikoli. Samy tak rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud není oprávněn tyto jejich závěry z hlediska jejich "správnosti" přezkoumávat, k zásahu je oprávněn jen za mimořádných podmínek. Ústavní soud jen zkoumá, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Do procesního hodnocení důkazů by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze v případě, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Teprve tehdy by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. Napadená rozhodnutí jsou přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nad rámec uvedeného odvolací soud konstatoval, že námitky stěžovatelky byly činěny v obecné rovině a z textu odvolání ani následně během odvolacího řízení stěžovatelka neuvedla, k jaké konkrétní tvrzené skutečnosti nebo důkazu soud prvního stupně nepřihlédl, resp. který důkaz a k prokázání jaké konkrétní skutečnosti soud neprovedl. To lze ostatně konstatovat i o samotné ústavní stížnosti, v níž nebylo jednoznačně konkretizováno, které důkazní návrhy nebyly obecnými soudy provedeny.

21. K námitce stěžovatelky týkající se nezohlednění principu autonomie vůle smluvních stran Ústavní soud konstatuje, že výklad smluv jako projev autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů, do něhož mu nepřísluší zasahovat. Obecné soudy dospěly k závěru, že ujednání v čl. VI. dohody o postoupení a započtení pohledávek, uzavřené dne 24. 1. 2012, je neplatné, a to z toho důvodu, že nesplňuje náležitosti rozsahu potřebného k platnému uzavření budoucí smlouvy, ale také proto, že z něj nelze zjistit, co je přesným obsahem formulované povinnosti, tedy jaké konkrétní dohody o postoupení a započtení a jakých pohledávek by na základě tohoto ustanovení měly být uzavřeny. Určitostí projevu vůle se jak soud prvního stupně (viz str. 17 rozsudku soudu prvního stupně), tak soud dovolací řádně zabývaly. Dovolací soud v souladu s judikaturou konstatoval, že nelze pomocí výkladu projevu vůle "doplňovat" nebo "nahrazovat" vůli, kterou osoba v rozhodné době neměla nebo kterou sice měla, ale neprojevila ji. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno (viz usnesení dovolacího soudu - str. 4). Takový závěr je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle které při zjišťování obsahu právního úkonu je třeba vyjít nejen z jeho doslovného textu, ale též z vůle stran, které svým jednáním zamýšlely určitým způsobem upravit vzájemné vztahy, zároveň však výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím ale projev vůle doplňovat, měnit nebo nahrazovat [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 104/04 ze dne 13. 10. 2004 (N 146/35 SbNU 55)]. Nelze ani přisvědčit stěžovatelce, že se obecné soudy nevypořádaly se skutečností, že dohody o postoupení a započtení pohledávek (s totožným obsahem) byly v minulosti opakovaně uzavírány a strany podle nich postupovaly. V podrobnostech viz bod 77. rozsudku soudu prvního stupně.

22. Stěžovatelka v závěrečné pasáži žádá Ústavní soud, aby vyjádřil svůj právní názor v jí předestřených právních otázkách. Tím však staví Ústavní soud do další, "revizní" instance v soustavě obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky), k čemuž však Ústavní soud není povolán. Jak bylo uvedeno shora (bod 15.), zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům.

23. Závěrem Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

24. Ústavní soud považuje shora uvedené právní závěry obecných soudů za ústavně konformní, nevybočující z mezí ústavnosti, řádně a přesvědčivě odůvodněné a nevykazující prvky interpretační nebo aplikační svévole, libovůle, překvapivosti, nepředvídatelnosti, či nepřípustného formalismu.

25. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru