Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3453/18 #1Usnesení ÚS ze dne 13.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkprocesní postup
řízení/přerušení
Dědické řízení
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3453.18.1
Datum podání18.10.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 174a

99/1963 Sb., § 109 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3453/18 ze dne 13. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P-holding, s. r. o., se sídlem Evropská 810/136, Praha 6, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, se sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018 č. j. 22 Cdo 1453/2018-150, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2018 č. j. 19 Co 5/2018-121 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. října 2017 č. j. 17 C 152/2015- 109, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. října 2018, podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka namítala, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby se zdržel dalších průtahů v řízení o věcech vedených pod sp. zn. 17 C 152/2015 a sp. zn. 13 D 1114/2016 a aby neprodleně v těchto věcech jednal.

2. Žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 30. dubna 2015 se stěžovatelka jako žalobkyně domáhá určení vlastnického práva k pozemku parc. č. X1 v k. ú. Kbely proti žalované 1/ České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a žalovanému 2/ neznámému okruhu dědiců po původním žalovaném, zemřelém Bedřichu Frey-Freyenfelsovi, z důvodu duplicitního zápisu vlastnictví. Obvodní soud usnesením ze dne 24. října 2017 č. j. 17 C 152/2015-109 řízení přerušil s ohledem na probíhající dědické řízení, ve kterém má být vyřešena otázka ustanovení okruhu dědiců po původním žalovaném.

3. Usnesení soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. ledna 2018 č. j. 19 Co 5/2018-121 napadené usnesení potvrdil s tím, že za situace, kdy bylo zahájeno dodatečné projednání dědictví k návrhu osoby, která se považuje za dědice, a která označuje dalšího pravděpodobného dědice, je třeba vyčkat na stanovení okruhu dědiců po zůstaviteli.

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. srpna 2018 č. j. 22 Cdo 1453/2018-150 podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že pozemek parc. č. X2 v k. ú. Kbely nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 7. října 2010 od původního vlastníka. V záznamovém řízení zahájeném (bez návrhu) Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu byl z pozemku stěžovatelky parc. č. X2 vydělen pozemek parc. č. X1 a k němu byl zapsán údaj o duplicitním vlastnictví pana Bedřicha Frey-Freyenfelse. Stěžovatelka s tímto zápisem duplicitního vlastnictví nesouhlasila, proto podala předmětnou žalobu. Po zjištění, že pan Frey-Freyenfels před desítkami let zemřel, podala návrh na přistoupení neznámého okruhu dědiců do řízení a zároveň navrhla, aby soud ustanovil tomuto neznámému okruhu dědiců opatrovníka. Po dvou měsících od podání těchto návrhů soud prvního stupně oběma návrhům vyhověl. Stěžovatelka očekávala, že soud začne její žalobu meritorně projednávat, avšak místo toho řízení přerušil.

6. Stěžovatelka má za to, že zápisem duplicitního vlastnického práva jiného vlastníka došlo k významnému zásahu do jejího vlastnického práva, který představuje pro stěžovatelku závažnou újmu a to mimo jiné v podobě snížení hodnoty pozemku, který je nyní rozdělen na dva menší pozemky, což má dopad do právních vztahů mezi stěžovatelkou a jejím zástavním věřitelem, v jehož prospěch vázne na pozemku parc. č. X2 v k. ú. Kbely zástavní právo.

7. Podle názoru stěžovatelky zápis duplicitního vlastnického práva vznikl v důsledku předchozích pochybení státních orgánů při vedení evidencí nemovitostí a obvodní soud by měl jako otázku předběžnou řešit, zda je vůbec vznik duplicitního vlastnictví opodstatněný a ne vyčkávat na stanovení okruhu dědiců po zůstaviteli.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

11. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 33/64 SbNU 349)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

12. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí zabývaly, vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly, řádně se vypořádaly se vznesenými námitkami a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.

13. Odvolací soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že za stavu, kdy není potvrzen okruh dědiců, je na uvážení soudu, zda má být řízení přerušeno až do skončení řízení o dědictví, nebo zda má být neznámému dědici (neznámým dědicům) ustanoven opatrovník. Byť soud prvního stupně přistoupil k ustanovení opatrovníka, jsou jeho možnosti s ohledem na charakter sporu omezené, zejména z důvodu nedostatku informací. Nejedná se o spor, který by byl založen pouze na listinných důkazech, když v žalobě je argumentováno např. i vydržením, což zpravidla vyžaduje i dokazování svědeckými výpověďmi. Za situace, kdy bylo zahájeno dodatečné projednání dědictví k návrhu osoby, která se považuje za dědice, a která označuje dalšího pravděpodobného dědice, je třeba vyčkat na stanovení okruhu dědiců po zůstaviteli, když potomci zůstavitele mohou lépe hájit svá práva než soudem ustanovený opatrovník. Přerušení řízení nebrání ani obava z prodlení, když stěžovatel netvrdí, že je třeba učinit v řízení neodkladné úkony, či zajistit důkazy, které by nebylo možno provést poté, co bude zjištěn okruh dědiců, případně určena osoba spravující pozůstalost.

14. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pak uvedl, že nepovažuje v posuzované věci úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení za zjevně nepřiměřenou a se závěry učiněnými odvolacím soudem se ztotožnil. Probíhá-li totiž již řízení o dědictví po Bedřichu Frey-Freyenfelsovi na návrh osoby, která se považuje za dědice a označuje další dědice, je nutné chránit jejich práva (procesní i hmotněprávní) a umožnit jim je uplatnit v tomto řízení o věci samé. Dovolací soud rovněž poznamenal, že i pokud by (hypoteticky) soud prvního stupně řízení nepřerušil a pokračoval v řízení proti neznámému okruhu dědiců zastoupenému opatrovníkem, nemohl by před vyřešením otázky existence případných dědiců rozhodnout ve věci samé. Dovolací soud uzavřel, že rozhodl-li odvolací soud o přerušení řízení, je jeho rozhodnutí založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto není dovolání podané stěžovatelem podle § 237 o. s. ř. přípustné.

15. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud současně poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.

16. Jde-li o základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, které považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy [např. nález Ústavního soudu ze dne 15. února 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349)]. Podle § 174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti podle § 164 citovaného zákona. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by tak stěžovatelka učinila. Ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak nevyčerpala před podáním ústavní stížnosti prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (shodně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2017 sp. zn. I. ÚS 3495/16 a ze dne 15. srpna 2018 sp. zn. II. ÚS 1265/18). Pokud pak tedy jde o námitku týkající se průtahů v řízení, musí Ústavní soud konstatovat, že tato nemůže být předmětem přezkumu v řízení o této ústavní stížnosti.

17. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru