Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 345/96Nález ÚS ze dne 10.03.1998Průtahy v soudním řízení - Krajský soud v Praze

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
Věcný rejstříksoudce/podjatost
procesní postup
odpovědnost/orgánů veřejné moci
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 34/10 SbNU 223
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.345.96
Datum vyhlášení31.03.1998
Datum podání12.12.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 345/96 ze dne 10. 3. 1998

N 34/10 SbNU 223

Průtahy v soudním řízení - Krajský soud v Praze

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti

navrhovatele J. V. na nečinnost Krajského soudu v Praze ve věci

vedené pod sp. zn. 15 Co 611/94 a nečinnost Okresního soudu

v Berouně ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 271/92, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Navrhovatel J. V. napadl svojí ústavní stížností nečinnost

Krajského soudu v Praze ve věci žaloby o určení neplatnosti

výpovědi z pracovního poměru a na náhradu ušlé mzdy, vedené pod

sp. zn. 15 Co 611/94, a v téže věci i nečinnost Okresního soudu

v Berouně, v řízení pod sp. zn. 7 C 271/92.

Navrhovatel podal svoji stížnost na základě ustanovení § 72

odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle

něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl.

87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že zásahem orgánu

veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda

zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10

Ústavy.

Podle názoru navrhovatele bylo postupem soudů zasaženo do

jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 38

Listiny základních práv a svobod, neboť bylo porušeno jeho právo

na projednání věci bez zbytečných průtahů. Tím byl porušen i čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhovateli

se tak prohlubuje vzniklá újma, neboť přišel o své zaměstnání

i plat.

Průtahy v řízení podle tvrzení navrhovatele trvaly v celém

průběhu občanského soudního řízení. Jak navrhovatel uvedl, žalobu

k Okresnímu soudu v Berouně podal dne 8. 12. 1992 a řízení dosud

není skončeno. Dne 13. 12. 1993 soud vynesl rozsudek, který byl

navrhovateli doručen až 2. 3. 1994. Jednání u krajského soudu

probíhalo 15. 12. 1994, další až dne 23. 5. 1995. Rozhodnutí

krajského soudu bylo vyneseno dne 23. 5. 1996. Tímto rozhodnutím

byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla vrácena soudu I.

stupně k dalšímu řízení. Tato situace vedla navrhovatele k podání

stížnosti na průtahy v řízení k rukám předsedy Krajského soudu

v Praze dne 6. 2. 1995 a ministru spravedlnosti dne 23. 4. 1996,

avšak průtahy v řízení odstraněny nebyly.

Předsedkyně senátu Okresního soudu v Berouně ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že poté, kdy byl rozsudek

tohoto soudu krajským soudem zrušen, bylo nařízeno jednání ve věci

na 24. 10. 1996. Při tomto jednání navrhovatel vznesl námitku

podjatosti předsedkyně senátu a dále všech soudců Okresního soudu

v Berouně a Krajského soudu v Praze. Dne 12. 12. 1996 byl spis

předložen Krajskému soudu v Praze.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze ve svém vyjádření

uvedla, že v předmětné věci nedošlo k zaviněným průtahům ze strany

Krajského soudu v Praze. V časovém přehledu úkonů Krajského soudu

v Praze poukázala zejména na to, že jednání před krajským soudem

bylo nařízeno na 26. 1. 1995, avšak nekonalo se z toho důvodu, že

zástupce navrhovatele dne 17. 1. 1995 vznesl námitku podjatosti

vůči předsedkyni senátu. Proto nemohla ve věci dále jednat, musela

spis předložit Vrchnímu soudu v Praze a vyčkat jeho rozhodnutí.

Z tohoto důvodu bylo další jednání nařízeno až na 23. 5. 1995.

Uvedla dále, že v souladu s ustanovením občanského soudního řádu

odvolací soud působil na účastníky řízení ke smírnému vyřízení

věci, přičemž oba účastníci projevili zájem o mimosoudní vyřízení

věci. Proto bylo jednání odročeno dne 22. 6. 1995 na neurčito

a účastníkům byl dán prostor k mimosoudnímu jednání.

V následujícím období navrhovatel (žalobce) ani jeho právní

zástupkyně nepožádali soud o pokračování v řízení z důvodu

neúspěšného mimosoudního jednání a zástupce žalovaného na dotazy

předsedkyně senátu uváděl, že mimosoudní jednání probíhá. Z toho

důvodu nelze ani o této době hovořit jako o průtazích způsobených

zaviněnou nečinností soudu. Poté předsedkyně senátu obdržela od

navrhovatele podání, v němž poukazuje na nečinnost soudu. Nato

bylo ve věci nařízeno jednání a dne 23. 5. 1996 rozhodnuto ve věci

samé. Dne 5. 3. 1997 byl spis Okresního soudu v Berouně předložen

Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o námitce podjatosti vůči

soudcům Okresního soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze.

I když navrhovatel realizuje vznesenou námitkou podjatosti své

právo, v důsledku této námitky nemůže zatím Okresní soud v Berouně

ani Krajský soud v Praze ve věci jednat vzhledem k tomu, že

o námitce podjatosti musel rozhodovat Vrchní soud v Praze.

Ze spisu Okresního soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze

Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal k okresnímu soudu

žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou

mu dal jeho zaměstnavatel - Střední odborné učiliště strojírenské

v K. - dne 25. 9. 1992. Poté probíhalo ve věci řízení, které bylo

ukončeno vynesením rozsudku Okresního soudu v Berouně dne 13. 12.

1993. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný zaměstnavatel odvolání,

které bylo doručeno okresnímu soudu dne 17. 3. 1994 s tím, že bude

odůvodněno do 7 dnů. Vzhledem k tomu, že žalovaný své odvolání

neodůvodnil, okresní soud předložil odvolání žalovaného krajskému

soudu bez odůvodnění dne 9. 5. 1994. Dne 31. 5. 1994 krajský soud

vrátil okresnímu soudu spis bez věcného vyřízení z toho důvodu, že

odvolání dle názoru krajského soudu nesplňovalo všechny

náležitosti odvolání dle občanského soudního řádu a zástupce

žalovaného nebyl předepsaným způsobem soudem vyzván k odstranění

vad odvolání. Dne 23. 7. 1994 byly nedostatky odvolání žalovaným

odstraněny. Dne 10. 8. 1994 podal navrhovatel návrh na předběžné

opatření, který byl usnesením ze dne 20. 9. 1994 zamítnut. Jednání

ve věci samé proběhlo před odvolacím soudem dne 15. 12. 1994

a bylo odročeno na 26. 1. 1995. Toto jednání však bylo dne 17. 1.

1995 přípisem všem účastníkům odvoláno (odročeno na neurčito)

z důvodu vznesení námitky podjatosti předsedkyně senátu právním

zástupcem navrhovatele, o čemž je ve spise úřední záznam

předsedkyně senátu. Ve spise není doklad o tom, že námitka

podjatosti byla předložena vrchnímu soudu k rozhodnutí ani se tam

nenalézá rozhodnutí vrchního soudu o námitce podjatosti, pouze je

na č. listu 114 úřední záznam předsedkyně senátu ze dne 18. 4.

1995 o tom, že dotazem na vrchním soudu bylo zjištěno, že

předsedkyně senátu není vyloučena z projednání předmětné věci.

Další jednání Krajského soudu v Praze ve věci samé proběhlo

dne 23. 5. 1995, bylo odročeno na 22. 6. 1995, kdy se obě strany

sporu dohodly, že se pokusí o smírné vyřešení věci a nejpozději do

konce srpna 1995 soudu sdělí, zda došlo k mimosoudní dohodě. Dne

4. 10. 1995 žalovaný na dotaz soudu sdělil, že jednání o smíru

pokračuje a skončí do konce října a dne 4. 12. 1995 podal soudu

zprávu, že k dohodě dosud nedošlo. Dne 12. 4. 1996 sdělil

navrhovatel soudu, že k dohodě o mimosoudním vypořádání nedošlo

a upozornil na zbytečné průtahy v řízení. Dne 23. 5. 1996 došlo

u Krajského soudu v Praze ke druhému jednání ve věci samé, v němž

soud usnesením rozsudek Okresního soudu v Berouně zrušil a věc mu

vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud nařídil jednání na 24. 10.

1996. U tohoto jednání však vznesl navrhovatel námitku podjatosti

soudců Okresního soudu v Berouně i Krajského soudu v Praze.

Z tohoto důvodu bylo jednání odročeno na neurčito za účelem

rozhodnutí o námitce podjatosti okresního a krajského soudu.

Okresní soud v Berouně předložil spis k rozhodnutí o námitce

podjatosti Krajskému soudu v Praze dne 12. 12. 1996, Krajský soud

v Praze předložil spis k rozhodnutí o námitce podjatosti Vrchnímu

soudu v Praze dne 5. 3. 1997. Vrchní soud v Praze rozhodl dne 30.

5. 1997 tak, že soudkyně Krajského soudu v Praze nejsou vyloučeny

z projednávání předmětné věci. O námitce podjatosti vůči soudcům

Okresního soudu v Berouně dosud nebylo rozhodnuto, neboť

navrhovatel podal ústavní stížnost a spis byl zaslán Ústavnímu

soudu.

II.

Po zhodnocení všech důkazů, zejména obsahu spisů Okresního

soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze, dospěl Ústavní soud

k závěru, že stížnost je důvodná pouze potud, že soudy obou stupňů

nejednaly vždy ve zcela přiměřených časových intervalech.

U Okresního soudu v Berouně došlo ke vzniku určitých průtahů

zejména při odstraňování vad odvolání podaného žalovaným, kdy soud

navíc nepostupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního

řádu, a proto musel být vyzván krajským soudem k nápravě tohoto

nedostatku.

Průtahy spatřuje Ústavní soud i při předkládání spisu

k rozhodnutí o námitce podjatosti Vrchnímu soudu v Praze, kdy

prodleva krajského soudu činila téměř tři měsíce. Námitka

podjatosti byla vznesena u jednání dne 24. 10. 1996, spis byl

předložen vrchnímu soudu až 5. 3. 1997. Průtahy vznikly i při

odročení jednání před krajským soudem z důvodu vznesení námitky

podjatosti zástupcem navrhovatele dne 17. 1. 1995. Do dalšího

jednání dne 23. 5. 1995 uplynuly čtyři měsíce, přičemž ve spise

není kromě úředních záznamů předsedkyně senátu, psaných téměř

nečitelně vlastní rukou, žádný doklad o tom, že námitka podjatosti

byla vznesena, kdy a kým, a především že předsedkyně senátu tuto

námitku předložila vrchnímu soudu k rozhodnutí.

Na základě uvedených skutečností má Ústavní soud za to, že

v předmětné věci došlo v řízení před oběma soudy k nežádoucím

průtahům. Při posouzení odůvodněnosti, resp. neodůvodněnosti

těchto průtahů se však nelze jednoznačně přiklonit k názoru

stěžovatele. Jak vyplývá z vyjádření předsedkyně senátu Krajského

soudu v Praze ze 28. 4. 1997, bylo soudní projednávání věci

provázeno mnoha složitostmi, které inicioval sám tehdejší žalobce.

Závěrem je proto nutné k předmětné ústavní stížnosti uvést,

že k průtahům v řízení ve věci samé došlo v podstatné míře

vzhledem k tomu, že navrhovatel uplatnil své právo a vznesl

námitku podjatosti obou soudů, čímž přispěl i on k průtahům

v předmětné věci. Vzhledem k celé řadě různých aktivit

navrhovatele v průběhu soudního řízení nelze nežádoucí průtahy

přičítat převážně obecným soudům. Zde je namístě uvést na příklad

to, že navrhovatel podal odvolání proti rozsudku okresního soudu

17. 3. 1994, avšak závažné nedostatky tohoto odvolání - po

urgencích soudu - odstranil až 23. 7. 1994, tedy až po čtyřech

měsících. Rovněž postupné námitky podjatosti nejprve předsedkyně

Okresního soudu v Berouně a pak všech soudců tohoto soudu i soudců

Krajského soudu v Praze značně prodlužovaly celé řízení. Ani při

pokusu o smírné řízení neuplatnil stěžovatel včas námitku, že

tento pokus ztroskotal. Proto vzhledem ke všem okolnostem Ústavní

soud nemohl než ústavní stížnost zamítnout, neboť průtahy

způsobené soudy samými nebyly natolik závažné, aby je bylo možno

označit přímo za zásah do ústavně zaručených základních práv

a svobod. Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavnísoud

se souhlasem účastníků od ústního jednání upustil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 10. března 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru