Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3445/13 #2Usnesení ÚS ze dne 13.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
dovolání/přípustnost
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
odnětí/vydání věci
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.3445.13.2
Datum podání12.11.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 80 odst.1

82/1998 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3445/13 ze dne 13. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudkyně Ivany Janů a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti společnosti Tomšů a Klimeš s.r.o., se sídlem Na Vyhlídce 286/64, Praha 9, právně zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem Křižíkova 159/56, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. května 2011 č. j. 10 C 289/2006-146, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2013 č. j. 51 Co 415/2011-302 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013 č. j. 30 Cdo 1554/2013-322, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že těmito rozhodnutími byla porušena její základní práva zakotvená v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedla, že v řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1) a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3), a na ochranu vlastnického práva (čl. 11 odst. 1).

Stěžovatelka podrobně v ústavní stížnosti rekapitulovala průběh řízení, ve kterém se domáhala náhrady škody 150 000 Kč s přísl. po České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Škodu mělo představovat znehodnocení vozidla v důsledku nesprávného úředního postupu státu spočívajícího v desetiletých průtazích při vydávání vozidla, a to od 19. 4. 1995 do 29. 4. 2005. Poukázala na nekompatibilitu řízení trestního a civilního, při posouzení jejích nároků. Dále zpochybnila posouzení námitky promlčení, odpovědnost orgánu státu za věc odňatou v trestním řízení a argumentovala judikaturou Nejvyššího soudu.

Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka navrhla zrušit všechna rozhodnutí, neboť odvolací soud i soud prvního stupně pochybily, když vyloučily odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Odvolací soud rozhodl, aniž by při jednání provedl důkazy dle závazného právního názoru dovolacího soudu vysloveného ve zrušujícím rozsudku; potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř., nepřihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo.

Stěžovatelka po překvapivém rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání a jako dovolací důvod uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dle tvrzení stěžovatelky byl nesprávně obsazen senát Nejvyššího soudu, neboť dovolání rozhodoval jiný senát (30 Cdo) než v původním dovolacím řízení (28 Cdo). Bylo to sice v souladu s rozvrhem práce, ale je obvyklé, že věc v dalším dovolacím řízení rozhoduje stejný senát. V ústavní stížnosti stěžovatelka konkrétně namítala, že dovolací soud řádně svoje rozhodnutí neodůvodnil a nevypořádal se s důvody dovolání. Dále označila za nepřezkoumatelný závěr dovolacího soudu v části, kde se zabýval námitkou zkázy věci v době úschovy a rozšířením žaloby stěžovatelkou. Měl např. vysvětlit, v čem se skutková a právní situace hodnocená v těchto případech liší od případů, jimiž se v minulosti zabývaly obecné soudy či Ústavní soud. Dovolací soud nejenže neodstranil nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž se sám vyhnul řešení řady otázek, které stěžovatelka dovolacímu soudu předložila.

II.

Ústavní soud si k řízení o ústavní stížnosti vyžádal u Obvodního soudu pro Prahu 2 spis sp. zn. 10 C 289/2006, seznámil se s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že obsazení senátu je v rozporu s ustanovením § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud rozhodl usnesením z 18. března 2014 sp. zn. I. ÚS 3445/13-20 o vyloučení soudce Ludvíka Davida. Podle rozvrhu práce byla věc přidělena do I. senátu, jehož členem je soudce Ludvík David. V přípise ze dne 6. března 2014 soudce Ludvík David uvedl, že ve věci by měl být vyloučen podle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť ve věci, proti níž směřuje ústavní stížnost, byl členem senátu, který o věci rozhodoval (sp. zn. 28 Cdo 1607/2012 Nejvyššího soudu). Usnesení bylo stěžovatelce zasláno prostřednictvím jejího právního zástupce dne 25. 3. 2014.

I. senát Ústavního soudu rozhodoval věc stěžovatelky v obsazení stanoveném rozvrhem práce platným pro rok 2014.

Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, obsahem napadených rozhodnutí a příslušného spisu, který si za účelem tohoto řízení vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

III.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Tak by tomu bylo v situaci flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobně je tomu i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný zákonný exces při provádění důkazů v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.

Podstatou ústavní stížnosti je posouzení otázky, zda jsou naplněny předpoklady přiznání nároku na náhradu škody z titulu odpovědnosti státu ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., v souvislosti s nesprávným úředním postupem státu.

Z obsahu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně jsou dostatečně vyloženy důvody, proč byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Z odůvodnění rozsudku sp. zn. 10 C 289/2006 (č. l. 149-150) je zřejmé, že stěžovatelce vznikla škoda znehodnocením motorového vozidla. Soud přisvědčil tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutí o vydání věci má být ve smyslu ustanovení § 80 odst. 1 tr. řádu vydáno tehdy, pokud již není potřebné pro účely trestního řízení. Takové rozhodnutí mohlo být vydáno za předpokladu, že je postaveno najisto, že věc existuje. S ohledem na to, že věc byla natolik pozměněna, nebylo možné tvrdit, že se jedná o totožné motorové vozidlo (shodné bylo jen č. karoserie), a proto nemohlo být stěžovatelce vydáno.

Ze skutkového stavu však vyplývá, že osobní motorové vozidlo, od kterého stěžovatelka svůj nárok odvozuje, není jejím majetkem, neboť se jedná o jiné vozidlo. Stěžovatelka se mohla domáhat občanskoprávní žalobou určení, kdo je vlastníkem odcizeného vozidla, které zaniklo jeho zpracováním, a jaká náhrada náleží jí a zpracovateli. Dosud není zřejmé, kdo je vlastníkem motorového vozidla uvedeného v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 9. 2004 (1 T 139/96-65), proto nelze v dalším řízení o náhradě škody znehodnocením vozidla v důsledku nesprávného úředního postupu státu pokračovat.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný dle ustanovení § 219 o. s. ř., rozhodnutí odůvodnil ve shodě s ustanovením § 157 o. s. ř. Vypořádal se řádně s námitkami stěžovatelky a uvedl, že již v roce 1995 bylo prokazatelně stěžovatelce známo, po upozornění policejními orgány, jaký je stav motorového vozidla (jiný rok výroby, jiný obsah i číslo motoru, jiné číslo karoserie). Stěžovatelka nárok vůči žalovanému uplatnila až v roce 2006, tedy po uplynutí více než 10 let, kdy došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Odvolací soud se řádně vypořádal i s námitkou stěžovatelky o počátku běhu promlčecí lhůty. Stěžovatelka uplatnila v roce 1996 nárok na náhradu škody, ale do roku 2006 neučinila žádný úkon, proto pozdě doručené usnesení o vydání věci nemůže založit nový běh promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody. Stěžovatelka v řízení netvrdila, že by k přestavbě auta došlo v době, kdy bylo policejními orgány zadrženo a osobně potvrdila, že se jedná o její auto, které nepřevzala, protože se jedná o znehodnocený vrak. Stěžovatelka po odcizení motorového vozidla neznámou osobou uplatňuje svoje nároky vůči žalovanému z titulu odpovědnosti státu ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., snaží se tak obcházet vlastní institut náhrady škody vůči škůdci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.), odmítl, neboť neobsahoval náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.

Stěžovatelka v dovolání uvedla, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu z důvodu nesprávného právního posouzení otázky vlastnictví osobního automobilu žalobkyně. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka zaměňuje přípustnost dovolání s dovolacími důvody. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. však v dovolání musí být mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uvedené ustanovení předpokládá, že dovolatel vymezí, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za naplněný. Tomuto požadavku však stěžovatelka v dovolání nedostála.

Stěžovatelka dále uvedla, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s judikaturou i v otázce zkázy věci v úschově státního orgánu. Ani dovolací důvod však stěžovatelka nevymezila v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť na žádné z těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. První otázka se týká právního názoru soudu prvního stupně, a druhá (zkáza věci v době úschovy) nebyla předmětem posuzovaného řízení, neboť o tento nárok soud prvního stupně rozšíření žaloby nepřipustil (srov. usnesení na č. 1. 145). Stěžovatelka tedy nevymezila otázku hmotného nebo procesního práva, na které by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu.

Tyto vady (nevymezení předpokladu přípustnosti dovolání a vymezení nezákonných důvodů dovolání), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyly stěžovatelkou odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení se dostatečným a ústavně konformním způsobem vypořádalo se stěžovatelkou předestřenými právními otázkami, na jejichž posouzení závisela přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Obecně o vzniku škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uvažovat pouze za předpokladu, že toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno (příp. že jeho nezákonnost byla autoritativně určena jiným způsobem). Pakliže zákon připouští jeho zrušení pouze v určitém řízení, je nezbytné, aby dotčený účastník za tímto účelem včas a řádně využil příslušný procesní prostředek. Jeho nevyužití by totiž znamenalo, že se v případě předmětného rozhodnutí uplatní presumpce jeho zákonnosti, a to bez ohledu na jeho případné vady, jež by jinak byly způsobilé odůvodnit závěr o jeho nezákonnosti. Tím by byl současně znemožněn i vznik škody v právním smyslu, neboť jakýkoliv negativní dopad tohoto rozhodnutí do majetkové sféry dotčeného účastníka by právě v něm měl svůj právní základ.

Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky ohledně rozhodování dovolacího soudu v nesprávném obsazení dle platného rozvrhu práce (senátem 30 Cdo, nikoliv dle předchozího složení 28 Cdo). K tomu podotýká Ústavní soud, že článek 38 odst. 1 Listiny garantuje právo účastníkům řízení, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž za zákonného soudce je považován vždy věcně a místně příslušný soud, v jehož rámci je příslušnost senátu, případně soudce, založena pro stanovené období platným rozvrhem práce. K tomu je třeba dodat, že v podstatě jde o námitky stěžovatelky, jež směřují proti výsledku věcného posouzení.

Ústavní soud dospěl tak k závěru, že předmětný nárok nelze stěžovatelce přiznat již s ohledem na to, že není splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí.

Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pročež mu nezbylo, než její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2014

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru