Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3440/10 #1Usnesení ÚS ze dne 14.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánMINISTERSTVO / MINISTR - vnitra - Odbor prevence kriminality
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstříksprávní žaloba
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.3440.10.1
Datum podání06.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 65


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3440/10 ze dne 14. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2010 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P. H., zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 7/548, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, Odbor prevence kriminality ze dne 5. 10. 2010 č. j. OP-4-5/2010 a usnesení Ministerstva vnitra ČR, Odbor prevence kriminality ze dne 23. 11. 2010 č. j. MV-109142-2/OP-2010, a o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 14 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je až krajním prostředkem ochrany základních práv nastupujícím tehdy, kdy porušení základních práv nelze odstranit využitím právního prostředku, který projednají jiné orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel domáhá ochrany svých veřejných subjektivních práv zároveň žalobou ve správním soudnictví. Ústavní stížnost podal z důvodu procesní opatrnosti a předejití zmeškání lhůty pro její podání. Podle stěžovatele není jasné, zda správní soud posoudí opatření účastníka řízení jako rozhodnutí dle soudního řádu správního, a správní žalobu shledá přípustnou. Tato obava stěžovatele vychází z toho, že jím podaný rozklad byl usnesením Ministerstva vnitra ČR odložen, neboť řešená otázka zařazení a vyřazení z Programu podpory a ochrany obětí obchodování (dále jen "Program") není podle ministerstva upravena žádným právním předpisem a neaplikují se na něj ustanovení správního řádu. Ústavní soud k tomu podotýká, že již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 282/01 (N 40/25 SbNU 321) prohlásil, že "pro možnost přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy o subjektivních právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob není rozhodující, zda bylo vydáno v řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů [pozn. zrušen zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád], či zda jsou výsledkem jinak procesně upraveného řízení, případně jejich vydání předcházelo řízení, které není upraveno vůbec." Ve světle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010 č. j. 2 As 52/2010-59 (dostupném na www.nssoud.cz) je pak pro možnost přezkumu aktu správního orgánu ve správním soudnictví nezbytné kumulativní naplnění čtyř znaků [rozhodnutí správního orgánu], jejichž naplnění Nejvyšší správní soud shledal mj. i v případě "Oznámení o neposkytnutí příspěvku na hospodaření v lesích".

Vzhledem k výše uvedenému, jakož i k tomu, že správní soudy vycházejí z principu presumpce přezkoumatelnosti aktů správního orgánu (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008 č. j. 4 Ans 9/2007-97, dostupné na www.nssoud.cz), má stěžovatel k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svých veřejných subjektivních práv, než je ústavní stížnost, přičemž rozhodnutí o tomto prostředku ochrany bude moci být předmětem též dalšího přezkoumávání. Využil-li stěžovatel k ochraně svých práv žalobu ve správním soudnictví, budou správní soudy i v rámci tohoto řízení zavázány poskytovat účinnou ochranu veřejným subjektivním právům stěžovatele, a to samozřejmě a v prvé řadě též jeho právům základním, která čl. 4 Ústavy České republiky staví pod ochranu soudní moci. Za situace, kdy je možné porušení základních práv napravitelné samotnými obecnými soudy, je podání ústavní stížnosti předčasné. Zásah Ústavního soudu lze v souladu s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu považovat až za krajní prostředek k ochraně základních práv stěžovatele. Proto Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že by nedodržel princip subsidiarity vysvětlený shora, pokud by o ústavní stížnosti rozhodoval. Odmítnutím ústavní stížnosti nemůže být stěžovatel poškozen, poněvadž lhůta pro podání nové řádné ústavní stížnosti mu počne běžet teprve poté, co příslušný soud ve věci rozhodne (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ze všech těchto důvodů nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ačkoliv podání stěžovatele vykazovalo četné další vady [k ústavní stížnosti nebyla přiložena speciální plná moc pro zastupování před Ústavním soudem ve smyslu ust. § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, dále nebyla ve smyslu ust. § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu přiložena kopie rozhodnutí o posledním procením prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje], Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému nevyzýval k jejich odstranění. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí nebylo možné ani rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, návrh stěžovatele dle ust. § 83 zákona o Ústavním soudu sdílí akcesoricky osud ústavní stížnosti. Návrhu na přiznání náhrady nákladů zastoupení nelze totiž vyhovět, byla-li ústavní stížnosti odmítnuta (srov. Wagnerová, E. a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 464).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2010

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru