Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3439/13 #1Nález ÚS ze dne 12.11.2014Zápočet doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody z důvodu těžké nemoci odsouzeného do doby výkonu trestu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na proj... více
Věcný rejstříkzdravotní péče
trest/výkon
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 209/75 SbNU 341
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.3439.13.1
Datum vyhlášení02.12.2014
Datum podání12.11.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 325 odst.1, § 331 odst.1, § 6 odst.1 písm.c, § 331 odst.2, § 334 odst.1, § 334 odst.3, § 327 odst.3

169/1999 Sb., § 56 odst.3

40/2009 Sb., § 38 odst.2, § 88 odst.1 písm.a, § 39 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Diskreční právo soudu rozhodnout podle § 334 odst. 1 t. ř. o míře započtení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody pro vážné onemocnění odsouzeného do doby výkonu trestu nelze zajisté redukovat na faktické přitakání tomu zápočtu, který v návaznosti na rozhodnutí o přerušení výkonu trestu vydané ředitelem věznice připouští ust. § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, a to v rozsahu 30 dnů v kalendářním roce. Má-li však být zachován účel trestu, není dost dobře možné, aby soud bez dalšího započetl do výkonu trestu vždy celé období představující i dobu několika měsíců či let, po kterou odsouzený trest nevykonává.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 12. 11. 2014 zamítl I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy návrh stěžovatele R. L. na zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2013 č. j. 14 To 399/2013-66.

Narativní část

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, které zamítly stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody s odůvodněním, že nebyla splněna základní podmínka spočívající ve výkonu poloviny uloženého trestu. V průběhu výkonu trestu odnětí bylo soudy rozhodnuto dvakrát o jeho přerušení, na čtyři a šest měsíců. Dalším žádostem stěžovatele o prodloužení doby jeho přerušení nebylo vyhověno, přičemž o jedné z žádostí nebylo dosud rozhodnuto. Soudy započetly do doby výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění dobu „řádného“ přerušení výkonu trestu odnětí svobody z důvodu těžké nemoci stěžovatele, a nikoli dobu, kdy o přerušení nebylo rozhodnuto. Stěžovatel namítal, že dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody soudem z důvodu těžké nemoci je třeba započítat do doby výkonu trestu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud uvedl, že soudem určenou dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody z důvodu těžké nemoci odsouzeného (§ 325 odst. 1 t. ř.) je mj. pro účely podmíněného propuštění možné - v závislosti na soudcovském uvážení - započítat do doby výkonu trestu (§ 334 odst. 1 t. ř. a § 88 t. z.); nebylo-li vyhověno návrhu státního zástupce, aby se do výkonu trestu odnětí svobody nezapočítala doba přerušení trestu v souvislosti s poskytnutím léčebné péče ve zdravotnickém zařízení mimo věznici, pokud se tak stalo v důsledku toho, že si odsouzený způsobil újmu na zdraví úmyslně (§ 334 odst. 3 t. ř.).

Diskreční právo soudu rozhodnout podle § 334 odst. 1 t. ř. o míře započtení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody pro vážné onemocnění odsouzeného do doby výkonu trestu nelze zajisté redukovat na faktické přitakání tomu zápočtu, který v návaznosti na rozhodnutí o přerušení výkonu trestu vydané ředitelem věznice připouští ust. § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, a to v rozsahu 30 dnů v kalendářním roce. Má-li však být zachován účel trestu, není dost dobře možné, aby soud bez dalšího započetl do výkonu trestu vždy celé období, představující i dobu několika měsíců či let, v němž odsouzený trest nevykonává (není umístěn ve zdravotnickém zařízení věznice, nebo mu dokonce ani není výkon trestu z důvodu těžké nemoci rozhodnutím předsedy senátu přerušen). Za takového stavu by mimoto bylo namístě zvažovat již aplikaci institutu upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody ve smyslu § 327 odst. 3 t. ř.

Stěžovatel v posuzované věci fakticky nevykonával trest odnětí svobody v období celkově dvou let a osmi měsíců, během nichž se v civilním zdravotnickém zařízení léčil pro vážná onemocnění (z toho pro dobu jednoho roku a deseti měsíců nebylo o přerušení výkonu trestu přes žádosti stěžovatele soudem rozhodnuto). Tak rozsáhlým přerušením výkonu trestu odnětí svobody bylo zeslabeno působení takových jeho funkcí, jako je funkce ochranná, výchovná, preventivní i represivní. Není tedy možné přisvědčit stěžovateli, že by celé toto období mělo být automaticky započteno do doby výkonu trestu a že by neprovedení tohoto započtení vedlo k závěru o protiústavnosti postupu státní moci.

I když o návrzích stěžovatele na prodloužení přerušení výkonu trestu odnětí svobody mělo být předsedou senátu příslušného soudu rozhodnuto včasně a řádně, výsledný závěr stížnostního soudu o otázce započtení doby léčení do výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění, ať již pozitivní nebo negativní, nelze vyjmout z oblasti jeho diskreční pravomoci, a za vzniklých konkrétních okolností zůstává v rovině podústavního práva. Zůstává-li ovšem po delší období opomenuto rozhodování o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, lze samozřejmě zvažovat, zda při řešení otázky započtení (byť velmi přiměřeně) nepřihlédnout i k době, po kterou u odsouzeného probíhala léčba těžké nemoci, aniž bylo o přerušení výkonu trestu formálně rozhodnuto, jakož i k míře mezitím dosažené resocializace odsouzeného, na niž mohlo mít takové faktické přerušení vliv.

Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost zamítl.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Kateřina Šimáčková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 3439/13 ze dne 12. 11. 2014

N 209/75 SbNU 341

Zápočet doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody z důvodu těžké nemoci odsouzeného do doby výkonu trestu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Jiřího Zemánka a Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) - ze dne 12. listopadu 2014 sp. zn. I. ÚS 3439/13 ve věci ústavní stížnosti R. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, se sídlem Jihlava, Farní 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2013 č. j. 14 To 399/2013-66, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 11. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2013 č. j. 14 To 399/2013-66, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 7. 2013 č. j. 4 PP 54/2013-51 o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu společného souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců, uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. 52 T 3/2005 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. 6 To 68/2011. Stěžovatel byl označenými rozsudky pravomocně odsouzen za majetkovou a hospodářskou trestnou činnost, konkrétně za trestné činy zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zák."), porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 a 2 písm. b) tr. zák., pomoci k trestnému činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zákoník") a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku.

2. Obecné soudy zamítly žádost odsouzeného (stěžovatele) o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody s odůvodněním, že nebyla splněna základní podmínka spočívající ve výkonu poloviny uloženého trestu podle § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z provedených skutkových zjištění se podává, že stěžovatel nastoupil výkon trestu odnětí svobody dobrovolně dne 2. 11. 2006. Ze zdravotních důvodů, pro potřebu poskytnutí lékařské péče mimo věznici (mj. operace krční páteře), bylo v průběhu výkonu trestu stěžovatele dvakrát rozhodnuto o jeho přerušení, a to na základě usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2007 sp. zn. Nt 81/2007 na dobu 4 měsíců a posléze podle usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2008 sp. zn. 10 Nt 150/2008 na dobu 6 měsíců. V obou případech byl stěžovatel do výkonu trestu po skončení doby, na kterou bylo přerušení povoleno, dodán. Obecné soudy nyní s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 5 To 43/2006, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 14/2008, započetly dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody z důvodu těžké nemoci stěžovatele do doby výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění. Uzavřely však, že odsouzenému je takto možné započítat do výkonu trestu odnětí svobody pouze dobu, kdy trvalo řádné přerušení výkonu trestu, a nikoli dobu, kdy o přerušení nebylo rozhodnuto, jak požadoval stěžovatel.

3. Odsouzený stěžovatel vykonával trest odnětí svobody od 2. 11. 2006 do 19. 12. 2007, kdy mu byl rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2007 sp. zn. Nt 81/2007 výkon trestu přerušen na dobu 4 měsíců. Další žádost stěžovatele o přerušení výkonu trestu odnětí svobody byla týmž soudem zamítnuta, a proto byla do vykonaného trestu započítána toliko doba od 2. 11. 2006 do 19. 4. 2008.

4. Stěžovatel poté vykonával trest odnětí svobody od 14. 7. 2008 do 30. 12. 2008, kdy mu byl výkon trestu přerušen na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2008 sp. zn. 10 Nt 150/2008 do 22. 6. 2009. Po tomto datu již nebylo povoleno přerušení výkonu trestu odnětí svobody, tedy následující období až do opětovného dodání odsouzeného do výkonu trestu (21. 4. 2011) podle názoru obecných soudů nebylo možné započítat. Polovina uloženého trestu měla být podle výpočtu soudů vykonána až dne 28. 2. 2014.

5. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí ve věci podmíněného propuštění rovněž konstatoval, že si je vědom skutečnosti, že stěžovatel dne 13. 5. 2009 žádal o opětovné přerušení výkonu trestu odnětí svobody, přičemž o tomto jeho návrhu nebylo příslušným soudem z neznámých důvodů rozhodnuto. Přesto však obecný soud vyslovil přesvědčení, že není jednoznačně postaveno najisto, že dobu, která nebyla zahrnuta do rozhodnutí Krajského soudu v Brně o přerušení výkonu trestu a po kterou se odsouzený zdržoval mimo vězeňské zařízení, lze započíst do doby výkonu trestu. Dalšími podmínkami nezbytnými pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se soudy, pro nesplnění základního předpokladu záležejícího ve výkonu poloviny uloženého trestu, již nezabývaly.

II. Obsah ústavní stížnosti

6. V ústavní stížnosti bylo namítáno, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze došlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv na spravedlivý proces, na řádné projednání věci v jeho přítomnosti a bez průtahů, jakož i na ochranu zdraví ve smyslu čl. 31, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel zdůraznil, že pro zásadní zdravotní komplikace adresoval dne 11. 5. 2009 Krajskému soudu v Brně žádost o prodloužení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody, kterou posléze prostřednictvím své obhájkyně s doložením lékařských zpráv konkretizoval dne 8. 7. 2009. O jeho návrhu nebylo dosud soudem rozhodnuto, přičemž tato skutečnost nebyla obecnými soudy v řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zohledněna.

7. Stěžovatel argumentoval tím, že dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody soudem z důvodu těžké nemoci je třeba započítat do doby výkonu trestu. Je zřejmé, že stěžovateli byl výkon trestu odnětí svobody přerušen celkem dvakrát, na dobu čtyř měsíců a šesti měsíců, je však nutné přihlédnout k tomu, že v obou případech bylo stěžovatelem již v průběhu přerušení požádáno o jeho prodloužení, neboť nedošlo ke zlepšení stavu a nadále byly splněny podmínky § 325 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád"). Tuto skutečnost lze dovodit z lékařských zpráv z předmětné doby a nelze stěžovateli klást za vinu špatný zdravotní stav, který znemožňoval výkon trestu odnětí svobody ve věznici, neboť újmu na zdraví si stěžovatel nezpůsobil úmyslně. Pokud obecný soud, jemuž byla adresována žádost o prodloužení přerušení výkonu trestu, dospěl k opačnému závěru, měl řádně a včas o návrhu rozhodnout v době, kdy přerušení trvalo. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že učinil vše pro to, aby vyhověl požadavkům trestního řádu, nesnažil se výkonu trestu odnětí svobody vyhýbat, doložil důkazy prokazující oprávněnost jeho žádosti a nutnost hospitalizace mimo lékařské zařízení věznice. Pouze nečinností soudu došlo k porušení požadavku právní jistoty, a to v neprospěch stěžovatele, když nyní objektivně zjištěnou dobu, po kterou nemohl vykonávat trest odnětí svobody ve věznici a podroboval se léčbě, nelze dle názoru Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze započítat pro účely výpočtu poloviny vykonaného trestu ve smyslu § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti akcentoval skutečnost, že mezi aspekty práva na spravedlivý proces náleží také právo na řádné odůvodnění rozhodnutí a zákaz libovůle při rozhodování soudů. K porušení práva na spravedlivý proces vede podle jeho názoru rovněž absence hodnocení okolností vyšlých najevo v průběhu řízení, a to tím spíše, pokud byly účastníkem řízení namítány, avšak obecný soud se s nimi v odůvodnění dostatečně nevypořádal. Jestliže je tedy v napadeném usnesení krajského soudu konstatováno, že nebylo zjištěno, zda v rozhodné době, kdy se stěžovatel bez vydání rozhodnutí soudu nacházel mimo věznici, byly splněny důvody pro prodloužení doby přerušení výkonu trestu, a proto řečenou dobu do výkonu trestu nelze započítat, pak se jedná o rozhodnutí vykazující prvky libovůle. Stěžovateli je tak k tíži přičítána skutečnost, že soudy o jeho odůvodněné žádosti nerozhodly.

III. Vyjádření ostatních účastníků řízení

9. K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Praze. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které považoval za správné, a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Krajské státní zastupitelství v Praze se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem.

IV. Právní posouzení

10. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, a proto nic nebrání jejímu meritornímu projednání a rozhodnutí [viz § 30, 34, 72 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

11. Od Okresního soudu v Nymburce byl vyžádán spisový materiál, aby mohl být proveden náležitý přezkum ústavní stížností dotčeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2013 č. j. 14 To 399/2013-66.

12. Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

IV.a/ Ústavněprávní aspekty podmíněného propuštění

z výkonu trestu odnětí svobody

13. Jak Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil, ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 tr. zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (k tomu usnesení sp. zn. III. ÚS 1845/09, sp. zn. III. ÚS 284/01, sp. zn. III. ÚS 1280/08, sp. zn. III. ÚS 590/09, sp. zn. III. ÚS 338/10 aj.; dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nejedná se tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily; o relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z pohledu ústavních kautel vůbec obstát. Obecně pak nelze rezignovat na přikročení k přezkumu v tom smyslu, zda v příslušném řízení byly dodrženy principy spravedlivého procesu, garantované ustanoveními hlavy páté Listiny.

IV.b/ K institutu podmíněného propuštění

14. Institut podmíněného propuštění vychází z kritéria progresivního výkonu trestu odnětí svobody. Je projevem zásady účelnosti trestního postihu a principu ekonomie trestního práva (subsidiarity trestní represe). Z pojetí trestu jako sankce, která má postihovat pachatele jen v nezbytné míře (§ 38 odst. 2 tr. zákoníku), vyplývá, že bylo-li dosud odpykanou částí trestu odnětí svobody již dosaženo nápravy pachatele a ochrany společnosti, je další výkon tohoto trestu nepotřebný a rovněž neopodstatněný. Ustanovení § 88 tr. zákoníku tedy umožňuje zmírnění již uloženého a vykonávaného nepodmíněného trestu odnětí svobody. Odsouzenému se dává možnost prokázat, že i vykonaný trest v kratší výměře, než jak byl uložen, je schopen vést k jeho resocializaci a zabezpečení ochrany společnosti. I když soud už při ukládání trestu přihlíží k možnostem nápravy pachatele (§ 39 odst. 1 tr. zákoníku), nelze vždy přesně předvídat, jak se u jednotlivých pachatelů projeví účinek výkonu trestněprávní sankce. Z chování odsouzeného a z jeho postoje k plnění povinností v době výkonu trestu odnětí svobody může pak být patrná taková změna, že k tomu, aby vedl řádný život, již není třeba dalšího výkonu trestu a že může být propuštěn na svobodu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 1960 sp. zn. 4 Tz 8/60, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 44/1960). Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nicméně neznamená ukončení procesu nápravy odsouzeného, nýbrž pokračování působení na pachatele v jiných podmínkách (na svobodě) a jinými prostředky než vlastním výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody (probačním dohledem, přiměřenými omezeními a přiměřenými povinnostmi, dalšími opatřeními).

15. O podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody může soud rozhodovat na návrh státního zástupce nebo ředitele věznice, v níž se vykonává tento trest, na žádost odsouzeného anebo i bez takové žádosti (§ 331 odst. 1 trestního řádu). Podmíněné propuštění z výkonu trestu může navrhnout také zájmové sdružení občanů, které nabídlo převzetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného, jenž vykonává trest odnětí svobody [§ 6 odst. 1 písm. c), § 331 odst. 2 trestního řádu]. V řešené věci podal žádost o podmíněné propuštění sám stěžovatel jako odsouzený a k jeho návrhu se připojilo občanské sdružení Maharal, jež současně nabídlo převzetí společenské záruky za dosažení resocializace odsouzeného.

16. Základní podmínkou pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zásadně vykonání zákonem určené části uloženého trestu. V předmětné věci je namístě aplikace ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které vyžaduje výkon poloviny stanoveného trestu odnětí svobody. Polovinou trestu se obecně rozumí polovina doby, na kterou byl trest odnětí svobody pravomocně uložen, a byl-li trest zmírněn milostí prezidenta republiky [čl. 62 písm. g) Ústavy České republiky], jde o polovinu trestu takto zmírněného. Doba výkonu trestu odnětí svobody počíná prvním dnem skutečného výkonu trestu, nikoli tedy dnem jeho nařízení.

IV.c/ Zápočet doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody do doby výkonu trestu

17. Postup při řešení situace, kdy odsouzený, který vykonává trest odnětí svobody, je stižen těžkou nemocí, která je neslučitelná s podmínkami výkonu trestu odnětí svobody a pro jejíž léčení nelze zajistit potřebnou zdravotní péči ve věznici nebo ve specializovaném zdravotnickém zařízení Vězeňské služby České republiky, je řešen v ustanovení § 325 trestního řádu a v § 56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o výkonu trestu odnětí svobody").

18. V intencích § 325 trestního řádu může předseda senátu z důvodu těžké nemoci výkon trestu odsouzenému na potřebnou dobu přerušit. Podle předchozí soudní praxe a názoru trestněprávní nauky se však doba přerušení výkonu trestu odnětí svobody soudem do doby samotného výkonu trestu ve smyslu § 334 odst. 1 trestního řádu nezapočítávala (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 2452).

19. Podle § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2000, je k přerušení výkonu trestu odsouzenému na nezbytně nutnou dobu (je-li mu zapotřebí neodkladně poskytnout zdravotní službu, již nelze zajistit ve věznici nebo ve specializovaném zdravotnickém zařízení Vězeňské služby České republiky) oprávněn i ředitel věznice. Pokud si odsouzený újmu na zdraví nezpůsobil úmyslně, doba přerušení výkonu trestu stanovená ředitelem věznice, nepřesahující třicet dnů v kalendářním roce, se mu pak ze zákona započítává do doby výkonu trestu.

20. K otázce zápočtu doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody, vymezené rozhodnutím předsedy senátu podle § 325 odst. 1 trestního řádu, do doby výkonu trestu se - s překonáním dosavadního názoru rozhodovací praxe a nauky - vyslovil Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 5 To 43/2006, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 14/2008. Dospěl k závěru, že se zřetelem k ustanovení § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody je třeba za použití analogie ve prospěch odsouzeného přijmout výklad zákona, který nečiní rozdíl mezi subjekty stejného postavení (osobami vykonávajícími trest odnětí svobody, u nichž v době výkonu trestu nastala těžká nemoc či jiné poškození zdraví) toliko podle formálního rozhodovacího postupu, na základě kterého došlo k přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Právní věta rozhodnutí zní: "Dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody soudem z důvodu těžké nemoci odsouzeného (§ 325 odst. 1 trestního řádu) je nutné započíst do doby výkonu trestu (§ 334 odst. 1 trestního řádu) s výjimkou případu, ve kterém bylo vyhověno návrhu státního zástupce, aby se do výkonu trestu odnětí svobody nezapočítala doba, po kterou byl odsouzenému přerušen výkon trestu odnětí svobody za účelem léčebné péče ve zdravotnickém zařízení mimo věznici, stalo-li se tak v důsledku toho, že si odsouzený způsobil újmu na zdraví úmyslně (§ 334 odst. 3 trestního řádu)."

21. Pro věc relevantní rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 43/2006 vyložil Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3210/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) tak, že jeho cílem bylo odstranit nerovnost mezi osobami, kterým byl výkon trestu odnětí svobody přerušen ředitelem věznice a doba přerušení trestu nepřesahující třicet dnů v kalendářním roce se jim započítávala do doby výkonu trestu, a osobami, kterým byl výkon trestu odnětí svobody přerušen předsedou senátu a doba přerušení se jim do doby výkonu trestu odnětí svobody nezapočítávala vůbec. Vyslovil ovšem názor, že pokud by měla být do výkonu trestu odnětí svobody započítávána celá doba jeho přerušení ze strany soudu podle § 325 odst. 1 trestního řádu nebo alespoň doba delší než třicet dnů ve smyslu ustanovení § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, docházelo by k nepřijatelnému rozšiřování podmínek pro započtení trestu, k narušení samotného účelu trestu a ke zřejmé disproporci mezi rozhodnutími podle § 325 odst. 1 trestního řádu a podle § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. K řečené problematice pak současně konstatoval, že je chybou zákonodárce, jestliže podmínky započtení výkonu trestu odnětí svobody přerušeného v intencích § 325 odst. 1 trestního řádu nejsou v zákoně blíže specifikovány.

22. První senát Ústavního soudu má za to, že v této - bezpochyby netriviální - právní otázce dosud nebyly využity všechny interpretační možnosti.

23. Disponuje-li předseda senátu ex lege oprávněním podle § 334 odst. 1 a 3 trestního řádu v relaci k prováděným zápočtům do doby výkonu trestu, nelze zužovat jeho diskreční prostor natolik, že by byl totožný se zákonnou konstrukcí vztaženou k rozhodovací pravomoci ředitele věznice podle § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Tím by byl popřen smysl ustanovení § 334 odst. 1 trestního řádu a vznikl by rozpor z pohledu systematiky příslušných trestněprávních ustanovení, která dělí oprávnění rozhodovat o přerušení výkonu trestu odnětí svobody mezi ředitele věznice a soud.

24. Není sice žádoucí paušálně akceptovat, aby se součástí výkonu trestu stala doba, kdy se odsouzený po dlouhou dobu (měsíce i roky) nachází mimo vězeňské zařízení z důvodu léčby svých zdravotních potíží, naproti tomu ovšem nelze odhlížet ani od specifických okolností konkrétních případů. Závažnost nemoci odsouzeného a prostor k uvážení soudu v otázce určení délky přerušení výkonu trestu odnětí svobody jsou ukazateli opravňujícími předsedu senátu k započtení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody do doby výkonu trestu podle ustanovení § 334 odst. 1 a 3 trestního řádu, které samo o sobě učiněnému výkladu nijak nebrání.

V. Závěry

25. Ústavní soud se zřetelem ke shora řečeným tezím shledává, že soudem určenou dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody z důvodu těžké nemoci odsouzeného (§ 325 odst. 1 trestního řádu) je mj. pro účely podmíněného propuštění možné - v závislosti na soudcovském uvážení - započítat do doby výkonu trestu (§ 334 odst. 1 trestního řádu a § 88 tr. zákoníku), nebylo-li vyhověno návrhu státního zástupce, aby se do výkonu trestu odnětí svobody nezapočítala doba přerušení trestu v souvislosti s poskytnutím léčebné péče ve zdravotnickém zařízení mimo věznici, pokud se tak stalo v důsledku toho, že si odsouzený způsobil újmu na zdraví úmyslně (§ 334 odst. 3 trestního řádu).

26. Diskreční právo soudu rozhodnout podle § 334 odst. 1 trestního řádu o míře započtení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody pro vážné onemocnění odsouzeného do doby výkonu trestu nelze zajisté redukovat na faktické přitakání tomu zápočtu, který v návaznosti na rozhodnutí o přerušení výkonu trestu vydané ředitelem věznice připouští ustanovení § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, a to v rozsahu 30 dnů v kalendářním roce. Má-li však být zachován účel trestu, není dost dobře možné, aby soud bez dalšího započetl do výkonu trestu vždy celé období, představující i dobu několika měsíců či let, v němž odsouzený trest nevykonává (není umístěn ve zdravotnickém zařízení věznice, nebo mu dokonce ani není výkon trestu z důvodu těžké nemoci rozhodnutím předsedy senátu přerušen). Za takového stavu by mimoto bylo namístě zvažovat již aplikaci institutu upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody ve smyslu § 327 odst. 3 trestního řádu.

27. Stěžovatel v posuzované věci fakticky nevykonával trest odnětí svobody v období celkově dvou let a osmi měsíců, během nichž se v civilním zdravotnickém zařízení léčil pro vážná onemocnění (pozn.: z toho pro dobu jednoho roku a deseti měsíců nebylo o přerušení výkonu trestu přes žádosti stěžovatelesoudem rozhodnuto). Nepochybně lze dospět k závěru, že tak rozsáhlým přerušením výkonu trestu odnětí svobody bylo zeslabeno působení takových jeho funkcí, jako je funkce ochranná, výchovná, preventivní i represivní. Není tedy možné přisvědčit stěžovateli, že by celé toto období mělo být automaticky započteno do doby výkonu trestu a že by neprovedení tohoto započtení vedlo k závěru o protiústavnosti postupu státní moci. I když o návrzích stěžovatele na prodloužení přerušení výkonu trestu odnětí svobody mělo být předsedou senátu příslušného soudu rozhodnuto včasně a řádně, výsledný závěr stížnostního soudu o otázce započtení doby léčení do výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění, ať již pozitivní, nebo negativní, nelze vyjmout z oblasti jeho diskreční pravomoci, a za vzniklých konkrétních okolností zůstává v rovině podústavního práva. Zůstává-li ovšem po delší období opomenuto rozhodování o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, lze samozřejmě zvažovat, zda při řešení otázky započtení (byť velmi přiměřeně) nepřihlédnout i k době, po kterou u odsouzeného probíhala léčba těžké nemoci, aniž bylo o přerušení výkonu trestu formálně rozhodnuto, jakož i k míře mezitím dosažené resocializace odsouzeného, na niž mohlo mít takové faktické přerušení vliv. Ústavní soud však musí konstatovat, že jeho úvahy, respektující skutkový a právní rámec posuzované věci, se pohybují v rovině systematické interpretace podústavního práva a postrádají ústavněprávní rozměr; ten by nabyly toliko v případě, pokud by podobné okolnosti, jak jsou popisovány stěžovatelem v ústavní stížnosti, nadále přetrvávaly a dosáhly by takové intenzity porušení spravedlivého procesu, která by pro Ústavní soud založila oprávnění k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

28. Ústavnísoud závěrem poznamenává, že stěžovateli nic nebrání podat u soudu novou žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, při jejímž rozhodování obecné soudy vezmou v potaz v tomto nálezu vyložená kritéria.

29. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnísoud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele, a ústavní stížnost proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

30. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, neboť podle názoru Ústavníhosoudu od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru