Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3439/12 #1Usnesení ÚS ze dne 07.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spra... více
Věcný rejstříkodposlech
Dokazování
trestná činnost
úplatek
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.3439.12.1
Datum podání07.09.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 331, § 23


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3439/12 ze dne 7. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti R. N., zastoupeného JUDr. Kárimem Titzem, advokátem Společné advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1131/2011-99 ze dne 31. května 2012, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 98/2010-1206 ze dne 12. dubna 2011 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 1 T 7/2010-923 ze dne 7. září 2010, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podána řádně a včas, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod garantovaných čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Stěžovatel namítal, že byla zkrácena a porušena jeho ústavně garantovaná základní práva a svobody, vyplývající z čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, z čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. c) a d), čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 Ústavy.

3. Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným zločinem organizátorství přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a § 331 odst. 2 a 4 písm. b) trestního zákoníku a obžalovaný A. K. byl uznán vinným zločinem přijetí úplatku dle § 331 odst. 2 a 4 písm. b) trestního zákoníku, kterého se měli dopustit jednáním konkrétně popsaným ve skutkové větě rozsudku. Za to byli oba obžalovaní odsouzeni podle § 331 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na 7 let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Dále byl podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 250 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců.

4. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatele i druhého odsouzeného a odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně zrušen a nově byl stěžovatel uznán vinným zločinem přijetí úplatku dle § 331 odst. 2 a 3 písm. a) trestního zákoníku, ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, kterého se měli s obžalovaným A. K. dopustit blíže popsaným jednáním. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 500 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci - mobilního telefonu. Proti rozsudku podali dovolání stěžovatel, odsouzený A. K. i nejvyšší státní zástupce, které usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné [ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu].

5. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, tvrdil, že se jednalo o policejní provokaci a celé trestní řízení proti němu bylo vedeno jednostranně a tendenčně, v situaci politického proklamování nekompromisního boje s korupcí a pod tlakem veřejnosti na soudní moc. Stěžovatel byl nespravedlivě odsouzen za skutek, aniž by mu jeho spáchání bylo řádně prokázáno. V ústavní stížnosti uvedl velké množství námitek, jež se především týkaly postupu soudu prvního stupně (věrohodnost soukromých audionahrávek, zásah do soukromí, neprocesní důkazy, formální i logické rozpory výpovědi svědka Štopla atd.). Dále tvrdil, že v jeho trestní věci nebyl náležitě zjištěn skutkový stav a vady řízení nebyly odstraněny ani v řízení před odvolacím soudem. Nebylo vyhověno důkazním návrhům obhajoby na doplnění dokazování výslechem zpracovatele posudku Kriminalistického ústavu Praha a zpracovatelů expertizního a znaleckého posudku, resp. se k těmto důkazním návrhům soud vůbec nevyjádřil. Dále stěžovatel před odvolacím soudem navrhl vyslechnout svědky (plk. Janouška, kpt. Mouchu, pplk. Málka, Ivanu Rockovou, JUDr. Štopla, JUDr. Josefa Kolínského) a zpracovaní znaleckého posudku z oboru fonoskopie a několik dalších důkazů. Odvolací soud všechny tyto návrhy zamítl. Tím byla stěžovateli odepřena účinná obrana proti podané obžalobě. Obecné soudy se přitom buď vůbec, nebo jen minimálně vypořádaly s uplatněnými námitkami stěžovatele proti průběhu řízení, došlo tedy k flagrantnímu porušení procesních zásad a vzniku excesů v hodnocení důkazů.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a konstatoval, že obecné soudy nerespektovaly presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo, proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil všechna napadená rozhodnutí.

7. K ústavní stížnosti stěžovatel připojil i návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 98/2010-1206 ze dne 12. dubna 2011 dle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel dále požádal, aby rozhodnutí bylo ve smyslu ustanovení § 59 odst. 3 zákona o Ústavním soudu anonymizováno z důvodu velké mediální pozornosti a negativní kampani proti jeho osobě při každém soudním řízení.

8. Podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Všichni účastníci řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě uvedli, že trestní řízení bylo vedeno v souladu s trestním řádem a v řízení nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. S odkazem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí účastníci řízení navrhli zamítnout ústavní stížnost stěžovatele.

9. Stěžovateli byla zaslána vyjádření účastníků řízení na vědomí. Stěžovatel na tato vyjádření ve stanovené lhůtě reagoval tak, že považuje závěry soudů za nesprávné a zopakoval argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti.

10. Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

11. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69) a v procesu dokazování v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

12. Z obsahu napadených rozhodnutí jasně vyplývá, že se obecné soudy všech stupňů důsledně zabývaly problémem soukromých nahrávek coby důkazu, a to i ve světle rozhodovací činnosti Ústavního soudu, na kterou poukazuje stěžovatel. Konkrétně dovolací soud ve svém rozhodnutí shrnul, že jde o střet práva na soukromí stěžovatele, se zájmem na stíhání pachatelů trestné činnosti. Dovolací soud v té souvislosti vyslovil závěr o prioritním zájmu na nerušeném výkonu veřejné správy (str. 15 usnesení). Především ovšem dovolací soud zdůraznil, že předmětné zvukové záznamy nebyly osamocenými důkazy (str. 16 usnesení), čímž navázal na konstatování odvolacího soudu, že nebyly ani jedinými, ani nejdůležitějšími usvědčujícími důkazy (str. 31-32, 34 rozsudku). Lze tedy uzavřít, že obecné soudy stran přípustnosti soukromých nahrávek respektovaly základní kritéria požadovaná v minulosti Ústavním soudem.

13. Z rozhodnutí dovolacího soudu rovněž vyplývá respekt, obsažený ve všech napadených rozhodnutích, k požadavku Evropského soudu pro lidská práva, aby v případě použití takovýchto důkazů bylo řízení spravedlivé jako celek. To se konkrétně projevilo v hodnocení hodnověrnosti předmětných soukromých záznamů, a to i ve světle uplatněných práv obhajoby. Dovolací soud v té souvislosti výslovně konstatoval, že stěžovatel v průběhu hlavního líčení, při němž byly přehrávány předmětné záznamy, využil oprávnění obsáhle se k nim vyjádřit, a to jak co do hlasových projevů, tak co do obsahu zaznamenaných hovorů (str. 16 usnesení). Již odvolací soud přitom konstatoval, že stěžovatel při onom hlavním líčení nepopřel, že je mluvčím na předmětném záznamu, ani neuvedl, že by neřekl to, co je zaznamenáno. Spíše se vymezoval k významu toho, co bylo proneseno (str. 34 rozsudku). Za této situace byla tedy logicky snížena relevance následně uplatňovaných námitek proti technické stránce předmětného záznamu. Ať už se jedná o námitky uplatněné v průběhu odvolacího řízení, anebo námitky uplatněné v ústavní stížnosti. Dlužno dodat, že posledně uvedené byly evidentně uplatněny poprvé právě až v ústavní stížnosti, a jako takové jsou nepřípustné pro nevyčerpání procesních prostředků nápravy.

14. Obecné soudy se rovněž důkladně zabývaly hodnověrností výpovědi svědka Štopla, a to i v důsledku námitek stěžovatele, a opakovaně vyložily, proč námitky neshledávají opodstatněnými. Opakování těchto námitek rozhodně není způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny. Mimo jiné k opakované námitce o absenci domluvy mezi stěžovatelem a spoluobžalovaným obecné soudy opakovaně a konstantně odkazovaly na záznam odposlechnutého telefonického hovoru mezi těmito dvěma osobami ze dne 5. února 2010. Přiměřeně totéž platí o námitce neprovedení navržených důkazů. Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 7/2010 totiž vyplývá, že všechny neakceptované důkazní návrhy byly zamítnuty před vynesením meritorního rozhodnutí při veřejném zasedání odvolacího soudu dne 12. dubna 2011. Z protokolu vyplývá, že důvody tohoto zamítnutí byly rovněž při veřejném zasedání vyloženy. Lze považovat za případné, když dovolací soud zdůraznil, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny navržené důkazy s tím, že v daném případě obecné soudy prvního a druhého stupně dostatečně vyložily, proč nebyly navržené důkazy provedeny (str. 14 usnesení).

15. Pokud jde o moment policejní provokace, ten byl stěžovatelem v průběhu celého trestního řízení setrvale zdůrazňován a obecné soudy se důsledně zabývaly všemi konkrétními indiciemi, které o tom, podle stěžovatele, měly vypovídat. Skutečností ovšem zůstává, že v tomto ani v jiném řízení, o němž se obecné soudy dozvěděly, nebylo zjištěno, že svědek Štopl byl v dané věci v kontaktu s orgány veřejné žaloby před 3. únorem 2010, kdy podal trestní oznámení.

16. Lze tedy uzavřít, že námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou v převážné míře polemikou s tím, jak se s týmiž námitkami vypořádaly obecné soudy, na podrobné odůvodnění rozhodnutí dále Ústavní soud odkazuje. Námitka manipulace se soukromou nahrávkou je pak v této poloze nová, a jako taková nepřípustná. A i tak by odpovídala roli všech soukromých nahrávek v daném trestním řízení. Nelze totiž souhlasit s pohledem stěžovatele, že byly pro napadená rozhodnutí klíčové. Námitky stěžovatele tudíž nedosahují ústavněprávního významu.

17. K souvisejícímu návrhu Ústavní soud uvádí, že zásadně platí, že podaná ústavní stížnost nemá odkladný účinek (srov. ustanovení § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s ustanovením § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Podmínky citovaného ustanovení nejsou dle názoru Ústavního soudu splněny, neboť vykonatelné rozhodnutí odvolacího soudu se v daném případě a v daných souvislostech nejeví jako závažným zásahem do základních práv stěžovatele, neboť výrok Vrchního soudu v Olomouci se zdá být náležitě odůvodněn. Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatel dne 22. 6. 2011 nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, z kterého byl po jeho částečném vykonání podmíněně propuštěn na svobodu.

18. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2014

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru