Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3437/20 #1Usnesení ÚS ze dne 18.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.3437.20.1
Datum podání09.12.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3437/20 ze dne 18. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Jiřího Vondráška, Jiřího Vondráška, Zbyška Vondráška a Šárky Rösslerové, zastoupených JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, sídlem Bartákova 1107/40, Praha 4 - Krč, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2020 č. j. 22 Co 112/2020-323, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Nikoly Heršálka a Ing. Hany Heršálkové, zastoupených JUDr. Martinem Klímou, advokátem, sídlem tř. V. Klementa 203, Mladá Boleslav, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Vedlejším účastníkům se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.

Odůvodnění:

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení části výroku I v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jejich práv zaručených mimo jiné čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 19 C 204/2019, stěžovatelé podali žalobu na určení vlastnického práva k blíže specifikované nemovitosti. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem č. j. 19 C 204/2019-229 ze dne 16. 12. 2019 žalobě vyhověl (výrok I) a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 172 137 Kč (výrok II).

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 22 Co 112/2020-323 ze dne 1. 9. 2020 výrok I prvostupňového rozsudku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), výrok II prvostupňového rozsudku změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 73 351,50 Kč (taktéž výrok I rozsudku odvolacího soudu), a konečně rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů odvolacího řízení 24 732,40 Kč.

Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou došlo ke změně výroku I rozsudku soudu prvního stupně, podali stěžovatelé ústavní stížnost. V ní namítají, že odvolací soud přistoupil k moderaci nákladů řízení (§ 150 občanského soudního řádu) na základě skutkového stavu, který neodpovídá zjištěním soudu nalézacího, a to navzdory tomu, že se odvolací soud se skutkovými závěry soudu prvního stupně výslovně ztotožnil. Stěžovatelé dále mají napadené rozhodnutí za překvapivé, neboť "výsledek nebyl odvolacím soudem v průběhu odvolacího řízení projednáván" a stěžovatelé neměli procesní prostor k tomu, aby se k zamýšlenému postupu mohli vyjádřit.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 19 C 204/2019; účastník a vedlejší účastníci podali ke stížnosti vyjádření.

Krajský soud v Praze ve vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.

Vedlejší účastníci řízení považují ústavní stížnost za vadnou, neboť jednak v ní nebyl Okresní soud v Mladé Boleslavi označen za účastníka řízení (což údajně znemožňuje, aby se okresní soud k věci vyjádřil), jednak postrádá jednu z obligatorních náležitostí, která musí být imanentní každé ústavní stížnosti, a sice návrh na konstatování, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatelů. Vedlejší účastníci dále vyjadřují a odůvodňují svůj nesouhlas s tím, že by napadeným výrokem mohlo dojít k porušení základních práv stěžovatelů. Vedlejší účastníci proto navrhli, aby byla ústavní stížnost odmítnuta a vedlejším účastníkům byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud obdržená vyjádření nezasílal stěžovatelům k replice, neboť z dále uvedených důvodů, které se míjejí s argumentací účastníka i vedlejších účastníků řízení, nemohl přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti.

Z vyžádaného spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 112/2020-323 ze dne 1. 9. 2020 podali žalovaní dovolání, které je momentálně projednáváno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 146/2021. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě již není příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio a je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.

Ústavní stížnost proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení považuje Ústavní soud za předčasně podanou, a tudíž nepřípustnou, podá-li (týž) účastník řízení souběžně s ústavní stížností i dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Za této situace Ústavní soud považuje oddělení meritorního a nákladového výroku za nelogické a neefektivní, neboť by při posuzování nákladů řízení nemohl pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení, když právě od této úspěšnosti v meritu věci se zásadně odvíjí otázka nákladů řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2075/18 ze dne 15. 11. 2018 a další).

Obdobným způsobem Ústavní soud přistupuje i k ústavním stížnostem mířícím proti nákladovým výrokům a podaným souběžně s dovoláním protistrany proti výroku o věci samé (tím spíše dovoláním podaným proti rozhodnutí odvolacího soudu jako celku). V usnesení sp. zn. IV. ÚS 1112/20 ze dne 11. 8. 2020 (shodně viz i usnesení sp. zn. III. ÚS 2102/20 ze dne 8. 12. 2020) k tomu Ústavní soud uvedl, že nelze přehlédnout, že pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, mohl by nejen zrušit nebo změnit rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorický výrok o nákladech řízení (§ 243e občanského soudního řádu). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se odvolací soud opětovně zabýval i náklady za řízení před soudem prvního stupně a aby v rámci rozhodování o nich přihlédl k námitkám uplatněným stěžovateli v ústavní stížnosti. Pokud by tedy Ústavní soud přezkoumal výrok rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení ještě před tím, než bude ze strany Nejvyššího soudu rozhodnuto o dovolání, nerespektoval by subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva.

Závěrem Ústavní soud upozorňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jejich právu na přístup k soudu, protože podle výsledku dovolacího řízení budou mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledek dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, bude-li jí napaden výhradně nákladový výrok.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

Jde-li o návrh vedlejších účastníků na přiznání náhrady nákladů, Ústavní soud připomíná, že náklady řízení před Ústavním soudem si zásadně hradí účastníci sami (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Výjimečné důvody pro přiznání náhrady nákladů vedlejším účastníkům (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) pak Ústavní soud neshledal. Ostatně, ústavní stížnost byla odmítnuta z jiných důvodů, než které vedlejší účastníci předložili.

K jejich argumentaci lze pro úplnost poznamenat, že Okresní soud v Mladé Boleslavi v souladu s § 76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu účastníkem řízení není, neboť proti jeho rozhodnutí ústavní stížnost nesměřuje. Není pak ani vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem, jelikož nejde o účastníka předchozího řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Tím nicméně není vyloučeno, aby si Ústavní soud vyžádal jeho vyjádření podle § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Jde-li pak o petit ústavní stížnosti, stěžovatelé navrhli zrušení napadeného výroku, přičemž v rámci argumentace tvrdili, že jím došlo k porušení jejich blíže určených ústavně zaručených práv. V tomto směru nevykazuje ústavní stížnost vad, pro které by nebyla projednatelná. Je pravda, že Ústavní soud dle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v nálezu mimo jiné vysloví, které ústavně zaručené právo a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny. To však neznamená, že formulace takového výroku přímo v petitu je nezbytnou náležitostí ústavní stížnosti, zvláště když se i praxe Ústavního soudu v otázce, zda má být porušení základních práv vysloveno přímo ve výroku nálezu, dlouho rozcházela (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 118/09 ze dne 8. 12. 2009).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2021

Milada Tomková v. r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru