Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3434/17 #1Usnesení ÚS ze dne 13.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Správní soudnictví
Služební poměr
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3434.17.1
Datum podání03.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

361/2003 Sb., § 77


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3434/17 ze dne 13. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petra Hubatyho, zastoupeného doc. JUDr. Mgr. Janem Brázdou, Ph. D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3653/2017-441 ze dne 6. září 2017, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 581/2016-408 ze dne 4. května 2017, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a vedlejší účastnice České republiky – Celního úřadu pro Karlovarský kraj, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před Okresním soudem v Karlových Varech domáhal uložení povinnosti žalované omluvit se žalobci za diskriminující jednání, spočívající mimo jiné v tom, že mu nezajistila přidělení služebního psa a nutila jej vykonávat službu za jiných podmínek, než ostatní příslušníci v jeho zařazení. Dále se stěžovatel domáhal zaplacení 100 000 Kč. Okresní soud žalobu zamítl. Dospěl závěru, že služební pes Sam byl stěžovateli odebrán důvodně v souvislosti s jeho novým nasazením k ostraze celních skladů v Pardubickém kraji. Postup žalované nebyl vůči stěžovateli motivován jeho námitkami vůči přemístění služebního psa Mony z Adaru, ale byl následkem objektivních podmínek – nebyl k dispozici služební pes, který by stěžovateli byl přidělen (pes Ron nebyl vyhovující a nebyl proto ani vykoupen). Přemístění psa Mony do jiného ustájení bylo motivováno stížnostmi souseda stěžovatele a snahou předejít souvisejícím problémům. Po vyřazení psa Mony dočasně nebyl žádný pes k dispozici, služba stěžovatele v jednotce mobilního dohledu přesto odpovídala jeho služebnímu zařazení.

2. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil s tím, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Stav, kdy stěžovatel neměl k dispozici služebního psa, byl sice neobvyklý, ale zapříčiněný objektivními okolnostmi. Ustájení psů v bydlišti stěžovatele bylo problémové a náhradní ustájení bylo zajištěno pouze pro jednoho psa. Po určitou dobu byli také psi prioritně přiřazování jiným celním úřadům. Jednání vedlejší účastnice tak nebylo snahou o postih žalobce za jeho námitky proti změně ustájení psa Mony.

3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu s tím, že právní otázka diskriminace byla vyřešena v souladu s jeho dosavadní judikaturou. Polemika založená na stěžovatelově verzi skutkového stavu pak nebyla způsobilým dovolacím důvodem, neboť směřovala k přezkumu skutkových zjištění.

4. Proti rozhodnutím krajského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že obecné soudy na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Není pravda, že pes Sam byl přemístěn z důvodu nepotřebnosti, ale po dohodě mezi Celním úřadem pro Karlovarský kraj a hlavním kynologem. Z toho je zřejmá dlouhodobě připravovaná snaha připravit stěžovatele o služebního psa, neboť hlavní kynolog musel vědět o připravovaném vyřazení psa Mony. Dále měly obecné soudy nesprávně posoudit důkazy ohledně přidělení psa Rona a Jerryho a důkazy ohledně sjednocování svědeckých výpovědí ve prospěch vedlejší účastnice. Stěžovatel pak nemohl uplatnit všechny skutečnosti ve svůj prospěch, neboť některé jsou přezkoumatelné jen ve správním soudnictví. Dále stěžovatel uplatnil i další výhrady vůči hodnocení důkazů.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

6. Stěžovatel své námitky zakládal prakticky výlučně na polemice se skutkovými závěry obecných soudů ohledně přidělení psa Sama k jinému úřadu, vyřazení feny Mony a okolností souvisejících s problémy při předchozí změně jejího ustájení, a přidělení nového služebního psa. Úkolem Ústavního soudu však není hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].

7. Důvody pro takový postup v předložené věci dány nejsou. Obecné soudy svá zjištění ke skutkovému stavu popsaly srozumitelně, podrobně a logicky. Napadená rozhodnutí nijak nevyvrací tvrzení stěžovatele, že skutkový děj nebyl obvyklý. Na druhou stranu však předkládají vysvětlení založené na objektivních důvodech, které se opírají o zjištěný skutkový stav. Za takového stavu není ústavně vadný závěr, že k odlišnému zacházení se stěžovatelem v rozporu s právem nedošlo, neboť nebyl ve srovnatelném postavení. V řízení o ústavní stížnosti přitom nelze řešit vhodnost dílčích kroků vedlejší účastnice vůči stěžovateli (změna ustájení psa Mony s negativním dopadem na její psychický stav, efektivita výkupu nových psů a podobně), pokud z řízení před obecnými soudy ústavně bezvadně vyplynul závěr, že k těmto krokům byla vedlejší účastnice oprávněna a přistoupila k nim z objektivních důvodů.

8. Namítal-li stěžovatel, že byl vůči vedlejší účastnici ve slabším postavení, není zřejmé, jaký konkrétní důsledek z toho pro řízení dovozuje. Právě k vyvážení tohoto postavení slouží obrácení důkazního břemene [nález sp. zn. III. ÚS 1213/13 ze dne 22. 9. 2015 (N 172/78 SbNU 563)]. V obecné rovině k němu ovšem došlo a konkrétní námitky stěžovatel uplatnil jen vůči vlastnímu hodnocení důkazů, které svědčí o objektivních důvodech postupu vedlejší účastnice. Zjevně nepřiléhavé je pak tvrzení, že stěžovatel nemohl některé skutečnosti uplatnit ve svůj prospěch, neboť jsou přezkoumatelné toliko ve správním soudnictví. Skutečnost, že jen správní soud může některé akty veřejné správy přezkoumat z hlediska jejich zákonnosti a zrušit, totiž neznamená, že by je civilní soudy nemohly vzít v potaz jako skutečnosti vypovídající o nerovném postupu vůči stěžovateli.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru