Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3431/17 #1Usnesení ÚS ze dne 12.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specif... více
Věcný rejstříkTrestní odpovědnost
trestná činnost
pobyt/cizinců na území České republiky
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3431.17.1
Datum podání03.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 171d

326/1999 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3431/17 ze dne 12. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatelky B. T. M., zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. 6 Tdo 843/2017, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014 sp. zn. 7 To 403/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 3. 2014 sp. zn. 3 T 120/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka namítá porušení svých základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 39 odst. 1 Listiny.

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 byla stěžovatelka odsouzena pro trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání tří let. Dále byl stěžovatelce uložen peněžitý trest ve výši 200.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Odvolání stěžovatelky bylo jako nedůvodné zamítnuto, dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud své napadené rozhodnutí odůvodnil tak, že z důkazů založených ve spise (zejména z provedených svědeckých výpovědí), ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, vyplývá jednoznačný závěr, že stěžovatelka věděla o tom, že osoby, pro které vyřizovala prodloužení jejich pobytu na území České republiky, se na území České republiky nezdržovaly, na území České republiky ani nepodnikaly. Vedle svědeckých výpovědí to dokládají i listinné důkazy (např. plné moci, osvědčení o registraci, oznámení o zahájení samostatné výdělečné činnosti a dalšími důkazy), které byly zajištěny při domovní prohlídce u stěžovatelky. Dále tvrzení stěžovatelky, že uvedené důkazy neprokazují její vědomost o tom, že uvedené osoby se na území České republiky nezdržují a že jim zařizuje povolení k trvalému pobytu s argumentací, že na území České republiky podnikají, je kromě výše uvedeného vyvrácena odposlechy telefonních hovorů, případně zajištěnými SMS zprávami. Nejvyšší soud dále upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 39/09, podle nějž není vyloučeno, aby obecný soud (prvního stupně) dospěl po provedeném hlavním líčení k závěru, že mírnější trest uložený trestním příkazem nelze považovat za přiměřený, vystihující účel trestu, a to i za situace, že v hlavním líčení žádné nové okolnosti relevantní z hlediska ukládání trestu najevo nevyšly. Obecný soud však musí v rozsudku výslovně uvést a náležitě odůvodnit všechna kritéria, která ho vedla k uložení nově vyměřeného trestu. Obviněný, který je takto s úvahami soudu transparentně seznámen, má plně zachovánu možnost napadnout vyměřený trest a domáhat se jeho přezkumu v druhé instanci. V souvislosti s ukládaným peněžitým trestem Nejvyšší soud uvedl, že nelze přehlížet, že funkcí peněžitého trestu je především postihnout majetkový prospěch pachatele, který získal z trestné činnosti [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, 907 s.]. Z jednání stěžovatelky, pro které byla odsouzena, je pak patrna snaha o vysoký majetkový prospěch. Při ukládání peněžitého trestu trestním příkazem nebylo dostatečně přihlédnuto k částkám, o které se obohatila, což napravil soud prvního stupně při ukládání peněžitého trestu v rámci svého rozsudku ze dne 24. 3. 2014.

3. Stěžovatelka namítá, že jednání, za které je stíhána, není trestným činem. Zákaz napomáhání k neoprávněnému pobytu byl podle stěžovatelky kriminalizován s explicitním odkazem na právo evropské, a to konkrétně na Směrnici Rady 2002/90/ES ze dne 28. listopadu 2002, kterou je právně definováno napomáhání k nedovolenému vstupu, přechodu a pobytu a na rámcové Rozhodnutí Rady 2002/946/SW o posílení trestního rámce s cílem zabránit napomáhání k nepovolenému vstupu, tranzitu a pobytu. Podle stěžovatelky tedy musí být ustanovení §171d trestního zákona být interpretováno a aplikováno v úzké korelaci s normami evropského práva. Stěžovatelka z toho vyvozuje, že neoprávněný pobyt na území je pouze takový pobyt cizince, který pobývá bez víza, ač k tomu není oprávněn nebo pobývá bez jiného platného oprávnění k pobytu (ve smyslu zákona č. 326/1999 Sb., §§ 42e/l, 118/2, 119a/l, 129/1, nebo 171/1 písm. e). Všechny osoby, kterým měla stěžovatelka údajně napomáhat k neoprávněnému pobytu, jak explicitně vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, disponovaly platným a nezrušeným dlouhodobým pobytem či vízem nad devadesát dnů na území České republiky, který byl řádně vyznačen v jejich cestovním dokladu. Kriminalizace osob, které poskytují služby, a to i nelegálně pobývajícím cizincům, by dále mohla být v rozporu s mezinárodněprávními závazky České republiky a tudíž právně neúčinná. Stěžovatelka vytýká napadenému rozsudku rovněž jeho nepřezkoumatelnost, neboť nalézací soud se s její argumentací v napadeném rozsudku v podstatě vůbec nevypořádal a odvolací soud toto pochybení nenapravil. Dále podle stěžovatelky není zřejmé, z čeho dovozuje soud, že jednání stěžovatelky bylo realizováno za součinnosti ostatních pachatelů zločinecké skupiny, neboť nebyla ani v usnesení o zahájení trestního stíhání, ani v rámci obžaloby ze spolupráce s organizovanou zločineckou skupinou nikdy viněna. Stěžovatelka si je pochopitelně vědoma složitosti projednávané problematiky, která úzce souvisí s imigračním právem, respektive s právem Evropské unie, nicméně tato skutečnost nemůže v žádném případě znamenat, že budou některé právní pojmy z imigračního práva či práva EU aplikační praxí trestních soudů dosud konzistentně neinterpretované, vykládány v neprospěch obžalované a tedy i v rozporu s primární zásadou trestního řízení in dubio pro reo. V neposlední řadě polemizuje stěžovatelka taktéž s výrokem o trestu, který dle jejího názoru - i kdyby bylo možné ji uznat vinou ze spáchání výše uvedené trestné činnosti, což popírá - nepřiměřeně přísný. Stěžovatelka je totiž ohrožena trestní sazbou dle § 171d odst. 2 trestního zákona do tří let nebo peněžitým trestem. Soud sice uložil trest v dolní polovině trestní sazby (nicméně s poměrně dlouhou zkušební dobou tří let), ale zároveň uložil také peněžitý trest v likvidační výši 200.000 Kč, a to bez relevantního odůvodnění. Soud si nezjistil majetkové poměry stěžovatelky ani jiné okolnosti, které by odůvodňovaly nestandardní výši peněžitého trestu. Soud taktéž vůbec nezohlednil dosavadní bezúhonnost stěžovatelky ani další z hlediska uloženého trestu polehčující okolnosti, jako je například délka trestního řízení, které bez jakékoliv viny obžalované probíhal více než pět let. V neposlední řadě lze v tomto kontextu odkázat i na zcela zjevný nepoměr uložených trestů ostatním odsouzeným, jimž při zcela rozdílné trestní sazbě došlo k uložení v podstatě obdobných trestů. Soud peněžitý trest stěžovatelce uložil ve čtyřnásobné výši, než učinil v trestním příkazu. Výše uvedená změna pak navíc nebyla v odůvodnění napadeného rozsudku nikterak reflektována.

4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).

7. Stěžovatelčiny argumenty, byť i se převlékají do ústavně argumentačního hávu, jsou další polemikou s právními závěry na úrovni podústavního práva. Stěžovatelčiny výhrady mají spíše charakter ekvilibristiky s právními pojmy, nicméně nevyvracejí jednoznačně prokázanou vinu stěžovatelky. Stěžovatelka se dopouštěla trestné činnosti, musela si být vědoma toho, že její jednání je protiprávní a společensky škodlivé. Přesto jej činila kvůli svému finančnímu prospěchu. Výše peněžitého trestu byla velmi přesvědčivě odůvodněna Nejvyšším soudem (viz citace výše). Ústavní soud je přesvědčen o tom, že se stěžovatelce nestala žádná nespravedlnost.

8. Ústavní soud neshledal neprovedena rozhodnutí jako rozporná s ústavně zaručenými právy stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru