Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3427/16 #1Usnesení ÚS ze dne 20.12.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.3427.16.1
Datum podání14.10.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3427/16 ze dne 20. 12. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. S., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Bc. Mgr. Martinem Tomáškem, advokátem se sídlem Křížkovského 844/3, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 649/2016-66 ze dne 29. 6. 2016, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 88/2015-1447 ze dne 8. 12. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 61 T 4/2015-1323 ze dne 21. 9. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, byl stěžovatel uznán vinným účastenstvím podle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit navedením ostatních spoluobviněných k založení požáru v objektu autobazaru, blíže určeném v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, a za které byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obviněných, jakož i o nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.").

Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel odvoláním, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, avšak pouze ve výroku o náhradě škody, kdy v rozsahu týkajícím se stěžovatele znovu rozhodl o výši škody, kterou měli všichni obvinění společně a nerozdílně uhradit Hasičskému záchrannému sboru Zlínského kraje. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke stěžovateli nezměněn. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl především procesní pochybení soudu prvního a druhého stupně spočívající zejména v porušení zásady in dubio pro reo, nepřipuštění navrhovaných důkazů a zcela nedostatečných odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. Stěžovatel rovněž namítl, že rozhodnutí krajského soudu bylo postaveno na "neprocesních" výpovědích svědka P. S., který byl v řízení zároveň obžalovaným, a že tento svědek nebyl před soudem prvního a druhého stupně řádně vyslechnut. V návaznosti na to pak stěžovatel namítá porušení zásady rovnosti účastníků řízení a zásady kontradiktornosti, když stěžovatel dle svých slov neměl reálnou možnost konfrontovat uvedeného svědka, neboť ten odmítl odpovídat na otázky stěžovatele a jeho obhájce. Konečně stěžovatel vznesl též námitku nesprávného obsazení rozhodujícího senátu krajského soudu. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Dále je vhodné připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Pokud jde o námitku neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelem, které mohly objasnit okolnosti, za nichž byl skutek spáchán, Ústavní soud konstatuje, že soud může odmítnout provedení důkazu, pokud shledá jejich nadbytečnost, ovšem za předpokladu, že tento svůj postoj řádně odůvodní, což se také stalo. Již soud prvního stupně při nepřipuštění důkazních návrhů dal najevo, že stěžovatelem navržené důkazy v podobě výslechu řady svědků mají pro posouzení viny stěžovatele zcela marginální hodnotu, anebo jsou zcela bez relevance, neboť jejich provedením by mohly být prokázány nesouvisející skutečnosti, respektive okolnosti, které souvisí s projednávanou věcí jen okrajově, což krajský soud ilustroval na konkrétních případech (viz str. 21 - 22 rozsudku krajského soudu, str. 21 rozsudku vrchního soudu).

K výtce porušení zásady rovnosti účastníků řízení a zásady kontradiktornosti Ústavní soud uvádí, že pokud je svědek v řízení v postavení spoluobviněného, je jeho právem odmítnout konfrontaci a rozhodnout se nevypovídat. I přes to, že stěžovatel má bezesporu právo seznámit se se všemi navrhovanými důkazy a vyjádřit se k nim, nemůže tak požadovat na úkor zákonem zaručeného práva spoluobviněného nevypovídat, jak již ostatně avizoval odvolací soud v reakci na identickou odvolací námitku stěžovatele (srov. str. 18 jeho rozsudku či bod 24 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

Co se týče námitky stěžovatele porušení zásady in dubio pro reo, a tvrzení stěžovatele, že soudy hodnotily získané důkazy rozporně a neúplně, a že na základě tohoto hodnocení zjistily skutkový stav, který následně rekonstruovaly v rozporu s povedenými důkazy, Ústavní soud dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy poskytl dostatečný podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině i trestu stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádný důvod, ze kterého by bylo možné usuzovat na chybný průběh dokazování nebo důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Ústavní soud v této spojitosti konstatuje, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, které skutečnosti byly zjištěny, a jak soud při jejich zjišťování postupoval. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, přitom není možné spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo totiž nelze vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení nebo že by jednotlivci bylo zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho přání.

Soudy přitom věnovaly otázce věrohodnosti v řízení provedených svědeckých výpovědí poměrně značnou část své pozornosti a odůvodnily, proč sice svědeckou výpověď spoluobviněného P. S. nelze pokládat ve své celistvosti za věrohodnou, avšak proč je současně možné z jejích dílčích momentů vycházet při koncepci uzavřeného kruhu navzájem se podporujících nepřímých důkazů, který vede k závěru o vině stěžovatele, přičemž tento svůj postoj podpořily racionálními argumenty. Krom toho nelze přehlédnout, že samotná výpověď stěžovatele nebyla v průběhu procesu konzistentní, konkrétně pokud jde o jeho tvrzení o tom, kde se nacházel v době založení požáru a co si v souvislosti s tím posléze u soudu vybavil (viz str. 8 - 9 napadeného rozsudku krajského soudu). V této souvislosti se též neopomněly vypořádat s argumentací obhajoby ohledně možného pojistného podvodu ze strany J. Beláka. Neuzavření písemné pojistné smlouvy nelze přitom bez dalšího pokládat za "nedopatření a nedbalost pojistného zprostředkovatele" s dopady, které stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel.

Procesní námitka nesprávného obsazení soudu prvního stupně je nepřípustná, poněvadž stěžovatel ji neuplatnil v předchozím řízení (viz blíže k tomu body 26 až 30 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 3. 8. 2016, dostupného na adrese http://nalus.usoud.cz).

Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že napadenými rozhodnutími trestních soudů bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces či jiné jeho ústavně zaručené právo. Mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. prosince 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru