Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3425/19 #1Usnesení ÚS ze dne 14.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Benešov
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstříkdítě
rodiče
rodičovská zodpovědnost
školy/docházka
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.3425.19.1
Datum podání22.10.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

561/2004 Sb.

89/2012 Sb., § 877 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3425/19 ze dne 14. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti S. S., zastoupeného Věrou Škvorovou, advokátkou se sídlem Francouzská 4, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 101 Co 241/2019-845 ze dne 25. 9. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 0 P 259/2016-730 ze dne 23. 5. 2019 ve spojení s usnesením téhož soudu č. j. 0 P 259/2016-756 ze dne 10. 6. 2019 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Benešově, ve znění pozdějšího opravného usnesení, zamítl návrh stěžovatele na udělení souhlasu za matku, aby jejich nezletilá dcera plnila od 1. 9. 2019 školní docházku v blíže určené základní škole v B., a naopak udělil souhlas za stěžovatele, aby nezletilá plnila od téhož dne školní docházku v základní škole v P., rovněž blíže určené ve výroku tohoto rozsudku. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že matka nezletilé bez jeho souhlasu změnila její bydliště, v důsledku čehož fakticky předurčila i výběr základní školy v P. Soudy dle názoru stěžovatele v důsledku průtahů dospěly ke svým rozhodnutím již v době, kdy nezletilá začala s docházkou do základní školy v P., a tak s odůvodněním nepříznivých dopadů změny školy rozhodly v neprospěch jeho návrhu. Stěžovatel soudům rovněž vytkl, že se nezaobíraly ovlivňováním nezletilé matkou a k názoru nezletilé přihlédly bez dalšího. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti a jejím následném doplnění podrobně rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, které soudy vedly k rozhodnutí udělit souhlas za stěžovatele, aby jeho nezletilá dcera plnila školní docházku v základní škole v P. Ústavní soud přitom extrémní exces, který by jej vedl ke zrušení napadených soudních rozhodnutí, neshledal.

V souzené věci není pochyb o tom, že pro výsledek řízení o návrhu na nahrazení souhlasu rodiče měla podstatný vliv skutečnost, že matka nezletilé bez souhlasu stěžovatele změnila její bydliště. To jí také zejména krajský soud v napadeném rozsudku vytkl. Stěžovatel se sice domáhal zvrácení tohoto stavu prostřednictvím návrhu na předběžné opatření, avšak k jeho realizaci ve výsledku nedošlo z formálních důvodů, neboť stěžovatel nesložil jistotu, kterou zákon o zvláštních řízeních soudních v daném případě vyžaduje, čehož si je ostatně sám vědom. Stěžovatel se tím ovšem připravil o možnost dosíci nápravy ještě v době, kdy by případná změna měla pro nezletilou mnohem méně negativních dopadů.

Stěžovatel je přesvědčen, že zmíněná svévolná změna bydliště nezletilé ze strany matky musí být zhojena (fakticky "potrestána") navrácením do původního stavu, resp. tím, že soudy nahradí souhlas matky a přistoupí na návrh stěžovatele, aby nezletilá navštěvovala základní školu v B. Tyto úvahy lze sice z hlediska obecných idejí spravedlnosti pochopit, ale stěží lze přitom dospět k závěru, že takový postup bude vhodný i pro nezletilou. Jak již upozornil krajský soud v napadeném rozsudku, nelze nalézt takové řešení, které by bylo vůči všem zúčastněným spravedlivé a ideální pro nezletilou zároveň. V poměrech střídavé výchovy totiž nezletilá musí nevyhnutelně dojíždět do školy vždy od jednoho rodiče. Krajský soud proto sám podotkl, že se přiklonil k té variantě, která s ohledem na stupeň intenzity vazeb nezletilé na současné školní prostředí zasáhne do jejího života co možná nejméně. Krajský soud vyložil, že v současnosti si již zvyká na prostředí v p. základní škole a bylo by necitlivé ji z něj záhy vytrhnout jen proto, aby bylo vyhověno návrhu stěžovatele, který je jinak z hlediska zájmů obou rodičů rovnocenný.

Výše uvedené odůvodnění pokládá Ústavní soud vzhledem k právě řečenému za racionální a srozumitelné. Tím spíše tyto úvahy platí i pro rozhodování Ústavního soudu, tedy s plynutím času. Zrušením napadených rozhodnutí by nebylo ničeho dosaženo, jen by došlo k prodloužení soudního řízení. Nebylo by rozumné tvrdit, že po takové době by bylo náhle vhodné změnit základní školu. Totiž i přivyknutí dítěte určitému režimu má své opodstatnění. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že napadená soudní rozhodnutí stvrzují stav, který nastal v prvé řadě v důsledku jednostranného jednání matky nezletilé a který se stěžovateli nepodařilo zvrátit. Nicméně tento počin nelze bez dalšího odčinit tím, že dojde ke změně základní školy nezletilé. Pro takový postup musí být dány přesvědčivé a dostatečně silné důvody. Ty však v rámci řízení, z něhož vzešla nyní napadená soudní rozhodnutí, nebyly soudy shledány.

Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru