Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 342/15 #1Usnesení ÚS ze dne 01.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát
soud/odročení jednání
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.342.15.1
Datum podání03.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 147 odst.1, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 342/15 ze dne 1. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Sehnala, zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem Chrustenice 208, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 507/2014-233 ze dne 11. prosince 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se dne 30. září 2014 měl jako advokát, zástupce žalované, účastnit jednání před Okresním soudem v Kolíně. V tento den zaslal soudu omluvu a žádost o odročení z důvodu svého akutního onemocnění. Na jednání se nedostavil ani on, ani žalovaná. Žalobce se však dostavil. Soud dospěl k závěru, že ve věci není možné jednat. Na základě těchto skutečností soud uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení podle § 147 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). K tomu soud přistoupil proto, že se stěžovatel jako zástupce žalované sice pokusil vyrozumět jak soud, tak strany sporu, nevěděl ovšem, že žalobce již není zastoupen, a proto informoval pouze jeho bývalého zástupce. Žalobce tak nebyl o překážce na straně stěžovatele informován a k jednání se dostavil, čímž mu vznikly náklady, které by jinak nevznikly. Dle náhledu soudu mohla žalovaná žalobce vyrozumět přímo, protože na něj nepochybně měla telefonické spojení, náhoda na straně jejího zástupce tak jde k její tíži. Proti tomuto rozhodnutí se žalovaná odvolala.

2. Krajský soud výše uvedeným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že povinnost hradit žalobci náklady řízení ve výši 1 905 Kč má stěžovatel, nikoliv jím zastoupená žalovaná. Soud dospěl k závěru, že žalovaná neporušila žádnou ze svých procesních povinností, jednání se neúčastnila po dohodě se stěžovatelem, jemuž v účasti na jednání bránila nemoc jako objektivní překážka. Povinnost vyrozumět žalobce žalovaná neměla, protože to podle soudu neplyne z žádného procesního předpisu. Skutečnost, že se žalobce dostavil k jednání, protože nebyl včas vyrozuměn, tak jde pouze k tíži stěžovatele, na jehož straně náhodou vnikla překážka. Proto by měl náklady řízení podle § 147 odst. 1 o. s. ř. hradit on.

3. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti výše uvedenému usnesení krajského soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

4. Stěžovatel na žádost své klientky podal odvolání proti usnesení okresního soudu, v němž mimo jiné namítl, že žalovaná nutnost odročit jednání nijak nezpůsobila. Krajský soud jej svým rozhodnutím zbavil možnosti vyjádřit se k věci sám za sebe a zbavil jej možnosti uplatnit opravné prostředky. Krajský soud měl usnesení okresního soudu zrušit, a pokud by okresní soud stěžovateli uložil nějakou povinnost, mohl by stěžovatel proti novému rozhodnutí uplatnit opravný prostředek.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

8. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že k odvolání klientky stěžovatele změnil rozhodnutí okresního soudu o separaci nákladů řízení a povinnost jejich uhrazení uložil stěžovateli. Stěžovatel tak neměl možnost se ve věci sám za sebe vyjádřit.

9. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávního významu. Případy, kdy Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení takové ústavní stížnosti, jsou však výjimečné (viz např. sp. zn. III. ÚS 224/98, II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000, I. ÚS 633/05). Mohlo by to tak být např. v případě svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].

10. Z dřívější judikatury také plyne, že v případě ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí o výši nákladů řízení Ústavní soud hodnotí výši sporné částky. Je-li sporná částka bagatelní výše, případně ji nepatrně přesahuje, zpravidla nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry. Výjimkou budou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti případu (jako např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1975/11 ze dne 13. 10. 2011).

11. Ústavní soud se s ohledem na bagatelní částku, o níž v projednávané věci jde, zaměřil na posouzení toho, zda krajský soud zasáhl do samé podstaty práva stěžovatele na spravedlivý proces. Podle § 147 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku nebo jeho zástupci může soud uložit, aby hradili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobili svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se jim přihodila. Náhradu nákladů podle tohoto ustanovení uložil okresní soud žalované, klientce stěžovatele s tím, že musí nést náklady vzniklé náhodou na její straně. Odvolání jménem žalované podal stěžovatel s tím, že sama jednání nezmařila a nezpůsobila jeho odročení. Stěžovateli tak byla známa soudem posuzovaná otázka a odvolací argumentace žalované, v níž popírala svou odpovědnost za vznik nákladů řízení, které by bez onemocnění stěžovatele nebyly vznikly. Stěžovatele tak nemohlo překvapit, že krajský soud, ztotožniv se s odvolací argumentací žalované, dospěl k závěru, že náklady řízení vznikly náhodou na straně stěžovatele. Za tohoto stavu věci stěžovatel mohl předvídat náhled krajského soudu a měl procesní prostor vyjádřit se k případné aplikaci § 147 odst. 1 o. s. ř. ve svůj neprospěch.

12. Ústavní soud neshledal, že by se krajský soud dopustil zásadního ústavně významného pochybení, které by zasáhlo do samé podstaty práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stejně tak soud neshledal, že by sporná náhrada nákladů řízení mohla mít významný faktický dopad na stěžovatele, který v tomto ohledu v ústavní stížnosti nic netvrdil.

13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru