Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 342/09 #1Nález ÚS ze dne 15.06.2009Ochrana principu důvěry v závazkových vztazích (ochrana spotřebitele)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty... více
Věcný rejstříkDobré mravy
kupní smlouva
právní úkon/neplatný
Odstoupení od smlouvy
Cena
pokuta/smluvní
Závazek
neplatnost
Tíseň
Poznámkave znění opravného usnesení ze dne 11. 8. 2009
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 144/53 SbNU 765
EcliECLI:CZ:US:2009:1.US.342.09.1
Datum vyhlášení14.07.2009
Datum podání13.02.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

367/2000 Sb.

40/1964 Sb., § 3 odst.1, § 35 odst.2, § 37 odst.1, § 49, § 597 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud lze ze skutkových okolností zjištěných v řízení obecnými soudy v konkrétním případě jednoznačně dovodit, že komplex jednání prodávajícího, který se snažil vyvolat důvěru stěžovatelky ve výhodnost kupní smlouvy, nebyl korektní, a soudy nevzaly v úvahu princip důvěry, resp. právní jistoty kupujícího jako druhého účastníka smlouvy, je jejich postup v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky J. K. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 15. 6. 2009 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008 č. j. 33 Odo 1776/2006-107, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2008 č. j. 15 Co 379/2007-78 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2004 č. j. 37 C 162/99-49 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatelka uzavřela dne 18. 12. 1996 u prodejního stánku kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo dodání nádobí Zepter. Dopisem ze dne 12. 1. 1997 sdělila stěžovatelka prodávajícímu, že od smlouvy odstupuje, ten však vymáhal zaplacení sjednané částky soudně. K návrhu žalobce uložil prvostupňový soud stěžovatelce jako žalované povinnost zaplatit částku ve výši sjednané kupní ceny s 15 % úrokem z prodlení. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné. Soudy dovodily, že účastníci uzavřely kupní smlouvu podle § 613 občanského zákoníku, přičemž neshledaly důvodnou výhradu stěžovatelky, že na její straně nebyla vůle uzavřít kupní smlouvu, nýbrž pouze předběžnou nezávaznou smlouvu, případně že smlouvu uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud uvedl, že právní názory týkající se závazkových vztahů, které vyslovil v nálezu sp. zn. II. ÚS 3/06 dopadají i na nyní posuzovanou věc, byť nejde o skutkově identické případy. Dále uvedl, že ačkoliv předmětný právní vztah vznikl ještě před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 367/2000 Sb. (účinnost od 1. 1. 2001), upravující vztahy vzniklé na základě tzv. spotřebitelských smluv, nelze přehlížet, že svým vznikem a povahou jde o vztah obdobný.

Východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva, snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně formou formulářových smluv. Za účelem vyrovnání shora popsané faktické nerovnosti mezi stranami těchto vztahů je třeba hledat takový výklad podústavního práva, který bere v úvahu jak autonomii vůle v oblasti závazkových vztahů, tak princip ochrany osoby, která učinila právní úkon s důvěrou v druhou stranou prezentované informace. Je pak primárně úkolem obecných soudů najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou a aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.

Ústavní soud uvedl, že obecné soudy v daném případě pochybily, pokud nevzaly v úvahu princip důvěry, resp. právní jistoty druhého účastníka závazkového vztahu, kterým byla stěžovatelka. Z komplexu skutkových okolností zjištěných v řízení obecnými soudy lze totiž jednoznačně dovodit, že v daném případě jednání prodávajícího spočívající v okolnostech prodeje, způsobu kontraktace a podávání informací, kterým se snažil vyvolat důvěru stěžovatelky ve výhodnost kupní smlouvy, bylo možno označit za nekorektní.

Shora uvedené skutečnosti vedly Ústavní soud k závěru, že obecné soudy nevzaly v úvahu princip důvěry, resp. právní jistoty spotřebitele v závazkovém vztahu, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 342/09 ze dne 15. 6. 2009

N 144/53 SbNU 765

Ochrana principu důvěry v závazkových vztazích (ochrana spotřebitele)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 15. června 2009 sp. zn. I. ÚS 342/09 ve znění opravného usnesení ze dne 11. srpna 2009 ve věci ústavní stížnosti J. K. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008 č. j. 33 Odo 1776/2006-107, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2006 č. j. 15 Co 379/2004-78 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2004 č. j. 37 C 162/99-49, jimiž byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni (společnosti ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o.) částku 32 499 Kč s 15% úrokem z prodlení z částky 25 999 Kč od 21. 2. 1999 do zaplacení.

Výrok

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008 č. j. 33 Odo 1776/2006-107, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2006 č. j. 15 Co 379/2004-78 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2004 č. j. 37 C 162/99-49 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Městský soud v Brně (dále též "městský soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce jako žalované povinnost zaplatit žalobkyni (vedlejší účastnici v řízení o ústavní stížnosti) částku 32 499 Kč s 15% úrokem z prodlení z částky 25 999 Kč od 21. 2. 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (a rozhodl o nákladech odvolacího řízení).

Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 18. 12. 1996 písemně kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo nádobí značky Zepter, které si stěžovatelka u žalobkyně objednala, a žalobkyně se zavázala je dodat za sjednanou kupní cenu 25 999 Kč. Stěžovatelka se zavázala kupní cenu zaplatit ve 24 měsíčních splátkách, z nichž první ve výši 2 608 Kč byla splatná 20. 3. 1997 a dalších 23 splátek po 1 017 Kč ke každému 20. dni v příslušném měsíci, přičemž poslední splátka měla být zaplacena 20. 2. 1999. Dále bylo dohodnuto, že stěžovatelka obdrží od žalobkyně částečné plnění (bonus) po zaplacení částky 5 700 Kč v podobě určitého zboží a po zaplacení celé kupní ceny v podobě jiného zboží. Pro případ porušení smluvních povinností stěžovatelkou (kupující) účastnice dohodly smluvní pokutu ve výši 25 % smluvní ceny zboží. Možnost odstoupení od kupní smlouvy sjednána nebyla. Kupní smlouva byla uzavírána u prodejního stánku žalobkyně, kde bylo vystaveno její zboží. Reprezentant žalobkyně předvedl žalované zboží formou vybraných vzorků z jednotlivých sad nádobí a nabídku doplnil předložením prospektu, v němž byly jednotlivé sady nádobí vyobrazeny a v kupní smlouvě pak označeny čísly. Stěžovatelka věděla, které konkrétní nádobí je předmětem koupě. Kupní smlouvu vlastnoručně podepsala, aniž k tomu byla nucena žalobkyní nebo svou hospodářskou či sociální situací; za žalobkyni smlouvu podepsal její reprezentant, jenž téhož dne uzavřel se stěžovatelkou coby zástupkyní stavební spořitelny smlouvu o stavebním spoření. Oba soudy na základě výkladu obsahu kupní smlouvy (§ 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění v tu dobu účinném, dále jen "obč. zák.") a s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem neuvěřily tvrzením stěžovatelky, že na její straně nebyla dána vůle uzavřít kupní smlouvu, nýbrž pouze předběžnou (nezávaznou) smlouvu, případně že kupní smlouvu uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Dopisem ze dne 12. 1. 1997 sdělila stěžovatelka žalobkyni, že od smlouvy odstupuje, neboť objednané zboží nemá žalobkyní deklarované vlastnosti. Žalobkyně s odstoupením nesouhlasila. Na kupní cenu stěžovatelka žalobkyni ničeho neuhradila. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že účastnice uzavřely kupní smlouvu podle § 613 obč. zák., která byla stěžovatelkou uzavřena svobodně a vážně a splňuje též požadavek určitosti vymezení jejího předmětu. Neshledal proto důvodnou výhradu stěžovatelky, že kupní smlouva je neplatným právním úkonem ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Vyslovil názor, že platnost kupní smlouvy je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, eventuálně dalších právních předpisů ve znění, které bylo účinné ke dni uzavření kupní smlouvy. Právní předpisy či směrnice, jež nabyly účinnosti později, na závazkový právní vztah založený touto kupní smlouvou aplikovat nelze. Stejně jako soud prvního stupně i soud odvolací dospěl k závěru, že stěžovatelka odstoupením od smlouvy kupní smlouvu nezrušila, neboť si to účastnice ve smlouvě nedohodly a tato možnost v posuzovaném případě nevyplývá ani ze zákona. Předpoklady odstoupení od smlouvy podle § 49 obč. zák. naplněny nebyly, jelikož žalovaná ji neuzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Ani odstoupení od smlouvy podle § 597 odst. 2 obč. zák. zde nepřichází v úvahu, protože výtku, že se ukázalo nepravdivým ujištění prodávajícího, že věc má určité vlastnosti, může kupující uplatnit v rámci odpovědnosti za vady až od převzetí věci. Stěžovatelka proto právo na odstoupení od smlouvy podle § 597 odst. 2 obč. zák. uplatnila předčasně, neboť zboží jí dosud nebylo dodáno, a taková výtka může být z povahy věci uplatněna jen vůči konkrétnímu zboží. Navržený důkaz znaleckým posudkem, který se měl zabývat vlastnostmi objednaného nádobí, proto odvolací soud považoval za nadbytečný. Dále konstatoval, že kupní smlouva není neplatná ani pro rozpor s dobrými mravy, neboť ujednání, že k předání zboží dojde až po zaplacení kupní ceny, zákon nevylučuje, a naopak je častou praxí. Užití různého typu a velikosti písma v kupní smlouvě není okolností, která by ji činila neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, byť ujednání o sankcích a o povinnostech kupující bylo napsáno malým písmem; rozhodující je, že písmo ve smlouvě bylo dostatečně čitelné. Jelikož žalovaná porušila svůj smluvní závazek zaplatit žalobkyni kupní cenu, byla jí uložena povinnost zaplatit nejen dlužnou kupní cenu, ale i smluvní pokutu, jejíž výši odvolací soud shledal přiměřenou zajištěnému závazku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). To Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). V konkrétnostech stěžovatelka argumentovala především citací relevantních částí nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3/06 ze dne 6. 11. 2007 (N 185/47 SbNU 429), který dle jejího názoru řešil analogickou věc, takže právní názory tam vyslovené dopadají i na její případ.

K výzvě Ústavního soudu reagovali na ústavní stížnost účastníci řízení.

Městský soud v Brně i Krajský soud v Brně ve svých vyjádřeních pouze odkázaly na písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí a udělily souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření v podstatě jen odkázal na obsah napadeného usnesení; k argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti (vycházející z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3/06) poznamenal, že Nejvyšší soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem, jak jej dovolatel závazně po obsahové stránce vylíčil, a z této zásady při svém rozhodování vycházel. Závěrem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Vedlejší účastník, ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., se i přes výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Stěžovatelka se k otázce, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem, ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Jelikož byla ve výzvě Ústavního soudu výslovně poučena, že pokud se k tomu ve lhůtě 10 dnů nevyjádří, bude mít Ústavní soud za to, že s upuštěním souhlasí, lze tento souhlas presumovat.

II.

1. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je důvodná. Souhlasí se stěžovatelkou, že právní názory vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06 dopadají obdobně i na danou věc (byť nejde o skutkově identické případy). Dokonce i vedlejší účastník v tehdejší věci je identický jako v nyní souzené věci; jde o společnost ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody jednotlivce [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem podústavního práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly podústavní právo svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 90/33 SbNU 371)]. Jinými slovy, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace podústavního práva je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu jeho norem.

2. Stěžovatelka založila svou ústavní stížnost v podstatě na několika námitkách, jejichž společným znakem je, že obecné soudy nedostatečně akcentovaly působení dobrých mravů na závazkový vztah mezi ní a vedlejším účastníkem (tj. společností ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o.).

Ústavní soud se s touto námitkou zásadně ztotožňuje; za přílišný formalismus při výkladu právních norem považuje především to, že se obecné soudy při zkoumání rozporu s dobrými mravy soustředily především na jejich izolované působení v jednotlivých ustanoveních kupní smlouvy, aniž by vzaly v potaz působení dobrých mravů na celý komplex tohoto závazkového vztahu, včetně jeho kontraktační fáze a stadia po podpisu smlouvy. Ústavní soud je přesvědčen - obdobně jako v nálezu sp. zn. II. ÚS 3/06 - že takovéto použití korektivu dobrým mravů je v daném případě odůvodněno specifickým charakterem závazkového vztahu mezi stěžovatelkou a obchodní společností ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o.

3. Ačkoliv předmětný právní vztah vznikl dne 18. 12. 1996, nelze podle Ústavního soudu zcela přehlížet, že svým vznikem a povahou jde o vztah obdobný vztahům vzniklým na základě tzv. spotřebitelských smluv, neboť je nepochybné, že stěžovatelka byla v daném vztahu v postavení spotřebitele a prodávající v pozici dodavatele. Lze toliko dodat, že ke kontraktaci došlo na vánočních trzích v Brně, tj. zjevně mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele.

Režim spotřebitelských smluv (smluv na ochranu spotřebitele) byl však výslovně upraven v občanském zákoníku až novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to s účinností od 1. 1. 2001. Jejím cílem bylo zajistit harmonizaci českého smluvního práva s evropským spotřebitelským právem, resp. s aquis communautaire v této oblasti (pro nyní posuzovanou skutkovou situaci jsou relevantní zejména směrnice Rady Evropských společenství 85/577/EHS ze dne 20. 12. 1985, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, a směrnice Rady Evropských společenství 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách).

Východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Pro takové vztahy je charakteristické, že podnět ke smluvnímu jednání pochází zpravidla od dodavatele, přičemž spotřebitel není na smluvní ujednání připraven, při kontraktaci je využíván moment překvapení a nezkušenosti spotřebitele, v případě prodeje na obchodních prezentacích je u něj navíc vyvolán pocit vděčnosti za poskytnuté doprovodné služby spojené s prezentací, které se spotřebitel může snažit kompenzovat snahou vyhovět nabídce dodavatele, spotřebitel často nemá na místě samém možnost porovnat jakost a cenu nabídky s jinými nabídkami atd. Společným znakem této nové kogentní právní úpravy je tedy snaha cestou práva vyrovnat tuto faktickou nerovnost, a to formou omezení autonomie vůle.

Ústavní soud ve své předchozí judikatuře dovodil autonomii vůle z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Ústavní soud v tomto ustanovení spatřuje jak strukturální princip, tak subjektivní právo jednotlivce, které je omezitelné na základě zákona k prosazení jiného práva či veřejného zájmu, přičemž takové omezení musí být přiměřené sledovanému cíli, jehož má být dosaženo [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 167/04 ze dne 12. 5. 2004 (N 70/33 SbNU 197)]. Je tedy nepochybné, že současná kogentní úprava spotřebitelských smluv tyto ústavní podmínky omezení autonomie vůle kontrahentů splňuje.

Ústavní soud je přesvědčen - shodně jako v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3/06 - že takových podmínek je třeba cestou výkladu podústavního práva dosáhnout i v případě "de facto" spotřebitelských vztahů vzniklých před nabytím účinnosti výše zmíněného zákona č. 367/2000 Sb., neboť, materiálně nahlíženo, pozice kontrahenta uzavírajícího smlouvu před nabytím účinnosti tohoto zákona se nikterak nelišila od pozice spotřebitele uzavírajícího smlouvu již v režimu spotřebitelských smluv. Za účelem vyrovnání shora popsané faktické nerovnosti mezi stranami těchto vztahů je třeba hledat takový výklad podústavního práva, který na jednu stranu zajistí dosažení tohoto cíle, na stranu druhou omezí autonomii vůle proporcionálně.

V obecné rovině lze souhlasit s názorem zdůrazňujícím význam autonomie vůle v oblasti závazkových vztahů. Ústavní soud k tomu doplňuje, že respekt a ochranu autonomie vůle považoval ve své předchozí judikatuře dokonce za zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu, za původní "matrici" vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí ve smyslu "konstanty" vytčené před závorkou, "v níž se ocitají jednotlivá specifikovaná základní práva pozitivněprávně formulovaná v reakci na jejich masové porušování autoritativními či totalitními režimy. Potřeba formulace dílčích základních práv byla totiž vždy historicky podmíněna reakcí na masové porušování té které oblasti svobody jednotlivce, z níž vyvstalo konkrétní základní právo.". Přesto však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit.

Tímto druhým principem je zásadní ochrana té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil. Uplatňování principu důvěry v úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi je základním předpokladem pro fungování komplexní společnosti (Luhmann, N.: Vetrauen: Ein Mechanismus der Reduktion sozialer Komplexität, Stuttgart 1989, str. 1). Důvěru je třeba pokládat za elementární kategorii sociálního života. Na jedné straně vyjadřuje vnitřní postoj odrážející eticky odůvodněné představy a očekávání jednotlivých členů společnost, na straně druhé je výrazem principu právní jistoty, který představuje jednu z fazet materiálně, tj. hodnotově chápaného právního státu, jehož ústavně normativní výraz je obsažen v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Naznačená konkretizace principu právního státu je oním principem, který působí na straně stěžovatelky a proti principu autonomie vůle, jehož se dovolávají obecné soudy. Je pak primárně úkolem obecných soudů najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou a aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.

III.

Obecné soudy proto v daném případě pochybily, pokud nepřiznaly principu důvěry účastníka právního vztahu shora popsané postavení. V opačném případě by totiž musely - s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti - dospět ke zcela opačnému závěru. Ze skutkových okolností zjištěných v řízení obecnými soudy lze totiž jednoznačně dovodit, že komplex jednání prodávajícího se snažil vyvolat důvěru stěžovatelky ve výhodnost kupní smlouvy, leč pomocí následujícího postupu, způsobu kontraktace a informací označitelných za nekorektní.

To vše lze dovozovat zejména z následujících skutečností.

1. Stěžovatelka se ocitla v neznámém prostředí, tj. v prostorách stánku prodávající na vánočních trzích [na tom nic nemění fakt, že stěžovatelka měla (jiný) stánek rovněž na vánočních trzích].

2. Zástupce prodávající podepsal stěžovatelce nejprve návrh smlouvy o stavebním spoření, čímž mohl vyvolat pocit její vděčnosti, který se stěžovatelka mohla snažit kompenzovat právě vyhověním nabídce zástupce prodávajícího. Zástupce prodávajícího však od smlouvy o stavebním spoření později odstoupil, přičemž právo odstoupit od kupní smlouvy však sjednáno nebylo. Takto ostatně vypovídala stěžovatelka v řízení před obecnými soudy (srov. např. rekapitulaci výpovědi stěžovatelky v napadeném rozsudku Městského soudu v Brně).

K tomu je třeba uvést, že i z výpovědi svědkyně M. S. a M. K., a dokonce i zástupce prodávající, vyplývá, že podnět k sepsání kupní smlouvy pocházel od zástupce prodávající, takže stěžovatelka nebyla na smluvní ujednání připravena. Jde o klasický fakticky nerovný vztah spotřebitele a dodavatele. Z výpovědi těchto svědků rovněž plyne, že se zástupce prodávající snažil přimět k podepsání kupní smlouvy navrhovanou reciprocitou ve vztahu k podepsání smlouvy o stavebním spoření, od které však později odstoupil (srov. např. výpověď svědkyně M. S. na č. l. 21 p. v. spisu: "... šly jsme kolem stánku firmy ZEPTER. Tam žalovanou zastavil nějaký pán, volal na ni, že si spolu vzájemně podepíší smlouvy"; výpověď svědkyně M. K. na č. l. 22 spisu: "V blízkosti byl stánek firmy ZEPTER. Pán začal se žalovanou komunikovat ve smyslu, jako že se znají od naproti a že jí ukáže něco zajímavého"; výpověď svědka - zástupce prodávající L. na č. l. 22 p. v. spisu: "Pokud si dobře pamatuji, vzkazovali jsme i žalované, aby se u nás zastavila.").

3. Stěžovatelce byl předložen připravený formulářový návrh.

4. a) Některé části kupní smlouvy, konkrétně dokonce údaje o povinnostech kupujícího, včetně údajů o smluvní pokutě, včetně ustanovení, že svým podpisem na této kupní smlouvě kupující potvrzuje svůj souhlas s cenou zboží a podmínkami prodeje a že podpisem smluvních stran se stává kupní smlouva platná a účinná (tj. ustanovení důsledně vzato vysvětlující povahu a obsah smlouvy pro laika), byly uvedeny v rámci kupní smlouvy nejmenším písmem; i obecně vzato to bylo velmi drobným písmem, pro běžného člověka nikoli jednoduše čitelným, ne-li těžce čitelným. Není klíčové, že toto nejmenší písmo zakotvující povinnosti a sankce stěžovatelky, nebylo nečitelné (jak argumentuje Městský soud v Brně), nýbrž že bylo hůře čitelné, ne-li těžce čitelné pro běžného člověka.

Navíc, toto velmi drobné písmo, obsahující pro kupující klíčová smluvní ujednání, bylo systematicky umístěno pod graficky vytvořené obdélníky obsahující specifikaci zboží a jeho cenu, obsahující větší písmo, a současně umístěno těsně nad podpisy smluvních stran. Mohlo tak navozovat již prima facie dojem méně relevantního obsahu, v podstatě "poznámky pod čarou".

b) To platí o to více, jestliže kupní smlouva měla být (i dle výpovědi zástupce prodávávající) uzavírána až kolem 18. hodiny v zimním období, tedy v době snížené viditelnosti (oproti slunečnímu, "dennímu" světlu).

c) Ostatně i Městský soud v Brně výslovně uvedl, že použité písmo by mohlo svědčit o neseriózních praktikách prodávající, avšak nevyvodil z toho žádné právní důsledky.

d) Je třeba dodat, že stěžovatelka uváděla, že nosí dioptrické brýle. Rovněž svědkyně M. S. opakovaně vypověděla, že stěžovatelka neměla brýle a že se po nich sháněla (srov. č. l. 21 spisu), obdobné vypověděla svědkyně M. K. (srov. č. l. 22 spisu). Městský soud v Brně však na to toliko reagoval (nepřiměřeně) tím, že si mohla předmětná ujednání nechat přečíst reprezentantem prodávající či přítomnými kolegyněmi. Městský soud v této souvislosti rovněž uvedl, že nadpis "KUPNÍ SMLOUVA" byl dostatečně velký i pro jeho identifikaci člověkem nosícím brýle, který je nemá zrovna u sebe ("Již samotný název listiny zní "KUPNÍ SMLOUVA" a je u něj uvedeno její číslo. Tento nadpis je pak dostatečně velký na to, aby jej přečetl člověk, který nosí brýle a nemá je v současné době k dispozici"). Jde však o ryzí spekulaci. Městský soud přirozeně nezjišťoval míru dioptrií stěžovatelky; i kdyby tak byl učinil, nedisponuje zřejmě odbornými znalostmi nezbytnými pro přijetí odborného závěru, co všechno může člověk s konkrétní zrakovou vadou přečíst a co již nikoli.

5. Drobným písmem, nadto vedle větším ručním písmem uvedené kupní ceny, bylo rovněž uvedeno, že pokud rozdíl mezi kurzem Kč vůči DEM, valuta prodej, v den uzavření kupní smlouvy a mezi kurzem v den splatnosti poslední zálohy kupní ceny činí více než 10 %, zvýší se nebo sníží kupní cena zboží ve stejné procentní sazbě. Kupní cena uvedená v Kč tak nebyla nutně fixní, čímž byla též založena nejistota stěžovatelky.

6. Závazkový vztah byl založen na tom, že stěžovatelce bude zboží dodáno až v okamžiku jeho déledobého splacení, tj. až po připsání poslední částky na účet prodávající (konkrétně do 28 dní poté).

Toto klíčové smluvní ujednání bylo též vytištěno jen drobným písmem, nadto bylo systematicky umístěno pod grafické obdélníky se specifikací zboží a jeho ceny, obsahující větší písmo, a současně umístěno těsně nad podpisy smluvních stran. Mohlo tak rovněž navozovat již prima facie dojem méně relevantního obsahu, v podstatě "poznámky pod čarou".

7. Po oznámení prodávající straně ze dne 12. 1. 1997, kdy stěžovatelka sdělila svoji vůli odstoupit od smlouvy, ji prodávající nekontaktoval a nechal ji v subjektivním přesvědčení, že smlouva byla zrušena. Reagoval až dne 22. 4. 1999 dopisem, ve kterém sdělil, že s odstoupením od kupní smlouvy nesouhlasí. Prodávající tudíž odpověděl více než dva roky a tři měsíce po dopisu stěžovatelky, tj. až poté, co měla být zaplacena poslední splátka (20. 2. 1999). Přitom kupní cena byla splatná v pravidelných měsíčních zálohách, tedy prvním dnem prodlení byl vždy den následující po splatnosti jednotlivé zálohy. V důsledku neplacení jednotlivých splátek byl rovněž "aktivizován" nárok prodávajícího na smluvní pokutu.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Ústavní soud již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 182/01 ze dne 30. 11. 2001 (N 188/24 SbNU 401) označil v obdobné věci postup obchodní společnosti ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., kdy tato společnost ponechala druhého účastníka smluvního vztahu v přesvědčení, že od smlouvy odstoupil, aby těsně před promlčením vznesla nárok u soudu, za svérázný z pohledu dobrých mravů. Ústavní soud tehdy vyjádřil přesvědčení, že takový postup by neměl zůstat v rozhodnutích obecných soudů bez odezvy.

8. Konečně, stěžovatelce bylo nabízeno zástupcem prodávající předvedení zboží v bytě, což stěžovatelka přijala. Mohla tak nabýt nikoli zcela neopodstatněně dojmu, že se jedná o "předběžnou smlouvu" (tedy nikoli o smlouvu kupní). Jistě totiž není pohledem rozumného člověka pravidlem, že by nádobí bylo dodavatelem předváděno v bytě kupujícího. Rozumný člověk by si zřejmě kladl i otázku smyslu takového předvedení, jestliže by už předmětné zboží zakoupil a neměl na výběr, zda je koupí či nikoli na základě takové prezentace. Ostatně, v tomto duchu hovořila i svědkyně M. K. (srov. napadený rozsudek Městského soudu v Brně: "Z jednání mezi účastníky měla svědkyně dojem, že se jedná o předběžnou smlouvu, neboť se hovořilo o tom, že bude provedena ještě předváděcí akce."), svědkyně M. S. (srov. její výpověď na č. l. 21 p. v. spisu) i svědek M. M. (srov. č. l. 40 p. v. spisu).

9. Navíc, z výpovědi svědkyně M. S. (srov. č. l. 21 spisu) plyne, že uzavírání kupní smlouvy bylo velmi uspěchané. Obdobně vypověděla rovněž svědkyně M. K. (srov. č. l. 22 spisu). Tyto výpovědi přitom zjevně zapadají do celého kontextu věci, neboť kupní smlouva měla být uzavírána v relativně pozdní hodinu (kolem 18. hodiny v zimě). Ostatně i zástupce prodávající opakovaně vypověděl, že stěžovatelka se zastavila u stánku prodávající "ke konci pracovní doby" (srov. č. l. 22 spisu). S tím pak není v rozporu ani výpověď svědkyně M. S., že "zde byli přítomni nějací dva páni, kteří pána, který hovořil o hrncích, neustále pobízeli, že má spěchat, neboť půjdou na večeři. Vše tedy bylo velmi uspěchané." (srov. č. l. 21 spisu). Jsou tak zřetelně navozeny úvahy o časové tísni při uzavírání kupní smlouvy. V tomto kontextu se jeví nepřiléhavé odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně ve vztahu ke stěžovatelce, že "Pokud se jí zdálo, že bylo málo času na sjednání smlouvy, měla si vyžádat určitý čas na rozmyšlenou, případně přijít smlouvu podepsat druhý den.".

10. Nelze rovněž nereflektovat fakt, že smluvní pokuta byla sjednána jen pro případ porušení smluvních povinností stěžovatelkou, tedy v rozporu s rovnováhou smluvních stran. Jak již bylo shora uvedeno, ustanovení o smluvní pokutě bylo vytištěno na kupní smlouvě nejmenším písmem, navíc umístěné těsně nad podpisy smluvních stran.

IV.

Shora uvedené skutečnosti ve svém komplexu vedou Ústavní soud jednoznačně k závěru, že tvrzenému nároku společnosti ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., nelze poskytnout soudní ochranu. To proto, že zde došlo k rozporu naznačeného komplexu jeho jednání s principem důvěry, resp. s principem právní jistoty druhého účastníka smluvního vztahu. Obecné soudy nerozpoznaly působení tohoto principu, a pokud za shora uvedených podmínek žalobě vyhověly, porušily základní právo stěžovatele na fair proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu zrušil.

V.

Ústavní soud poukazuje rovněž na obiter dictum vyslovené v nálezu sp. zn. II. ÚS 3/06, dle kterého kromě ústavněprávních důvodů pro poskytnutí ochrany stěžovateli, a to shora naznačenou cestou výkladu podústavního práva, lze důvod ochrany spatřovat též v doktrinálním působení komunitárního práva. Ústavní soud v citovaném nálezu (v rámci obiter dicta) konstatoval povinnost eurokonformního výkladu domácího práva implementujícího příslušný komunitární předpis (i) před vlastním přistoupením státu k Evropské unii. Ostatně takový přístup k výkladu domácího práva si již osvojily i české obecné soudy. V rozsudku ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 242/2006 Nejvyšší soud odkázal, pokud jde o povinnost předložit předběžnou otázku, na nedostatek pravomoci Evropského soudního dvora vyplývající právě z rozhodnutí Ynos, avšak současně uvedl, že při výkladu domácího práva implementujícího směrnici z obsahu této směrnice vycházel. Rovněž Nejvyšší správní soud již v rozhodnutí ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. 2 Afs 92/2005 uvedl, že "i v případech, kdy se posuzují skutkové okolnosti, k nimž došlo před vstupem České republiky do Evropské unie, a rozhodným právem je právo tehdy účinné, je nutno ustanovení českého právního předpisu, přijatého nepochybně za účelem sbližování českého práva s právem Evropských společenství a majícího svůj předobraz v právní normě obsažené v právu Evropských společenství, vykládat konformně s touto normou.". Jinak řečeno, české obecné soudy již ve své judikatuře akceptovaly, že i v případech skutkových okolností nastalých před přistoupením České republiky do Evropské unie je třeba při aplikaci domácího práva implementujícího komunitární právo přihlížet k normám komunitárního práva. Ústavní soud v závěru obiter dicta citovaného nálezu proto konstatoval, že obecné soudy měly nalézt takový výklad ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném v době uzavření smlouvy mezi stěžovatelem a společností ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., který by reflektoval nejen shora uváděné ústavněprávní podmínky, ale též obsah a účel evropské ochrany spotřebitele obsažené v příslušných směrnicích, byť v okamžiku vzniku daného smluvního vztahu neexistovala v českém právním řádu výslovná úprava implementující tyto směrnice a Česká republika nebyla členem Evropské unie.

VI.

Konečně, pokud Nejvyššísoud ve svém vyjádření k argumentaci stěžovatelky (vycházející z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3/06) poznamenal, že je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem, jak jej dovolatel závazně po obsahové stránce vylíčil, je třeba zdůraznit, že smyslem vázanosti uplatněným dovolacím důvodem přirozeně není umožnit Nejvyššímu soudu, aby předchozí nález Ústavního soudu nerespektoval. Ústavní soud opakovaně formuloval požadavky vyplývající pro obecné soudy z příkazu obsaženého v čl. 89 odst. 2 Ústavy. Tak kupř. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 389/05 ze dne 18. 8. 2005 (N 162/38 SbNU 291) uvedl: "Jestliže obecný soud nerespektoval ve Sbírce zákonů vyhlášený a vykonatelný nález Ústavního soudu, který takový postup označil za porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, porušil vedle tohoto článku Úmluvy i čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.". V nálezu sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575) Ústavní soud k výkladu předmětného ústavního ustanovení uvedl: "Současně, pokud nereflektovaly ústavněprávní výklad dané problematiky vyložený v obecně přístupných nálezech Ústavního soudu, porušily tím, vycházeno ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování rozhodovací praxe v oblasti ústavně zaručených kautel (samotný Ústavní soud může překonat vlastní právní názor vyslovený v nálezu pouze procedurou realizovanou v důsledku postupu ve smyslu § 23 zákona č. 182/1993 Sb.), maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby (sp. zn. III. ÚS 252/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 36, nález č. 16). Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů (sp. zn. II. ÚS 76/95, sp. zn. I. ÚS 70/96, sp. zn. III. ÚS 127/96, sp. zn. III. ÚS 187/98, sp. zn. III. ÚS 206/98, sp. zn. III. ÚS 648/2000 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 47; svazek 7, nález č. 29; svazek 5, nález č. 68; svazek 12, nález č. 112; svazek 11, nález č. 80; svazek 22, nález č. 60 - a další).". Nerespektování názoru Ústavního soudu, vysloveného v jeho předchozích nálezech, má vždy za následek i porušení práva na fair proces v jeho časové dimenzi, neboť doba, o kterou se prodlužuje soudní řízení v důsledku projednání nezbytné ústavní stížnosti (po kasačním zásahu Ústavního soudu, jakož i po novém projednání věci obecnými soudy), je dobou zakládající zbytečné průtahy v soudním řízení přičitatelné na vrub soudu obecného.

Ostatně, již citovaný nález Ústavníhosoudu sp. zn. II. ÚS 3/06 byl vydán dne 6. 11. 2007, tedy až po té, co bylo podáno dovolání stěžovatelkou (došlé Městskému soudu v Brně dne 25. 10. 2006), a současně předtím, než bylo vydáno napadené usnesení Nejvyššího soudu (25. 11. 2008). Nejvyššímu soudu tak citovaný nález musel, resp. měl být znám. Ze spisu neplyne, že by v dovolacím řízení bylo konáno veřejné zasedání. Proto argumentace Nejvyššího soudu, že stěžovatelce mělo jít k tíži, že neargumentovala v dovolání tehdy neexistujícím rozhodnutím, je nelogická, neboť Nejvyšší soud takto odkazoval stěžovatelku na to, čeho splnění nebylo možné.

VII.

Ústavnísoud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něho upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru