Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 342/06Usnesení ÚS ze dne 20.06.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpředběžná otázka/ESD
soudce/podjatost
soudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.342.06
Datum podání05.06.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 36 odst.2

6/2002 Sb., § 123

99/1963 Sb., § 14, § 15, § 167 odst.1, § 109 odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 342/06 ze dne 20. 6. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, č. j. 30 Nc 41/2005-167, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel ústavní stížností napadl v záhlaví specifikované usnesení obecného soudu, jehož výrokem bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v Kladně JUDr. Hana Homolová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 54/2001.

Stěžovatel se domnívá, že napadeným usnesením obecný soud porušil jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož se každý může domáhat ochrany svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Porušení těchto základních práv spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že v důsledku napadeného výroku usnesení by o věci měla nadále rozhodovat soudkyně, u níž jsou vzhledem k dále uvedeným skutečnostem dány pochybnosti o její nepodjatosti, tedy soudkyně nikoliv nezávislá a nestranná.

Stěžovatel totiž tvrdí a tvrdil i před obecným soudem, že zde jsou skutečnosti, které vzbuzují důvodné pochybnosti o nepodjatosti této soudkyně, ke kterým však obecný soud při svém rozhodování vůbec nepřihlížel a vyšel pouze z prohlášení JUDr. Homolové.

Stěžovatel v této souvislosti poukázal na předchozí judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že při rozhodování o námitce podjatosti soudce není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudce k věci či osobám, jichž se úkon týká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Nejde tedy jen o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí či necítí podjatý, ale o objektivní úvahu, zda vzhledem k okolnostem lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být.

Takové okolnosti spatřuje stěžovatel v několika skutečnostech. Jednak jsou to skutečnosti uvedené v Analýze mediální prezentace kauzy K., Stanovisku ke skutečnostem obsaženým, případně odvoditelným z obsahu Analýzy mediální prezentace kauzy K. a přílohách ke stanovisku. Obecný soud se však podle stěžovatele s těmito skutečnostmi vůbec nevypořádal.

K dokumentování nepřípustného tlaku moci výkonné na moc soudní při projednávání stěžovatelových žalob stěžovatel zmínil případ, který je i součástí příloh ke shora uvedené analýze. Jedná se o rozhovor s bývalým ministrem kultury P. Dostálem uveřejněný v deníku Právo dne 3. 7. 2003 pod názvem "Můj problém nejsou šlechtici, ale nacisti". V tomto rozhovoru ministr referoval o schůzce představitelů parlamentních stran, která následovala poté, co stěžovatel uspěl s žalobou u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. Ministr Dostál v tomto rozhovoru podle citace stěžovatele uvedl: "Všichni si uvědomujeme, že soudy musejí být nezávislé. To se neslo naší schůzkou zcela jednoznačně. Pokud budou někteří soudci ale rozhodovat tak jako dosud, pak ponesou odpovědnost za to, že stát bude nucen vydat majetek, který byl získán na základě dekretů. Stejně tak jako odpovědnost musí nést i Ústavní soud, který tu Pandořinu skříňku otevřel svým nálezem, když konstatoval, že k uplatnění nároků není nutná podmínka trvalého pobytu žadatele na území ČR". Jak stěžovatel dále zdůraznil, výrok ministra byl reakcí na tři rozsudky Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, které soud vydal právě ve věci stěžovatele.

Je proto podle stěžovatele nepochybné, že JUDr. Homolová se právem mohla cítit ohrožená, neboť i další tehdejší člen vlády P. Rychetský taktéž vyjádřil svůj nesouhlas s rozhodnutími Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, když požadoval po Nejvyšším soudu ČR přijetí sjednocujícího stanoviska, které by zabránilo dalším úspěchům stěžovatele, a navíc jako ministr spravedlnosti měl k dispozici účinné nástroje, jak soudcům alespoň znepříjemnit výkon jejich povolání.

Zásahy výkonné moci do řízení před soudy stěžovatel dále dokumentoval na dalších aktivitách ministerstva spravedlnosti, o nichž referoval i článek v deníku Právo ze dne 15. 10. 2005 nazvaný "Proč někteří soudci skáčou na špek advokátovi F. O. K.?". Tento článek obsahoval informaci, podle které nejmenovaný krajský soud posílá každý měsíc ministerstvu spravedlnosti zprávu o počtu a stavu stěžovatelových žalob. Stěžovatel se proto dotázal krajských soudů, zda je tato informace pravdivá. Ze sdělení Krajského soudu v Hradci Králové vyplynulo, že na pokyn ministerstva spravedlnosti skutečně čtvrtletně (dříve měsíčně) zasílá soud ministerstvu zprávu o stavu řízení ve věcech žalob stěžovatele, kde uvádí spisovou značku, označení účastníků řízení, označení vyřizujícího soudce a stav věci za příslušné období.

Podle stěžovatele není důvodu pochybovat o tom, že také ostatní krajské soudy a jim podřízené okresní soudy zasílají ministerstvu obdobné zprávy. Ostatně i předsedkyně Krajského soudu v Praze potvrdila v odpovědi na dotaz stěžovatele, že i tento soud podává zprávy o průběhu sporů F. O. K. Přitom výslovně uvedla, že o podávání zpráv byl krajský soud požádán ministerstvem "s ohledem na zvyšující se zájem veřejnosti a médií" o spory stěžovatele.

Stěžovatel k tomu namítl, že ust. § 123 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ministerstvo k takovému zásahu do výkonu moci soudní neopravňuje. Ministerstvo ostatně podle stěžovatele výslovně uvádí, že důvodem založení "zprávové povinnosti" ve věcech žalob stěžovatele je zvyšující se zájem veřejnosti a médií o uvedené spory. Stěžovatel pouze doplnil, že ministerstvo z pochopitelných důvodů neuvedlo hlavní důvod uvedeného zásahu, a to jednoznačně vyjádřený zájem představitelů moci výkonné a zákonodárné na zabránění dalším úspěchům stěžovatele v jeho soudních sporech.

Stěžovatel je přesvědčen, že dokladem toho, že tento zásah moci výkonné ovlivnil každého jednotlivého soudce, je reakce těchto soudců, kteří se totiž bez jediného projevu odporu podvolili tlaku ministerstva a pravidelně o průběhu řízení ve stěžovatelových věcech informují. Podle stěžovatele tak zcela rezignovali na vlastní nezávislost.

Stěžovatel proto namítl, že tyto skutečnosti odůvodňují vyloučení z rozhodování stěžovatelovy věci nejen JUDr. Homolovou, ale i všechny ostatní soudce obecných soudů v ČR, dokonce i soudce Ústavního soudu. Stěžovatel proto vznesl v ústavní stížnosti i námitku vyloučení všech soudců Ústavního soudu z projednávání své věci.

Vzhledem k tomu, že podle stěžovatele neexistuje v ČR soudce, který by byl při rozhodování stěžovatelovy věci skutečně nestranný a nezávislý, se stěžovatel domnívá, že spravedlivého posouzení věci by se mu mohlo dostat v rámci právního prostoru Evropské unie. Jak totiž vyplývá podle stěžovatele z čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU, je EU založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu. Protože stěžovatel nenalezl žádné rozhodnutí Evropského soudního dvora v Lucemburku, které by již odpovědělo na otázku, zda lze toto ustanovení interpretovat tak, že lze za určitých předpokladů přenést rozhodovací pravomoc ze soudů jednoho členského státu na soudy jiného členského státu, domnívá se, že tato otázka ještě vyřešena ESD nebyla. Proto navrhl, aby Ústavní soud dle čl. 234 Smlouvy o založení ES předložil ESD následující předběžnou otázku: "Je obsaženo v čl. 6 Smlouvy o EU, případně jinde v právu v rámci komunitárního práva, výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát EU k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nestrannost a nezávislost? Je významné pro určení soudu jiného členského státu občanství/domicil osoby, jejíž věc má být projednána v jiném členském státě EU? Je nutné předložit věc k rozhodnutí soudu toho státu, jehož je osoba občanem, nebo kde má domicil?".

Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud v případě, že ESD nenalezne způsob, jak stěžovateli zajistit jeho právo na spravedlivý proces, přijal nález, kterým napadené usnesení Krajského soudu v Praze zruší.

II.

Po posouzení námitek a tvrzení obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dosavadní judikatura Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Ústavní soud již v minulosti také poznamenal, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, nález č. 121, str. 255).

Lze proto souhlasit se stěžovatelem, že pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce nelze zakládat pouze na subjektivních pochybnostech účastníka řízení či subjektivních pocitech soudce, ale musí být určitým způsobem objektivizovány tak, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, za tyto skutečnosti považuje způsob, jakým představitelé moci výkonné komentují rozhodování soudů o návrzích stěžovatele a jakým do řízení ingeruje ministerstvo spravedlnosti, které si vyžádalo od obecných soudů pravidelné a podrobné informace o řízeních, jichž je stěžovatel účastníkem.

Ústavní soud již v několika předešlých rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatele uvedl, že tyto aktivity některých politiků, na které stěžovatel poukázal, ať už měly v minulosti podobu verbálních projevů sdělovaných mediím nebo se i jinak zaměřovaly na vytvoření negativní atmosféry ve vztahu k stěžovatelovým návrhům před obecnými soudy anebo by se jednalo přímo o pokusy ingerovat do těchto řízení, jsou v podmínkách právního státu nepřípustné.

Současně k tomu Ústavní soud již poznamenal, že to platí tím spíše o aktivitách ministerstva spravedlnosti, s nimiž se měl Ústavní soud možnost seznámit z dokladů přiložených stěžovatelem již k dříve podaným ústavním stížnostem (výzva ředitele Odboru organizace a dohledu Ministerstva spravedlnosti ČR předsedovi Krajskému soudu v Hradci Králové, zpráva místopředsedy Krajského soudu v Hradci Králové o stavu řízení ve věcech F. O. K. a příloha k ní). Z těchto dokladů vyplývá, že ministerstvo zavázalo obecné soudy informační povinností takového rozsahu, který je neslučitelný s principem oddělení soudní moci od moci výkonné. Tato povinnost uložená ministerstvem jde podle přesvědčení Ústavního soudu nad rozsah toho, co lze považovat za výkon státní správy soudů, což je jediný prostor, v němž se realizuje přímý vztah mezi mocí výkonnou a soudní (z předložených podkladů nevyplývá, že by ministerstvo tímto opatřením sledovalo zajištění podmínek pro řádný výkon soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, nebo že by bylo motivováno snahou odvrátit průtahy v řízeních či dohlížet nad důstojností řízení a soudcovskou etikou - srov. § 118 ve spojení s § 123 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).

Ústavní soud k tomu již v usnesení ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 71/06 poznamenal, že tyto aktivity výkonné moci ještě nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost konkrétních soudců v konkrétních řízeních. Případný politický tlak spočívající ve verbálních veřejných projevech politiků, jakkoliv je z hlediska politické kultury demokratického právního státu nepřijatelný, nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Ze skutečností, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal a z nichž vyvozuje důvody zpochybňující jak nepodjatost soudkyně Homolové, tak vlastně všech soudců v ČR, včetně soudců Ústavního soudu, nelze paušálně vyvozovat důvody pro vyloučení soudců z rozhodování.

Ve svých dřívějších usneseních Ústavní soud také uvedl, že pokud by chtěl stěžovatel prokázat, že tento tvrzený tlak měl ovlivnit vztah rozhodujících soudců k věci nebo účastníkovi řízení, musel by to dokládat právě ve vztahu ke konkrétním soudcům, jejichž nestrannost má být podle stěžovatele zpochybněna. Jinak řečeno, musel by existovat užší vztah mezi konkrétními projevy tohoto politického tlaku a konkrétními rozhodujícími soudci. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani argument stěžovatele, že tato individualizace ve vztahu ke konkrétnímu soudci je dána skutečností, že se tlaku podvolil a předává zprávu o stavu řízení ministerstvu.

Ústavní soud se z těchto důvodů nezabýval námitkou podjatosti všech soudců Ústavního soudu, neboť pokud důvody zpochybnění nepodjatosti neshledal u soudkyně obecného soudu, tím spíše tyto závěry platí i pro soudce Ústavního soudu, jestliže navíc námitka stěžovatele vůbec nesměřovala proti konkrétním soudcům rozhodujícím o této ústavní stížnosti.

Lze nicméně souhlasit se stěžovatelem, že všemi těmito shora uvedenými skutečnostmi se měl Krajský soud v Praze zabývat a v odůvodnění se s nimi vypořádat. Bylo by však podle Ústavního soudu projevem formalismu, pokud by Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil jenom z těchto důvodů, neboť je přesvědčen, že tvrzení stěžovatele by pro něj příznivější rozhodnutí nepřinesla.

Jde-li o návrh stěžovatele stran postoupení věci Evropskému soudnímu dvoru, nemohl Ústavní soud takovému návrhu vyhovět, a to z následujících důvodů.

Účelem prejudiciálního řízení před Evropským soudním dvorem je podle čl. 234 Smlouvy o založení ES - zjednodušeně řečeno - posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud tyto normy je třeba v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat.

Návrh stěžovatele, který směřuje k přednesení předběžné otázky týkající se výkladu rozsahu čl. 6 Smlouvy o EU, tento účel nesplňuje. Předložení věci ESD by proto postrádalo jakýkoliv smysl.

Především je třeba předeslat, že jurisdikce ESD v předběžných otázkách týkajících se Smlouvy o EU je omezená. Podle čl. 46 Smlouvy o EU je ESD příslušný rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se pouze některých taxativně stanovených oblastí Unie. Do tohoto okruhu otázek sice spadá i čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU [čl. 46 písm. d)], avšak pouze ve vztahu k jednání orgánů Unie a s tím, že čl. 6 (původní čl. F) Smlouvy o EU stanoví obecnou povinnost Unie respektovat zásady svobody, demokracie a ochrany lidských práv a základních svobod a právního státu a ctít základní práva vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ta, která vyplývají z ústavních tradic členských států. K otázkám, které vznesl stěžovatel a které se týkaly posouzení příslušnosti soudů k rozhodování o stěžovatelových žalobách, by ESD v rámci řízení o posouzení předběžné otázky nebyl příslušný.

Ústavní soud k tomu dále uvádí, že není ani v pravomoci ESD rozhodovat a určovat přímo příslušnost vnitrostátních soudů (tedy nikoliv výkladem čl. 6 Smlouvy o EU).

S ohledem na to Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na přerušení řízení a předložení věci ESD k rozhodnutí o předběžné otázce.

V napadeném usnesení Krajského soudu v Praze pak neshledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2006

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru