Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3418/17 #1Usnesení ÚS ze dne 21.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
dovolání/náležitosti
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3418.17.1
Datum podání02.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3418/17 ze dne 21. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele KÁMEN Zbraslav, a.s., se sídlem Žitavského 1178, Praha 5 - Zbraslav, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017 č. j. 28 Cdo 3611/2017-307, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017 č. j. 68Co 17/2017-265 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 12. 2016 č. j. 18 C 133/2014-242, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených usnesení pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu zakotvených v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy plynoucí z čl. 37 odst. 2 Listiny a práva na rovnost účastníků řízení, stanoveného v čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále namítá porušení čl. 1 odst. 1, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, dále pak čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 a 3 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že žalobce Písek - Dobříň spol. s r. o. (společnost, nacházející se nyní v konkursu) podal žalobu, jíž se po stěžovateli domáhal částky 240.594.000 Kč, soud však řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil a žalobci původně uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 289.200 Kč. Na základě opravných prostředků žalobce věc dospěla až k Nejvyššímu soudu, který toto rozhodnutí o nákladech řízení zrušil. Obvodní soud pro Prahu 5 poté napadeným usnesením ze dne 21. 12. 2016 č. j. 18 C 133/2014-242 rozhodl (podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. a contrario), že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení". Dospěl k závěru, že stěžovatel jako strana žalovaná sice jednal v mezích svého práva nechat se zastoupit advokátem, s ohledem na konkrétní skutečnosti plynoucí z obsahu spisu lze však dovodit, že prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného sledoval poškození žalobce. Jde tak o "výkon práva, kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. 20 Cdo 2129/2015 či ze dne 13. 7. 2016 sp. zn. 25 Cdo 1119/2016)".

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 25. 4. 2017 č. j. 68 Co 17/2017-265 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, na něž odkázal, a dále dodal, že náklady vynaložené stěžovatelem na právní zastoupení advokátem nepovažuje v dané věci za účelně vynaložené rovněž s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení, dle níž je třeba při zvažování účelnosti vynaložených nákladů též posuzovat, zda vůbec a jak se ten který úkon účastníka (jeho zástupce) promítl v procesním výsledku řízení. Stěžovatel v projednávané věci podal vyjádření k žalobě o své vůli, aniž by k tomu byl soudem prvního stupně vyzván. Přitom s ohledem na okolnost, že pracovníci kanceláře zástupce stěžovatele do spisu opakovaně nahlíželi předtím, než soudu prvního stupně bylo oznámeno převzetí právního zastoupení, muselo jim být zcela zřejmé, že prozatím není nezbytně nutné, aby se k žalobě stěžovatel vyjádřil, neboť dosud nebyly splněny procesní podmínky pro to, aby o žalobě mohlo být rozhodnuto věcně. Pokud tak přesto učinil, jeví se jeho vyjádření k žalobě s ohledem na další průběh řízení, v němž nebylo přijato žádné věcné rozhodnutí, jako zcela nepotřebné, a tedy i neúčelné.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele pro nesplnění předpokladů přípustnosti dovolání.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, pokud dovolatel namítne protiústavnost právních závěrů či postupu odvolacího soudu, je tím naplněn i dovolací důvod spočívající v tvrzeném nesprávném posouzení věci. Nejvyšší soud pak měl zvolit postup vstřícnější k jeho právu na soudní ochranu, respektive právu na přístup k soudu. Účelnost vynaložených nákladů řízení představuje podmínku pro přiznání jejich náhrady, proto je nezbytné důkladně zvážit její naplnění. Dále odkázal na judikaturu a odbornou literaturu, dle níž oprávnění právního zastoupení se vztahuje na celé soudní řízení, nikoliv tedy pouze na ty fáze, ve kterých se soud věcí meritorně zabývá. Stěžovatel dále polemizuje i s tím, že odvolací soud založil své rozhodnutí na pouhých domněnkách, protože uvedl, že muselo být stěžovateli zřejmé, že není nutné se k obdržené žalobě vyjadřovat.

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích nedopustily.

9. Nejvyšší soud pak dostatečně osvětlil, proč formulace stěžovatelova dovolání nebyla dostatečným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, vstřícný přístup k účastníku řízení neznamená, že by snad zprošťovala účastníka řízení povinnosti dodržet procesní předpisy stanovící podmínky dovolání. Postup Nejvyššího soudu tedy nelze shledat jako neústavní pro zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces.

10. Pokud pak jde o zbylá napadená rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti nim jako nepřípustnou. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16).

11. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti rozhodnutím nižších soudů byla s ohledem na princip subsidiarity (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru