Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3403/15 #1Usnesení ÚS ze dne 29.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - insolvenční správce, dlužník Pražské stavební bytové družstvo
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedli... více
Věcný rejstříkDobré mravy
družstvo/bytové
insolvence/správce
žaloba/na vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3403.15.1
Datum podání20.11.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3

99/1963 Sb., § 154 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3403/15 ze dne 29. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Pelikána, se sídlem Dušní 866/22, Praha 1, insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem Na Hutmance 300/7, Praha 5, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015 č. j. 26 Cdo 1782/2015-216 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2014 č. j. 23 Co 221/2014-188, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. V podané ústavní stížnosti, doplněné podáním ze dne 26. července 2017, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a došlo k zásahu i do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 21 C 143/2009 vyplývá, že stěžovatel se žalobou ze dne 20. února 2009 domáhal po žalovaném Mgr. Jiřím Donátovi, Ph.D., vyklizení nebytové jednotky - garážového stání. Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozsudkem napadeným ústavní stížností, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. ledna 2014 č. j. 21 C 143/2009-156 ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 28. ledna 2014 č. j. 21 C 143/2009-160 tak, že žalobu zamítl.

3. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že odvolací soud založil své napadené rozhodnutí zejména na údajné existenci tzv. legitimního očekávání na straně žalovaného. Stěžovatel s tímto názorem nesouhlasí a má za to, že žádný takový nárok žalovanému nesvědčí. K tomu stěžovatel poukázal na řízení vedená dalšími osobami, jež byly žalovány na vyklizení garážového stání a které se domáhaly nahrazení projevu vůle ze smlouvy o smlouvě budoucí, a to právě s odkazem na údajné legitimní očekávání, přičemž v mezidobí došlo v rozhodných případech k zamítnutí těchto žalob.

5. Stěžovatel rovněž napadl provedené důkazní řízení a namítal, že posouzení věci z hlediska dobrých mravů je zcela zjevně nepřiměřené a jedná se o neospravedlnitelný exces, který by měl být napraven Ústavním soudem. Rozhodnutí vydané odvolacím soudem považuje stěžovatel za rozhodnutí, které má faktickou povahu vyvlastnění bez náhrady, a to bez zákonného podkladu. Dovolacímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že se řádně s uplatněnými dovolacími námitkami nevypořádal.

6. Podle názoru stěžovatele jedním ze stěžejních důvodů ústavní stížnosti je to, že obecné soudy ve věci nezohlednily, že Pražské stavební bytové družstvo je v konkurzu, a že zejména Nejvyšší soud rozhodl v přímém rozporu se svými právními názory, vylovenými v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 31 Cdo 3931/2013-435, aniž by věc předložil velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia tohoto soudu. Současně stěžovatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2017 č. j. 26 Cdo 4462/2016-1491, vydané ve skutkově a právně téměř totožné věci, ve kterém se Nejvyšší soud jednoznačně postavil za přímou aplikovatelnost rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 31 Cdo 3931/2013-435 v těchto věcech, a došel ke stejným právním názorům, na nichž je vystavěna projednávaná ústavní stížnost.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.

10. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

11. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci odvolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, že tento soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné.

12. Odvolací soud zvažoval ochranu vlastnického práva stěžovatele ve vztahu k právu legitimního očekávání žalovaného na nabytí majetku poté, kdy splnil veškeré náležitosti podle budoucí kupní smlouvy, uhradil kupní cenu, několik let garážové státní užíval s vědomím i vůlí vlastníka (tehdejší Pražské stavební bytové družstvo), kdy sám nevyvolal protiprávní stav, a to nejen neplatnost nájemní smlouvy a nedostatek jiného právního titulu pro faktické užívání garážového státní, a kdy pouze z administrativních důvodů a následného konkurzu, nedošlo k realizaci očekávaní žalovaného, že po úhradě kupní ceny nabude toto garážové státní do vlastnictví. Podle názoru odvolacího soudu představuje legitimní očekávání překážku pro vyhovění jinak důvodnému požadavku stěžovatele na ochranu jeho vlastnického práva cestou žaloby na vyklizení.

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2017 č. j. 26 Cdo 4462/2016-1491. Závěry uvedené v tomto rozhodnutí se vztahují na právní stav, kdy byla pravomocně zamítnuta žaloba na vyloučení bytů a garáže ze soupisu majetkové podstaty dlužníka a dovolatelé (žalovaní) tak pozbyli legitimní očekávání, že se (právě oni) po právu stanou vlastníky dotčených nemovitostí, neboť v důsledku nevyvratitelné domněnky oprávněnosti soupisu lze v insolvenčním řízení přikročit ke zpeněžení vylučovaného majetku (zde bytů a garáže), v jehož rámci může být tento majetek zcizen i jiné osobě (jiným osobám) než dovolatelům. Pakliže dovolatelé nadále nemohou legitimně očekávat nabytí vlastnického práva k bytům a garáži, nejsou zjištěné okolnosti posuzované věci již natolik závažné, aby žaloba na vyklizení dotčených nemovitostí mohla být zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku).

14. Pokud se ovšem jedná o právě posuzovanou věc, v rámci tohoto řízení stěžovatel až v dovolání ze dne 5. ledna 2015 (č. listu 195) uvedl, že žaloba žalovaného na vyloučení garážového stání ze soupisu majetkové podstaty byla zamítnuta a odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2014 č. j. 196 Cm 18/2009-237, který nabyl právní moci dne 21. října 2014. Za situace, kdy odvolacím soudem o zamítnutí žaloby na vyklizení bylo rozhodnuto dne 10. září 2014, citované rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze na daný případ aplikovat, neboť v době rozhodování o žalobě na vyklizení žalovanému legitimní očekávání nabytí vlastnictví náleželo. Odvolací soud tak rozhodl v souladu s ustanovením § 154 odst. 1 o. s. ř., neboť pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

15. V případě napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání a Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze.

16. Ústavní soud ve výsledku v napadených rozhodnutích Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu kvalifikovaný exces či libovůli, ani mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, nespatřuje; stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

17. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že rozhodoval o několika obdobných ústavních stížnostech, podaných stěžovatelem ve věci vyklizení nebytových prostorů - garážových státní a odmítl je jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení ze dne 3. října 2013 sp. zn. III. ÚS 2514/13, ze dne 13. listopadu 2014 sp. zn. III. ÚS 3544/13, ze dne 29. června 2015 sp. zn. IV. ÚS 921/15 a ze dne 30. července 2015 sp. zn. I. ÚS 1270/15). Ani v této věci nemá Ústavní soud důvod, proč by se měl od svých předchozích rozhodnutí odchýlit.

18. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru