Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 340/96Nález ÚS ze dne 06.10.1998Restituční nárok více osob

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříklegitimace/aktivní
spoluvlastnictví/podíl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 113/12 SbNU 131
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.340.96
Datum podání10.12.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 11 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

137/1991 Sb., § 9 odst.1

229/1991 Sb., § 21

403/1990 Sb., § 3 odst.3

87/1991 Sb., § 6 odst.1, § 5 odst.1, § 5 odst.4, § 9 odst.1, § 3

99/1963 Sb., § 5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 340/96 ze dne 6. 10. 1998

N 113/12 SbNU 131

Restituční nárok více osob

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci návrhu

ústavní stížnosti stěžovatelů 1) ing. V. B., zastoupeného JUDr.

Z. M., 2) Mgr. V. Č., zastoupené JUDr. L. P., 3) E. Z., 4) J. Z.,

5) Z. Z., 6) O. Z., 7) B. U., všech zastoupených JUDr. Z. M., na

zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1996,

sp. zn. 19 Co 489/95, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze

dne 2. 5. 1995, sp. zn. 7 C 74/92,

takto:

Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1996, sp. zn.

19 Co 489/95, a Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 5. 1995,

sp. zn. 7 C 74/92, se zrušují.

Odůvodnění.

Ústavní stížností ze dne 28. 11. 1996, došlou Ústavnímu

soudu dne 10. 12. 1996, se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. 19 Co 489/95,

a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 5. 1995,

sp. zn. 7 C 74/92.

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byl zamítnut návrh

stěžovatelů, kterým se domáhali toho, aby byla společnosti

Stavební stroje N. n. H., s. p., uložena povinnost uzavřít dohodu

o vydání věcí, a to parc. č. 470 s dílnou, pozemků parc. č. 806

a 811 včetně stavebních objektů, na nichž stojí (nyní parc. č.

771, 512, 806/1), specifikovaných znaleckým posudkem č.

293-15/922, ze dne 16. 2. 1992, v katastrálním území Němčice nad

Hanou. Soud prvního stupně dospěl po provedeném řízení k závěru,

že majetek, který byl předmětem restitučního řízení, přešel na

stát dnem 1. 1. 1948, tedy mimo rozhodné období od 25. 2. 1948 do

1. 1. 1990. Nebyla tedy podle něho splněna jedna z hlavních

a základních podmínek pro vydání věci podle ustanovení § 6 odst.

1 zákona č. 87/1991 Sb. K tomuto závěru dospěl na základě

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. 19 Co

632/94, jímž byl zrušen mezitímní rozsudek Okresního soudu

v Prostějově ze dne 22. 6. 1994, sp. zn. 7 C 74/92, když v tomto

usnesení odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná věc byla

znárodněna zestátněním ke dni 1. 1. 1948.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne

18. 9. 1996 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovodil, že

původním výlučným vlastníkem předmětného majetku byl ing. A. B.,

po jeho smrti se dědičkou k jedné polovině předmětného majetku

stala jeho manželka M. B., která zemřela dne 28. 8. 1995,

a dědictví po ní připadlo jako odúmrť státu. Odvolací soud

dovodil, že s ohledem na fakt, že stěžovatelé uplatnili nárok na

vydání věci celé (nikoliv její jedné poloviny) za situace, kdy

jejich právní předchůdci se podíleli jen na jedné polovině

majetku ing. B., nebylo možno návrhu vyhovět, když soud nemůže

zasahovat do projevu vůle účastníka (který zde byl obsahem

petitu).

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že uvedená

rozhodnutí považují za nezákonná a kolidující s ust. čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 90 a čl. 95 odst. 1

Ústavy ČR. K tvrzenému porušení mělo pak dojít tím, že soudy se

při posuzování věci zabývaly výhradně právním posouzením věci,

aniž byl zjištěn skutkový stav věci - došlo tak k porušení zásad

spravedlivého procesu. Na podporu své argumentace uvádějí

stěžovatelé i řadu rozhodnutí Ústavního soudu ČR.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření navrhl zamítnutí

ústavní stížnosti stěžovatelů s tím, že k porušení ústavních práv

stěžovatelů nedošlo. V odůvodnění svého stanoviska uvedl, že

stěžovatelé nemohou požadovat vydání veškerého majetku svého

právního předchůdce ing. A. B., ale pouze tu část, na níž by se

podle dědické linie vůbec kdy mohli podílet. Ani v restitučním

řízení nemůže nikdo nabýt více práv, než by mohl nabýt v dědickém

řízení. Stěžovatelé se žalobou domáhali nahrazení projevu vůle,

který pojali do petitu žaloby. Soud je návrhem v tomto řízení

vázán. Do projevu vůle účastníka řízení nemůže soud zasahovat,

nemůže jej měnit a nemůže mu ani částečně vyhovět. Krajský soud

v tomto směru poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ČR Cpj

237/81, Komentář k o. s. ř. z r. 1985 s tím, že pokud tento názor

v obecné rovině stále platí, pak platí i pro řízení ve věcech

restitučních.

Stavební stroje N. n. H., s. p. v likvidaci, zastoupené

likvidátorem JUDr. J. J., ve svém vyjádření navrhly, aby

stížnosti stěžovatelů nebylo vyhověno. Prohlásily, že se vzdávají

postavení být vedlejším účastníkem v řízení u Ústavního soudu.

Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem

ochrany ústavnosti. Podle čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR Ústavní soud

rozhoduje také o ústavních stížnostech proti pravomocným

rozhodnutím a jiným zásahům veřejné moci do ústavně zaručených

práv a svobod, zejména tehdy, došlo-li k porušení základního

práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k rozsahu

stěžovateli namítaných ústavněprávních vad byl Ústavní soud nucen

zkoumat napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející.

Ústavní soud nejprve zjišťoval, zda byla splněna lhůta pro

podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost bylo možno podat ve lhůtě

šedesáti dnů a tato lhůta začala běžet dnem, kdy nabylo právní

moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon

k ochraně práva poskytuje, není-li takového prostředku dnem, kdy

došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Tato

lhůta v daném případě splněna byla.

Při posuzování, zda bylo rozhodnutím obecných soudů zasaženo

do ústavních práv stěžovatelů, vyšel Ústavní soud z rozsudků

soudů první a druhé instance, z ústavní stížnosti a některých

předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která se projednávanou

problematikou zabývala. Na základě toho pak dospěl k závěru, že

ústavní stížnost je důvodná.

Odvolací soud dospěl k závěru, že nemohl vyhovět návrhu

stěžovatelů, protože podíly požadované navrhovateli v dohodě o

vydání nemovitosti nebyly v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb.

Poukazoval přitom na to, že soud nemůže zasahovat do projevu vůle

účastníka, který zde byl obsahem petitu; s tímto názorem se

Ústavní soud nemohl ztotožnit, neboť poučovací povinnost soudu

podle § 5 o. s. ř. se sice týká procesních práv a povinností

a podstatná část § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. má

hmotněprávní povahu, ale právo na soudní ochranu je v zákoně č.

87/1991 Sb. upraveno v ustanovení § 5 odst. 4. Toto ustanovení je

třeba vyložit pro účely splnění poučovací povinnosti soudu

obdobně jako klasickou procesní normu, a proto o postupu při

realizaci tohoto ústavního práva (čl. 36 Listiny základních práv

a svobod), je třeba účastníka poučit. To je dáno i tím, že jde

o nárok restituční, který má podle judikatury Ústavního soudu

speciální povahu a zasluhuje proto zvláštní ochrany.

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, i když

z jiných důvodů než soud prvního stupně použil, čímž argumentaci

okresního soudu ani nepotvrdil, ani nevyvrátil. Právě touto

argumentací bylo zasaženo do práv stěžovatelů, když soud založil

své rozhodnutí na tom, že v daném případě došlo k přechodu na

stát ze znárodňovacího zákona dnem 1. 1. 1948, tedy mimo rozhodné

období 25. 2. 1948 - 1. 1. 1990, a na tom podle něj nezměnila nic

ani okolnost, že výměr příslušného ministerstva byl vydán až

v roce 1951. Toto stanovisko nebylo zrušeno, i když je v rozporu

s nálezem Ústavního soudu ČSFR sp. zn. I. ÚS 597/92, který dospěl

k závěru, že dobu vzniku majetkové křivdy ve smyslu zákona č.

87/1991 Sb. je nutno správně vztáhnout k datu přijetí zákona.

Vyloučení případů znárodnění, ke kterým došlo zákony vydanými

v rozhodném období ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. jen proto, že

zákon obsahoval ustanovení o zpětné účinnosti k datu, které

nespadá do rozhodné doby ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., je

v rozporu s principy plné ústavní a zákonné ochrany vlastnického

práva, tj. v rozporu s ustanoveními čl. 11 odst. 2 první a druhé

věty Listiny základních práv a svobod. Stejně judikoval Ústavní

soud i v řadě dalších svých nálezů. Odvolací soud se ve svém

rozhodnutí dále dovolává nesprávného výkladu § 5 odst. 1, který

zní: "Je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní

ve lhůtě podle odstavce 2 jen některé z nich, vydá se jim věc

celá". Přes zcela jasné a nepochybné vyjádření vůle zákonodárce

dospívá soud k závěru, že nikdo (tj. osoba povinná) nemůže na

jiného převést více práv než kdy měl (tj. osoba oprávněná)

a opomenul, že ona zásada vždy zněla "nemo plus iuris transfere

potest quam ipse habet", tj. nikdo nemůže převést více práva než

sám má (tj. vztahuje se jen k osobě povinné, protože osoba

oprávněná práva nabývá, a to není touto zásadou nijak dotčeno).

Ústavní soud v souvislosti s tím shledal účelným věnovat se

podrobněji výkladům § 5 odst. 1 v citované jeho části, protože

zde teorie i praxe došly někdy k názorům rozdílným, aniž by

důvody byly dostatečně přesvědčivé. Měly však zřejmě původ ve

změně přístupu k ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., o

zmírnění následků některých majetkových křivd, v němž bylo

uvedeno: "Náležela-li odňatá věc do spoluvlastnictví více osob,

jsou oprávněnými osobami spoluvlastníci podle výše svých podílů".

Z toho se vyrozumívalo, že v případě podílového spoluvlastnictví

k věci bylo možno vydat pouze ten spoluvlastnický podíl, který

náležel osobě, jíž byl odňat.

Změna však vyplynula právě z § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který na rozdíl od právě

citovaného ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. obsahoval výslovné

výše uvedené ustanovení o tom, že při splnění daných podmínek se

vydá oprávněným osobám věc celá. Tato zákonná úprava, uskutečněná

půl roku po zákonu č. 403/1990 Sb., svědčí podle názorů některých

teoretiků o tom, že byla vyvolána již zkušenostmi z tohoto

prvního restitučního zákona, neboť vydáním jen majetkových podílů

na věci nebyl splňován jeden ze základních záměrů tohoto

předpisu, aby stát vrátil majetek, který protiprávně nabyl.

Nelze v této souvislosti a s přihlédnutím ke vzniku této

novelizace opomenout ani první komentář k zákonu č. 87/1991 Sb.

vydaný Dr. J. B. již v roce 1991. Zde se uvádí, že v citovaném

ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je řešena také

pluralita oprávněných a kogentně se stanoví, že uplatní-li nárok

jen některý z nich, vydá se jim věc celá. Týká se to

spoluvlastnictví ať podílového nebo bezpodílového, avšak také

plurality nástupců prvotního oprávněného (§ 3 odst. 1, 2, 3).

Nezáleží na tom, zda další oprávnění chtěli nebo nechtěli

uplatnit svůj nárok, věc se vydá i bez ohledu na jejich pasivitu.

V otázce, zda v takovém případě část připadající na

nepřihlášeného spoluoprávněného přirůstá ostatním

spoluoprávněným, kteří vydání požadují anebo zůstane státu, lze

znění uvedeného ustanovení zákona spíše chápat tak, že podíl

přirůstá druhým přihlášeným, to jest těm spoluoprávněným, kteří

provedli výzvu podle § 5 odst. 2 citovaného zákona. Dá se říci,

že jim přirůstá rovným dílem. Nezbytné ovšem je, aby šlo

o spoluoprávněné na jedné úrovni, např. podílové či bezpodílové

spoluvlastníky.

Účel zákona je také v tom, aby byla rychle zajištěna opětná

stabilita právních vztahů vlastnických, zvláště k nemovitostem.

Na druhé straně je tu ono kogentní ustanovení o vydání celé věci,

znamenající zřejmě též, že není vhodné vytvářet spoluvlastnictví

osob oprávněných a povinných. Riziko neprovedené výzvy jde plně k

tíži oprávněného. Promeškal-li výzvu, prostě ztrácí nárok, i když

o zákonu nevěděl.

Odůvodněnost tohoto přístupu vykazuje i bezprostředně

provedená novelizace zákona č. 403/1990 Sb. uskutečněná zákonem

č. 137/1991 Sb., která v § 9 odst. 1 v novém znění věc upravila

takto: "Je-li více oprávněných osob, vyplývá jejich podíl z § 3

tohoto zákona, pokud se písemně nedohodly jinak. Jestliže ve

lhůtě podle § 19 uplatní nárok na vydání věci jen některá z nich,

vydá se jim věc celá".

Tím byly postaveny na stejnou linii či bázi možnosti

oprávněných osob podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č.

87/1991 Sb. a odpovídající ustanovení pak bylo zahrnuto i do

zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku v § 21. Tato v citaci uvedená

poslední věta by byla zbytečná, pokud by mělo platit, že

oprávněné osobě bude vydáno jen to, co může podle § 3 požadovat,

tj. její věc, která přešla do vlastnictví státu. Je to právě

zakotvení možnosti, aby oprávněné osoby se dohodly jinak, a tedy

aby např. některé z nich byl vydán podíl mnohonásobně vyšší, než

by připadal v úvahu podle § 3. Logickým důsledkem toho je pak

i následující věta, která počítá s tím, že některá oprávněná

osoba neuplatní svůj nárok včas a zákon dává jasnou dispozici, že

osobám, které svůj nárok uplatnily včas, bude vydána věc celá.

Soudní praxe nevnesla světlo do této problematiky a tak lze

ocitovat jen stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu

ČR ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek 1993, sv.7-8, č. 34 k výkladu některých

ustanovení restitučních zákonů v praxi soudů. K předmětnému § 5

odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. uvádí: "8. Věcí, která má být

vydána, je i spoluvlastnický podíl na věci, jež byla před

převedením na stát v podílovém spoluvlastnictví oprávněných osob.

Oprávněná osoba může z důvodu podílového spoluvlastnictví sama

uplatnit jen nárok na vydání spoluvlastnického podílu. Naproti

tomu bezpodílový spoluvlastník je oprávněn požadovat vydání celé

věci, a to i když z bezpodílových spoluvlastníků on sám splňuje

předpoklady uvedené v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991

Sb." Bližší zdůvodnění se zde neuvádí, takže omezení oprávněných

osob, které se zde stanoví, nevyplývá z textu zákona, jak výše

uvedeno, a k objasnění věci nepřispělo.

Ústavní soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že Krajský

soud v Brně svým rozhodnutím ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. 19 Co

489/95, stejně jako Okresní soud v Prostějově rozhodnutím ze dne

2. 5. 1995, sp. zn. 7 C 74/92, porušil ústavní práva stěžovatelů

obsažená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 odst. 2, větě první a druhé

Listiny základních práv a svobod a dostal se do rozporu též s čl.

90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená

rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavnímsoudu.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. října 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru