Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 34/98Nález ÚS ze dne 10.11.1998Přechod práv při společném nájmu bytu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
Věcný rejstříkbyt/vyklizení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 137/12 SbNU 285
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.34.98
Datum podání27.01.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 7 odst.1, čl. 10 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 179 odst.1, § 708, § 711, § 700 odst.1, § 181, § 871

509/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 34/98 ze dne 10. 11. 1998

N 137/12 SbNU 285

Přechod práv při společném nájmu bytu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti M. B.,

zastoupeného JUDr. Z. J., účastníků řízení - Krajského soudu

v Brně a Městského soudu v Brně, vedlejší účastnice - M. K.,

zastoupené JUDr. V. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze

dne 11. 11. 1997, sp. zn. 20 Co 560/96, a proti rozsudku Městského

soudu v Brně ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 31 C 434/92,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1997, sp. zn.

20 Co 560/96, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 4.

1996, sp. zn. 31 C 434/92, se zrušují.

Odůvodnění.

V právní věci navrhovatelky M. K. - vlastnice domu v Brně,

proti odpůrci - stěžovateli M. B. bylo rozsudkem Městského soudu

v Brně ze dne 18. 4. 1996, č.j. 31 C 434/92-58, odpůrci uloženo

vyklidit byt do tří dnů od právní moci rozsudku. Městský soud

v Brně vzal za prokázáno, že původními společnými uživateli, resp.

nájemci, předmětného bytu byli odpůrce a jeho sestra S. Š. Toto

právo jim jako sourozencům vzniklo po odstěhování rodičů

A. a M. B. ze zákona podle tehdy platného znění ustanovení § 179

odst. 1 a § 181 občanského zákoníku. Odpůrce pak následně nejméně

od uzavření sňatku s J. B., tedy od 7. 12. 1991, přestal vést se

svojí sestrou společnou domácnost. Odpůrce nic nenamítal proti

dohodě o užívání bytu, sepsané pouze ve prospěch jeho sestry již

v únoru 1991 a ani později neměl námitky proti smlouvě, kterou

sestra uzavřela s navrhovatelkou v únoru 1992. Je nesporné, že po

úmrtí sestry měl odpůrce zájem se do předmětného bytu vrátit

a nastěhovat se tam i s manželkou, ovšem v den smrti své sestry,

jak uvedla svědkyně J. B., bydlel s manželkou v bytě v Černé Hoře.

Po zhodnocení provedeného dokazování dospěl Městský soud v Brně

k závěru, že odpůrce užívá předmětný byt bez právního důvodu,

neboť společné právo nájmu, které mu "svědčilo přechodem" po

odstěhování jeho rodičů, ztratil poté, co již začátkem r. 1992

přestal vést společnou domácnost se svojí sestrou, a jeho další

návštěvy v tomto bytě nesplňovaly znaky domácnosti, stanovené

v ust. § 115 občanského zákoníku. Odpůrci tak zaniklo v souladu

s ust. § 179 v návaznosti na ust. § 181 občanského zákoníku "právo

nájmu" k předmětnému bytu. Z toho důvodu prvostupňový soud návrhu

navrhovatelky na vyklizení předmětného bytu vyhověl. Pokud jde

o lhůtu k vyklizení bytu, stanovil ji Městský soud v Brně

s ohledem na situaci odpůrce na 60 dnů od právní moci rozsudku.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1997, sp. zn.

20 Co 560/96, byl citovaný rozsudek Městského soudu v Brně změněn

tak, že žalovaný - stěžovatel je povinen vyklidit předmětný byt do

3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Jinak byl rozsudek soudu

I. stupně potvrzen. Krajský soud v Brně tak rozhodl na základě

zjištění, že stěžovatel bydlel v předmětném bytě se svými rodiči

a sestrou do ledna 1991. V té době se jeho rodiče odstěhovali do

rodinného domu a stěžovatel i jeho sestra S. Š. s nezl. dcerou

zůstali bydlet v bytě. Dne 18. 2. 1991 vydal Úřad městské části

Brno - Žabovřesky stěžovateli a jeho sestře S. Š. osvědčení

o přechodu užívacího práva k tomuto bytu podle ust. § 181 odst.

1 zákona č. 40/1964 Sb. Dne 27. 2. 1991 uzavřela S. Š. dohodu

o užívání bytu s Podnikem bytového hospodářství Brno 2.

Stěžovateli a jeho sestře tedy vzniklo ze zákona (podle ust. §

181 tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb.) právo společného užívání

bytu ve smyslu ust. § 172 odst. 1 tohoto zákona. Dne 7. 12. 1991

uzavřel stěžovatel manželství s J. B., která bydlela v Černé Hoře

v bytě své matky. Stěžovatel požádal počátkem roku 1992

o přidělení bytu v Černé Hoře s odůvodněním, že nemá kde

s manželkou bydlet. Zde také prováděl úpravu prostor sousedících

s bytem jeho tchyně tak, aby byly způsobilé k bydlení. Do tohoto

bytu se pak s manželkou nastěhoval, i když v Černé Hoře nepracoval

a za manželkou pouze dojížděl. Dne 16. 10. 1992 zemřela

stěžovatelova sestra, která bydlela v bytě na B. n. v Brně. Její

byt se tak uvolnil, stěžovatel jej začal užívat a neměl zájem dále

bydlet v Černé Hoře. Na základě těchto zjištění odvolací soud ve

shodě se soudem prvého stupně dovodil, že právo společného nájmu,

svědčící stěžovateli a jeho sestře, zaniklo ve smyslu ust. § 181

zákona č. 40/1964 Sb. a § 708 občanského zákoníku (účinného od 1.

1. 1992), a to opuštěním společného bytu stěžovatelem

pravděpodobně již po uzavření sňatku s J. B., nejpozději však

k 1. 5. 1992, kdy se přestěhoval do Černé Hory. Výlučnou nájemkyní

předmětného bytu prý zůstala až do své smrti S. Š., stěžovatelova

sestra. Po její smrti nemohlo na stěžovatele přejít nájemní právo

k bytu, takže v současné době v něm bydlí bez právního důvodu.

Žalobkyně M. K. má proto jako vlastnice domu právo domáhat se jeho

vyklizení z bytu podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku. Krajský

soud v Brně tedy rozhodnutí soudu prvého stupně v podstatě jako

věcně správné potvrdil, přičemž jeho změnu provedl pouze pokud jde

o lhůtu vyklizení. Tuto lhůtu stanovil krajský soud na dobu tří

měsíců, což se mu jeví jako doba přiměřená možnostem stěžovatele

zajistit si odpovídající bydlení.

Stěžovatel napadl oba citované rozsudky ústavní stížností.

V ní uvedl, že soudy obou stupňů sice správně zjistily, že dne

18. 2. 1991 jemu a jeho dnes již zemřelé sestře bylo osvědčeno

právo přechodu užívacího práva k bytu, avšak nesprávně v rozporu

s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") "dovodily

závěry o . opuštění společné domácnosti", ačkoli se na jeho případ

nevztahovalo ustanovení § 181 a § 708 občanského zákoníku

(účinného ode dne 1. 1. 1992), které o opuštění společné

domácnosti hovoří. Předpokladem toho, aby byl stěžovatel řádným

spolunájemcem bytu, totiž nebylo vedení společné domácnosti se

sestrou, neboť stěžovatel i jeho sestra měli k předmětnému bytu

stejná práva, omezená jen právem druhého spolunájemce. Šlo tedy

o právní stav, nikoli o faktické společné bydlení, jehož

předpokladem by bylo vedení společné domácnosti. Pokud by bylo

v řízení před soudy obou stupňů prokázáno - což se v daném případě

nestalo - že se stěžovatel pravidelně v bytě nezdržoval, mohlo by

to vést pouze k závěru, že navrhovatelka M. K. má právo dát

stěžovateli výpověď z nájmu bytu podle ust. § 711 odst. 1 písm. h)

občanského zákoníku. Navrhovatelka však stěžovateli řádnou výpověď

nedala, nežalovala na udělení souhlasu k výpovědi z nájmu bytu,

a proto měl být její návrh (roz. na vyklizení bytu) zamítnut.

Soudy obou stupňů dále vůbec nepřihlížely při rozhodování

o vyklizení předmětného bytu stěžovatelem k tomu, že v době smrti

jeho sestry s ní žila ve společné domácnosti i její dcera, které

by v případě, že by bylo vůbec možné akceptovat právní názory

soudů v rozsudcích uvedené, svědčilo právo přechodu nájmu bytu

a která především z morálního hlediska má právo v předmětném bytě

bydlet. Tato stěžovatelova neteř se pravidelně v bytě zdržuje

i s matkou stěžovatele, jíž byla svěřena do výchovy. Proto

stěžovatel spatřuje v napadených rozsudcích porušení Listiny

v článku 7, který zakotvuje nedotknutelnost osoby a jejího

soukromí, dále v článku 10 odst. 2, dle něhož má každý právo na

ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného

života a konečně v článku 12 Listiny, podle něhož obydlí je

nedotknutelné, není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho,

kdo v něm bydlí. Stěžovatel také poukázal na to, že jednotlivé

důkazy ve věci provedené byly hodnoceny oběma soudy naprosto

neobjektivně v rozporu se základními zásadami zakotvenými

v občanském soudním řádu a v rozporu s Listinou.

Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby napadené rozsudky

Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně byly zrušeny.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální (§ 72 odst. 2, § 43 odst. 1 a odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Z hlediska dodržení

zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti zjistil, že napadený

rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl právní moci dne 9. 12.

1997. Ústavní stížnost byla osobně podána u Ústavního soudu dne

27. 1. 1998, takže ve smyslu ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, je lhůta k podání ústavní

stížnosti zachována. Ani jiné formální nedostatky ústavní

stížnosti nebyly zjištěny.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší

účastníci řízení.

Krajský soud v Brně jako účastník řízení se pouze odvolal na

odůvodnění napadeného rozsudku a poukázal na skutková zjištění

a závěry, které z nich soud vyvodil. Dále sdělil, že netrvá na

ústním jednání o předmětné ústavní stížnosti.

Městský soud v Brně ve svém vyjádření vyslovil názor, že

napadeným rozhodnutím žádný článek Listiny, a to ani uváděné

články 7, 10 odst. 2., a 12, neporušil. Rozhodnutí soudu bylo

řádně odůvodněno a na toto odůvodnění se soud odvolal. Soud

vycházel z ust. § 181 zákona č. 40/1964 Sb. a § 708 občanského

zákoníku (účinného od 1. 1. 1992), protože stěžovateli zaniklo ve

smyslu citovaného zákonného ustanovení jeho právo společného

nájmu, které mu společně s jeho sestrou S. Š. vzniklo dle ust. §

172 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. Výlučnou nájemkyní bytu až do

své smrti zůstala pouze S. Š. Po její smrti na stěžovatele nemohlo

přejít nájemní právo k předmětnému bytu, neboť po zániku jejich

společného nájmu nebylo prokázáno, že by mu z jakéhokoli právního

důvodu tento právem chráněný nájem opět vznikl. Soud proto

dovodil, že v bytě bydlí v současné době bez právního důvodu

a žalobkyně se z titulu vlastnického práva domáhá vyklizení bytu

po právu. Další skutečnosti namítané v souvislosti s bydlením jeho

neteře v předmětném bytě s projednávanou věcí nesouvisí a není

možno spojovat právo neteře na bydlení s vyklizením stěžovatele

z tohoto bytu. Městský soud v Brně dále sdělil, že na přítomnosti

u ústního jednání netrvá.

Vedlejší účastnice řízení M. K. označila ve svém vyjádření

ústavní stížnost za zcela nedůvodnou. Tato stížnost je prý

založena na vadném právním názoru stěžovatele, že mu právo

společného užívání bytu opuštěním společné domácnosti nemohlo

zaniknout. Základní podmínkou přechodu práva osobního užívání bytu

na stěžovatele a jeho sestru bylo vedení společné domácnosti

s původními uživateli (jejich rodiči) v den, kdy tito uživatelé

trvale domácnost opustili. Pokud tedy přešlo na stěžovatele a jeho

sestru právo osobního užívání předmětného bytu jako právo

společné, stalo se tak pouze v důsledku toho, že stěžovatel a jeho

sestra byli příslušníky jedné a téže domácnosti, kterou opustili

jejich rodiče - dosavadní uživatelé bytu. Po odchodu rodičů

společná domácnost zůstala. Mýlí se tedy stěžovatel, pokud tvrdí,

že vedení společné domácnosti s jeho zemřelou sestrou nemělo žádný

vliv na jeho osobní právo užívání předmětného bytu. Z provedeného

dokazování u Městského soudu v Brně vyplynulo, že úkony směřující

k opuštění společné domácnosti se S. Š. provedl stěžovatel. Stal

se příslušníkem jiné domácnosti v obci Černá Hora. Zde mu byl

i přidělen byt, na který již nájemní smlouvu s obcí neuzavřel,

využil smrti své sestry a nastěhoval se protiprávně zpět do

předmětného bytu v Brně, kde vedl dříve se S. Š. domácnost.

Napadenými rozsudky proto nebylo porušeno žádné stěžovatelovo

právo zakotvené v Listině. Proto vedlejší účastnice navrhla, aby

Ústavní soud podané ústavní stížnosti nevyhověl. Vedlejší

účastnice souhlasila s upuštěním od ústního jednání.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených

rozhodnutí (včetně řízení, které jim předcházelo) dospěl Ústavní

soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již vícekrát ve svých rozhodnutích uvedl, že mu

v zásadě nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost nebo dokonce

správnost rozhodnutí obecných soudů. Jeho úkolem je posoudit, zda

napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních lidských práv

a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou

podle čl. 10 Ústavy. Pouze v případech, kdyby interpretace

právního předpisu obecným soudem vybočila z mezí ústavnosti, by

bylo právem a povinností Ústavního soudu takové rozhodnutí zrušit.

(blíže Sbírka nálezů a usnesení, svazek 8, vydání 1, Praha, C. H.

Beck, 1998, nález č. 66, sp. zn. III. ÚS 31/97).

V souzené věci bylo zjištěno, že stěžovatel bydlel v bytě se

svými rodiči a sestrou. V lednu 1991 se jeho rodiče odstěhovali do

rodinného domku. Dne 18. 2. 1991 vydal Úřad městské části Brno

- Žabovřesky stěžovateli a jeho sestře S. Š. osvědčení o přechodu

užívacího práva k tomuto bytu podle ust. § 181 odst. 1 občanského

zákoníku č. 40/1964 Sb. Z této skutečnosti oba obecné soudy

dovodily, že stěžovateli a jeho sestře vzniklo ze zákona (tehdy

platného) právo společného užívání bytu ve smyslu ust. § 172 odst.

1 zákona č. 40/1964 Sb. Podle jejich názoru právo společného nájmu

svědčící stěžovateli a jeho sestře zaniklo ve smyslu ust. § 181

zákona č. 40/1964 Sb. a ust. § 708 občanského zákoníku (účinného

od 1. 1. 1992) opuštěním společného bytu stěžovatelem

pravděpodobně již po uzavření sňatku s J. B., nejpozději však

k 1. 5. 1992, kdy se přestěhoval do Černé Hory. Výlučnou nájemkyní

předmětného bytu v Brně prý zůstala až do své smrti (tj. do 16.

10. 1992) sestra stěžovatele. Po její smrti nemohlo přejít nájemní

právo k bytu na stěžovatele, takže v současné době v něm bydlí bez

právního důvodu.

Krajský soud v Brně opírá své rozhodnutí o ustanovení § 181

občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a o ustanovení § 708 občanského

zákoníku v platném znění. Tento předpis však platí pouze pro

případ, kdy trvale opustí společnou domácnost výlučný nájemce

bytu; nelze jej použít tehdy, jestliže zemře (nebo trvale opustí

společnou domácnost) občan, kterému svědčí právo společného nájmu

bytu (§ 700 odst. 1 občanského zákoníku). O společný nájem bytu

jde tam, kde má více osob k bytu stejná práva omezená vždy jen

právem druhého (dalšího) spolunájemce. U všech musí jít o práva

neodvozená. Jde o právní stav, nikoli o faktické společné bydlení.

V tomto směru lze odkázat na obecně uznávanou literaturu, např. na

Komentář k Občanskému zákoníku - JUDr. Jehlička a kolektiv, 3.

vydání, 1996, C. H. Beck, strana 613, 624. Právo společného nájmu

bytu vzniká nejen smlouvou mezi více nájemci a pronajímatelem, ale

v řadě případů i ze zákona v důsledku přechodu práva podle § 706

a § 708 občanského zákoníku. Pokud tedy bylo v řízení před

obecnými soudy prokázáno, že stěžovateli a jeho sestře S. Š.

vzniklo ze zákona právo společného užívání bytu, pak toto právo

existovalo bez ohledu na to, že dohodu o užívání bytu uzavřela

s tehdejším Podnikem bytového hospodářství Brno 2 pouze S. Š.

(Poznámka: Otázkou práva společného bytu se zabývá např. Karel

Soukup v článku "Společné užívání a dispozice se společným bytem"

publikovaným v časopisu Správní právo č. 2/1988. Autor zastává

stanovisko, že "Jestliže však by šlo o záležitost, která se netýká

společného užívání bytu, nýbrž se dotýká samé existence společného

užívání, je zapotřebí, aby takový úkon uskutečnili všichni

uživatelé jako účastníci a nikoli jen jeden z nich za jejich

souhlasu".) Pokud tedy stěžovateli a jeho sestře vzniklo ze zákona

právo společného užívání bytu, pak dohoda o odevzdání a převzetí

bytu měla být uzavřena mezi Podnikem bytového hospodářství Brno

2 a oběma společnými uživateli. Toto právo, které se

transformovalo v právo nájemní (§ 871 občanského zákoníku ve znění

pozdějších předpisů), existenci společné domácnosti nevyžaduje.

Proto ustanovení § 708 občanského zákoníku (opuštění společné

domácnosti) je neaplikovatelné na případy, které podléhají režimu

§ 700 občanského zákoníku, upravujícího společný nájem. Zemře-li

spolunájemce, odpadá druhému spolunájemci omezení jeho práva

k bytu (ta se rozšíří). Do práv zemřelého nevstupují osoby uvedené

v ust. § 706 občanského zákoníku a přechod práva na ně zde

nenastává do doby, než zůstane poslední nájemce v bytě. Totéž se

týká i situace, kdy spolunájemce společný byt opustil.

Za tohoto stavu lze tedy dovodit, že u společného nájmu bytu

nelze v případě opuštění bytu jedním z nájemců podat proti němu

s úspěchem žalobu na vyklizení bytu, leč toliko výpověď z nájmu

bytu za podmínek ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) občanského

zákoníku.

Z těchto úvah je patrno, že v napadených rozsudcích obou

soudů došlo k mylné aplikaci § 181 zákona č. 40/1964 Sb. a ust.

§ 708 občanského zákoníku (s přihlédnutím k ostatním, v tomto

nálezu citovaným ustanovením tohoto zákona). Nesprávnou

interpretaci hmotně právního ustanovení při aplikaci práva nelze

sice v zásadě podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl.

36 odst. 1 Listiny, leč taková interpretace může být důvodem

zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem tehdy, pokud je

jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz

nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, publikovaný

ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 8, vydání 1., Praha, C. H.

Beck, 1998, str. 149). Tato situace v souzené věci nastala, neboť

je zřejmé, že v důsledku pochybení obecných soudů při aplikaci

hmotného práva došlo k porušení základních práv stěžovatele,

zakotvených v článcích 7 odst. 1 a 10 odst. 2 Listiny, jichž se

stěžovatel dovolává.

Dalšími námitkami stěžovatele se již Ústavní soud nezabýval,

neboť by to bylo nadbytečné. To se týká i otázky možné aplikace

čl. 12 odst. 1 Listiny na souzenou věc.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek

Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. 20 Co 560/96,

rozsudek Městskéhosoudu v Brně ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 31

C 434/92, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. listopadu 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru