Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3399/18 #1Usnesení ÚS ze dne 11.12.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Litoměřice
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3399.18.1
Datum podání12.10.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3399/18 ze dne 11. 12. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatele L. O., t. č. Věznice Oráčov, zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem, se sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2018 č. j. 8 Tdo 780/2018-33, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2017 č. j. 7 To 326/2017-499 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. června 2017 č. j. 5 T 32/2017-442, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. října 2018, stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. června 2017 č. j. 5 T 32/2017-442 byl stěžovatel uznán vinným pod bodem 1) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství a pod bodem 2) přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl podle § 175 odst. 2, § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen trest propadnutí věcí, a to střelné zbraně, 4 kusy zásobníků, 21 kusů pistolových nábojů a nože s dřevěnou rukojetí. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného R. L.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, směřující proti výroku o vině pod bodem 1) a výroku o trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. září 2017 č. j. 7 To 326/2017-499, napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložení trestu propadnutí věci, a to nože s dřevěnou rukojetí.

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, avšak podle jeho závěru podáno bylo z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 trestního řádu. Proto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil skutková zjištění obecných soudů, která podle jeho názoru byla učiněna na základě jednostranného hodnocení důkazů v jeho neprospěch, čímž došlo ze strany soudů k nastolení nerovného postavení účastníků řízení.

6. Stěžovatel rovněž zpochybnil provedené důkazní řízení, zejména poukázal na nedostatky a rozpory ve výpovědi svědků a poškozeného, přičemž obecné soudy podle jeho názoru provedené důkazy hodnotily bez ohledu na odchylky v jednotlivých výpovědích svědků a nezjišťovaly příčiny těchto odchylek. Stěžovatel má za to, že byl omezen ve svém právu vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům, když mu soudem prvního stupně nebylo umožněno ke vzniklým rozporům mezi výpověďmi svědků se vyjádřit. Stěžovatel namítal, že nalézací soudy nevyslechly bez legitimního důvodu navržené svědky, neprovedly pro řízení zcela zásadní důkazy navrhované stěžovatelem (znalecký posudek z oboru zdravotnictví nebo lékařská zpráva za účelem prokázání zranění poškozeného a jeho zdravotního stavu po útoku), neodstranily rozpory mezi jednotlivými výpověďmi svědků, jednaly zcela jednostranně. Odvolací soud se pak s námitkami, které stěžovatel v odvolání uplatnil, vypořádal velice stručně a nedostatečně.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva na spravedlivý proces, ani k porušení zásady rovnosti účastníků v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v trestním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

11. Stěžovatel se snaží zpochybnit právní posouzení a učiněné skutkové závěry provedené ve věci rozhodujícími soudy. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.

12. Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Okresní soud rovněž podrobně vysvětlil, z jakého důvodu neprovedl další důkazy, které stěžovatel navrhoval.

13. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně ohledně všech skutkových zjištění ztotožnil a z důvodu stručnosti na odůvodnění, s nímž se rovněž ztotožnil, zcela odkázal. K předestřeným výtkám stěžovatele uvedl, že k závěru o vině stěžovatele soud prvního stupně dospěl po logické analýze provedeného dokazování jako celku, přičemž se náležitým způsobem vypořádal s obhajobou stěžovatele, precizně rozvedl, z jakých důvodů uvěřil svědeckým výpovědím poškozeného, H. K. a R. S., a proč naopak nevycházel z výpovědí spoluobžalovaného R. L. a svědkyně J. B. Odvolací soud doplnil, že ze zjištěné důkazní situace, kdy z výpovědi poškozeného je zcela jednoznačně prokázáno, že v důsledku jednání obžalovaných utrpěl ztrátu zubu jeho vyražením, není vypracování znaleckého posudku z odvětví stomatologie potřebné. Stěžovatel měl v řízení postavení obžalovaného, a v tomto procesním postavení byl také opakovaně orgány činnými v trestním řízení vyslechnut. Nebylo žádného důvodu, aby byl znovu přeslýchán ve veřejném zasedání jako svědek. Odvolací soud uzavřel, že skutkové i právní závěry byly shledány správnými a v souladu se zákonem, když ani v rámci odvolacího řízení nebylo zjištěno nic, co by správnost úvah a závěrů soudu prvního stupně stran hodnocení provedených důkazů a na základě nich učiněných skutkových a právních závěrů jakkoliv zpochybňovalo.

14. Dovolací soud pak uvedl, že stěžovatel své námitky opíral z velké části jen odkazy na skutečnosti uplatněné v odvolání či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, přičemž námitky uplatněné v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný. I přes uvedené se dovolací soud námitkami stěžovatele zabýval a konstatoval, že z podrobného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s nímž se soud odvolací plně ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Dovolací soud s úvahami nalézacího i odvolacího soudu vyjádřil souhlas a žádné pochybení v hodnocení důkazů neshledal. Pokud stěžovatel v podaném dovolání namítal, že byl postupem nalézacího soudu v hlavním líčení omezen ve svém právu vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům, tuto námitku nijak nekonkretizoval a dovolací soud pouze v obecné rovině poznamenal své úvahy k této námitce. Ani námitku, že soudy nižších stupňů vůči stěžovateli nepostupovaly nestranně, když jej označily za osobu nezvladatelnou a nepředvídatelnou, s absencí sebereflexe, vycházejíce z vlastního úsudku, nikoli z odborného vyjádření, dovolací soud neshledal důvodnou. Dovolací soud se zabýval i tvrzeními stěžovatele ohledně zpochybnění objektivního přístupu soudů tím, že nejenže důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch, ale též, že nevyhověly jeho návrhu na výslech dalších svědků, přičemž v postupu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů neshledal žádných pochybení a ze skutečnosti, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami stěžovatele, nelze dovozovat absenci nestrannosti soudu při hodnocení důkazů.

15. Pokud stěžovatel vznesl námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu, podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Stejně tak, i když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Stížnostní soud se tak při zamítnutí stížnosti v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek velkého senátu ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999, stížnost č. 30544/96).

16. Neobstojí ani, dovolává-li se stěžovatel čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť zásada rovnosti tam zakotvená má reflexi výlučně procesní; přitom není důvod pochybovat, že rovného postavení se stěžovateli dostalo.

17. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatňoval v průběhu trestního řízení. Ve věci rozhodující soudy se s vznesenými námitkami stěžovatele vypořádaly v průběhu řízení. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná, ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

18. Ústavní soud z uvedených důvodů proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru