Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3397/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Dobré mravy
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
žaloba/na vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3397.11.1
Datum podání11.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3 odst.1

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132, § 120, § 80 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3397/11 ze dne 13. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., Ph.D., zastoupeného JUDr. Aloisem Coufalíkem, advokátem se sídlem Luhačovice, Masarykova 175, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 22. 9. 2011, čj. 60 Co 262/2010 - 179, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti podle § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, vydaného v řízení o vyklizení nemovitosti. Tvrdí, že jeho vydáním bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na řádný zákonný proces podle čl. 90 Ústavy ČR a právo na spravedlivé soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zmíněným rozsudkem krajský soud, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 5. 2011, čj. 6 C 315/2010 - 82, kterým bylo stěžovateli uloženo vyklidit nemovitost specifikovanou v rozsudku.

Podle stěžovatele obecné soudy, při rozhodování posuzované věci, nevycházely při hodnocení důkazů ze skutkových zjištění, svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a dopustily se tak libovůle. Jejich postupem mělo dojít též k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, zakotvené v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Obecné soudy se dostatečně nezabývaly všemi okolnostmi případu, zejména pokud jde o posouzení nároku stěžovatele na náhradní byt ve smyslu § 3 občanského zákoníku.

Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ve svém potvrzujícím rozsudku vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle kterého předcházelo řízení, ve kterém rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 1. 2009, čj. 26 C 132/2004 - 656, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 22. 7. 2010, čj. 60 Co 335/2009 - 881, bylo zrušeno a vypořádáno rovnodílné podílové spoluvlastnictví účastníků k označeným nemovitostem. Ty byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobce, který byl zavázán zaplatit žalovanému stěžovateli vypořádací podíl ve výši 2,550.000,- Kč.

Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel nemovitosti, přes výzvy žalobce, nevyklidil, byla proti němu podána žaloba na jejich vyklizení. Okresní soud ve Zlíně, rozsudkem ze dne 4. 5. 2011, čj. 6 C 315/2010 - 82, žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost označené nemovitosti vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku, bez nároku na jakoukoli bytovou náhradu. S tím stěžovatel nesouhlasil, proto podal odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 22. 9. 2011 (proti kterému směřuje tato ústavní stížnost) tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Z podrobného odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že se, po doplnění dokazování, pečlivě zabýval všemi odvolacími námitkami stěžovatele a pečlivě a srozumitelně objasnil (na více než čtyřech stranách z osmistránkového rozsudku), z jakých důvodů považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné. Ústavní soud považuje za nadbytečné opakovat všechny podrobnosti posuzované věci, a proto v dalším odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů, v níž jen zopakoval argumenty, které uplatnil již v řízení před těmito soudy. Staví tak Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy, ale toto postavení mu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).

Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkumu ústavnosti předmětného řízení lze konstatovat, že odvolací soud dostatečně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Nelze tedy souhlasit s tvrzeními stěžovatele, podle kterých je napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodněné a vykazuje prvky libovůle. Pokud toto stěžovatel tvrdí, znamená to, že si rozsudek odvolacího soudu v podstatě nepřečetl. Ve zkoumaném případě tedy vůbec nejde o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ale jen o projev jeho neochoty respektovat rozhodnutí obecných soudů.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Z toho důvodu nemohl rovněž vyhovět stěžovatelovu návrhu na odklad vykonatelnosti ve smyslu § 79 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru