Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3385/16 #1Usnesení ÚS ze dne 28.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3385.16.1
Datum podání11.10.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265a odst.1, § 265i odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3385/16 ze dne 28. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti M. S., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Vlčkem, advokátem se sídlem Severovýchodní II/12, 141 00 Praha 4 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 713/2016-88 ze dne 29. 6. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele dle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu (dále též "tr. ř.") pro nepřípustnost, neboť je podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému zákon podání dovolání nepřipouští.

Proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že dle ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř. platí, že lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Dle názoru stěžovatele to znamená, že je možné napadnout dovoláním rozsudek soudu, pokud proti němu bylo podáno odvolání k soudu druhého stupně, a při jeho neúspěšnosti rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci, pokud byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Stěžovatel se domnívá, že pokud dovolací soud v daném případě odmítá dovolání dle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., a to s ohledem na jeho nepřípustnost, pak jeho zdůvodnění není přesvědčivé a dle názoru stěžovatele dovolací soud se měl zabývat věcnými důvody podaného dovolání, nikoli je pouze odmítnout z formálních důvodů, a to vše při nejasnosti výkladu ustanovení § 265a trestního řádu. Stěžovatel je toho názoru, že při podání dovolání se striktně držel uvedeného ustanovení trestního řádu, přičemž zmíněné ustanovení umožňuje dvojí výklad. Bylo by dle něj zcela logické, pokud by byl odvolací soud ve svém rozhodnutí částečně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o vině či trestu, dovoláním napadnout obě rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaného soudního aktu i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti je rozhodné vyhodnocení všech rozhodných okolností, pro které Nejvyšší soud odmítl stěžovatelem podané dovolání. Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že tak učinil proto, že stěžovatel napadl výslovně jen rozhodnutí soudu prvního stupně, konkrétně rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 8/2010 ze dne 19. 7. 2012, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, přičemž ani z obsahu dovolání nebylo lze dovodit jinak.

Z obsahu podaného dovolání je přitom zřejmé, že stěžovatel vskutku brojil takřka výlučně proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nemaje vůči postupu odvolacího soudu konkrétních výhrad. Nelze ovšem přehlédnout, že dovolání zmiňuje zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i výslovně "vytýká soudu 2. stupně, že neshledal žádné vady v řízení soudu 1. stupně a řádně toto řízení neprověřil..." Na takto formulované dovolání a jeho následné odmítnutí by tudíž bylo možno v obecné rovině vztáhnout závěry, které Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. III. ÚS 3749/13 ze dne 29. 4. 2014 (N 74/73 SbNU 333). V něm vyzdvihl imperativ interpretace účastníkova podání jako celku a uvedl, že bylo-li dovolání vyložitelné i tak, že je jím ve skutečnosti napadáno též rozhodnutí odvolacího soudu, a Nejvyšší soud měl pochybnosti o této interpretaci dovolání, měl postupovat ve prospěch dovolatele a mít za to, že obviněný dovoláním napadl i rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud k tomu doplnil, že v trestním řízení jsou ve hře příliš citlivé a mimořádně významné společenské zájmy, jejichž ochrana musí získat přednost před formálním požadavkem přesnosti vyjadřování.

Ústavní soud ovšem v nyní souzené věci shledal, že ke kasaci napadeného usnesení Nejvyššího soudu z důvodů právě nastíněných nepřistoupí. Důvodem je skutečnost, že stěžovatelem podané dovolání je takřka celé doslovným přepisem jeho dřívějšího odvolání (srov. č. l. 12864 - 12871 spisu Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 40 T 8/2010), aniž by jakkoli reflektovalo skutečnost, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně vypočtených závažných hmotně právních a procesně právních vad, k nimž došlo v předchozím řízení, a nikoli prostředkem, který nabízí bezbřehý přezkum trestní věci stěžovatele. Jinými slovy, podané dovolání nebylo, vzdor právnímu zastoupení, vůbec kvalifikovaným podáním, které se mohlo stát relevantním podkladem pro rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatel sice formálně deklaroval uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně jeho výhrady představovaly v zásadě polemiku se skutkovým stavem zjištěným soudy (např. tvrzení stěžovatele o tom, že o údajném mísení pohonných hmot nejsou žádné relevantní důkazy, vyvracení některých tvrzení obsažených ve znaleckých posudcích aj.), popř. se soustředily na vady v přípravném řízení (usnesení o zahájení trestního stíhání apod.), to znamená, že se s ohlášeným dovolacím důvodem zcela míjely. Třebaže tedy lze připustit, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost na základě ryze formálního posouzení, aniž by pro to byly zcela splněny podmínky ve světle shora uvedené judikatury Ústavního soudu, je současně třeba podotknout, že dovolání stěžovatele by beztak muselo být odmítnuto pro nenaplnění formálně uplatněného dovolacího důvodu. Kasací napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavním soudem by tedy vůbec nemohlo vést k vydání pro stěžovatele příznivějšího rozhodnutí ve věci.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. února 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru