Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3384/14 #1Usnesení ÚS ze dne 25.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
rozhodčí nález
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.3384.14.1
Datum podání23.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

216/1994 Sb., § 18


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3384/14 ze dne 25. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ruperta Josepha Bindera, zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem se sídlem Na Příkopě 859/22,110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 23 Cdo 1338/2013-453 ze dne 2. 7. 2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 430/2012-374 ze dne 28. 11. 2012 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 68 C 117/2011-313 ze dne 8. 6. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 23. 10. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že v záhlaví tohoto usnesení uvedeným a ústavní stížností napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 byl zamítnut návrh stěžovatele na zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve věci stěžovatele proti České republice dne 15. 7. 2011 v řízení vedeném pod sp. zn. AH 048/2006 ad hoc rozhodčím soudem složeným z rozhodců Hans Danelius, Jürgen Creutzig a Emmanuel Gaillard (dále také "Rozhodčí nález"). Napadeným rozsudkem městského soudu bylo odvolání stěžovatele zamítnuto a napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto i jeho dovolání. Stěžovatel se jako zahraniční investor v rámci rozhodčího řízení vyvolaného na základě čl. 10 Dohody mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o podpoře a vzájemné ochraně investic (dále také "Dohoda") domáhal náhrady škody, kterou mu měla způsobit Česká republika jako hostitelský stát postupem svých státních orgánů, zejména celních úřadů a jejich zaměstnanců vůči společnosti CARGO TRANSPORT - INTERNATIONALE SPEDITION, spol. s r.o., se sídlem Legerova 60, 120 00 Praha 2, IČ: 00555371 (dále také "CARGO"), jejímž jediným společníkem byl stěžovatel. Stěžovatel v České republice investoval do podnikání v mezinárodní přepravě zboží, v jehož rámci mimo jiné v letech 1994-1995 přepravoval ropné produkty ve vlastnictví společnosti CWA spol. s r.o. (dále také "CWA") ze Slovenské republiky do České republiky. CWA byla nástrojem k páchání trestné činnosti spočívající v krácení daně (tzv. kauza LTO), za kterou byla skupina okolo pana R. V. pravomocně odsouzena. Příslušné orgány České republiky však nebyly schopny zajistit škodu, která státnímu rozpočtu touto trestnou činností vznikla, z majetku pachatelů této trestné činnosti, a proto ji vymáhaly po stěžovateli na základě ručitelského prohlášení, jež krylo i dluh na spotřební daní a dani z přidané hodnoty.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že byl rozhodnutími obecných soudů, které napadá, zasažen ve svém právu na spravedlivý proces. Stěžovatel spatřuje porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces v tom, že rozhodčí tribunál postupoval v rozporu se zásadou rovnosti stran zakotvenou mimo jiné v kogentním ustanovení § 18 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále také "zákon o rozhodčím řízení"), když jednak stěžovateli neumožnil provést veškeré jím navržené důkazy (zejména výslech JUDr. Pořízka a písemná vyjádření dalších osob) a zároveň vydal nález, který je s ohledem na důkazy provedené v rámci rozhodčího řízení překvapivý. Absence bližšího odůvodnění procesních rozhodnutí v Rozhodčím nálezu podle stěžovatele vykazuje znaky libovůle rozhodčího tribunálu a je jednoznačným porušením zásady rovnosti stran. Další zásah do svého práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje i v tom, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích nevypořádaly s námitkou stěžovatele týkající se chybného překladu termínů "prekluze" a "promlčení", a proto jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Dojem arbitrárního postupu rozhodčího tribunálu je navíc posílen tím, že bylo připuštěno svědectví JUDr. Bárty, jehož vztah k České republice je přinejmenším obdobný, ne-li užší než vztah JUDr. Pořízka ke stěžovateli. JUDr. Bárta byl ředitelem Ústavu státu a práva, jehož zřizovatelem - s pravomocí samostatně jmenovat ředitele - je Akademie věd České republiky - organizační složka státu. Nesprávné pochopení pojmů prekluze a promlčení členy rozhodčího tribunálu vedlo ve svém důsledku k tomu, že rozhodčí tribunál tyto pojmy vinou chybného překladu zaměnil. Stěžovatel upozorňuje též na celkové pozadí sporu, kdy on jako zahraniční investor investoval v České republice své finanční prostředky a Česká republika nebyla schopna ochránit jeho investici v souladu s Dohodou.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru