Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 338/97Nález ÚS ze dne 21.04.1999K nesprávnému označení účastníka řízení - organizační složka obchodní společnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Poučovací povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 55/14 SbNU 17
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.338.97
Datum vyhlášení21.04.1999
Datum podání12.09.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 20, § 237 odst.1 písm.f, § 43 odst.1, § 104 odst.2, § 5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 338/97 ze dne 21. 4. 1999

N 55/14 SbNU 17

K nesprávnému označení účastníka řízení - organizační složka obchodní společnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci

stěžovatelky E. H.,, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí

Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 25 C 269/96, ze dne 26. 2.

1997, proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, č. j. 36 Co

51/97-46, ze dne 23. 6. 1997, a proti rozhodnutí Nejvyššího soudu

České republiky, č. j. 2 Cdon 1742/97-62, ze dne 20. 5. 1998,

takto:

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky, č. j. 2 Cdon

1742/97-62, ze dne 20. 5. 1998, usnesení Městského soudu v Praze,

č. j. 36 Co 51/97-46, ze dne 23. 6. 1997, a usnesení Obvodního

soudu pro Prahu 4, sp. zn. 25 C 269/96, ze dne 26. 2. 1997, se

zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka svým návrhem

domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 36 Co

51/97-46, ze dne 23. 6. 1997, kterým bylo potvrzeno usnesení

Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 25 C 269/96, ze dne 26. 2.

1997, o zastavení řízení ve věci žaloby na neplatnost výpovědi

z pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala proti

citovanému usnesení odvolacího soudu dovolání, o němž dne 20. 5.

1998 rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením, č. j. 2 Cdon 1742/97-62,

tak, že se dovolání odmítá pro jeho nepřípustnost, byla ústavní

stížnost ze dne 10. 9. 1997 doplněna podáním ze dne 23. 6. 1998,

v němž je navrhováno také zrušení tohoto usnesení Nejvyššího soudu

ČR. Podáním ze dne 8. 7. 1998, které bylo Ústavnímu soudu doručeno

dne 12. 10. 1998, doplnila poté stěžovatelka petit ústavní

stížnosti tak, že navrhuje také zrušení usnesení Obvodního soudu

pro Prahu 4, sp. zn. 25 C 269/96, ze dne 26. 2. 1997.

Stěžovatelka se žalobou ze dne 15. 7. 1996 domáhala určení

neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou jí dal odpůrce,

v žalobě nesprávně uvedený jako W. H. organizační složka, 141 00

Praha 4, Hlavní 60, jenž je ve skutečnosti pouze organizační

složkou zakladatele uvedeného v obchodním rejstříku pod obchodním

jménem W. H se sídlem Rödingsmarkt 39, "Rödinsgshof", 2000

Hamburg, SRN. Obvodní soud pro Prahu 4 řízení zastavil a žalobkyni

vrátil jednu polovinu soudního poplatku. Své rozhodnutí odůvodnil

tím, že je nepochybné, že žalovanou stranou je organizační složka

zahraniční právnické osoby ve smyslu § 7 a § 21 obchodního

zákoníku, z čehož vyplývá, že žalovanou je organizační složka,

tedy subjekt, který nemá hmotně-právní ani procesně-právní

subjektivitu a nemůže proto vůbec vystupovat před soudem ve smyslu

§ 20 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Nedostatek

hmotně-právní, respektive procesně-právní subjektivity, je

neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle § 104 odst. 1

věty prvé o. s. ř. a za této situace nezbylo soudu nic jiného,

nežli řízení zastavit. Dále soud vyslovil názor, že se v tomto

případě nejedná o vadu v označení účastníka řízení, kterou lze

odstranit postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř., neboť

poučovací povinnost soudu podle § 5 o. s. ř. se týká pouze práv

procesních.

Proti rozhodnutí soudu I. stupně podala stěžovatelka dne 19.

5. 1997 odvolání. Odvolací soud, kterým byl Městský soud v Praze,

usnesením ze dne 23. 6. 1997 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil

a současně uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady odvolacího

řízení. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že podaná žaloba

směřuje proti žalovanému, který nemá způsobilost být účastníkem

řízení. Povinností soudu je kdykoliv za řízení přihlížet k tomu,

zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat (§ 103 o. s. ř.),

a nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho

zahájení je nesporně takovým nedostatkem řízení, který nelze

odstranit, když již od počátku řízení chybí nezbytná procesní

podmínka.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka

dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který usnesením, č. j. 2 Cdon

1742/97-62, ze dne 20. 5. 1998, dovolání odmítl s tím, že dovolání

v dané věci není přípustné. Dále pak Nejvyšší soud ČR široce

v odůvodnění cit. rozhodnutí argumentuje tak, že dovolání není

přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť v tom,

že soudy rozhodly o zastavení řízení, nelze spatřovat vadu podle

cit. ustanovení o. s. ř., protože nešlo o "v průběhu řízení

nesprávný postup soudu".

Ústavní stížnost, která směřuje jak proti rozhodnutí

Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze jako soudu

odvolacího, tak po doplnění také proti usnesení Nejvyššího soudu

ČR, je odůvodněna tvrzením, že se v případě nesprávného označení

žalovaného jednalo o odstranitelnou vadu návrhu a soud tím, že

žalobkyni nevyzval k odstranění vad, a tím, že řízení bez dalšího

zastavil, odňal stěžovatelce svým postupem možnost jednání před

soudem. Postupem soudů byla porušena základní práva a svobody

stěžovatelky, jak vyplývá z čl. 90 Ústavy České republiky a čl.

36 Listiny základních práv a svobod, neboť jí bylo znemožněno

domáhat se ochrany svých práv před soudem.

Na výzvu Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti

vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší soud ČR a dále Obvodní soud

pro Prahu 4 a Městský soud v Praze. Nejvyšší soud ČR ve svém

vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dále uvedl, že

vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu [§ 237 odst. 1 písm.

f) o. s. ř.] a k tomu, že šlo o přezkum usnesení odvolacího soudu,

jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, mohl se

dovolací soud zabývat pouze otázkou přípustnosti dovolání z toho

hlediska, zda postupem soudu byla v průběhu řízení účastníku

odňata možnost jednat před soudem. V závěru svého vyjádření

navrhuje, aby byla ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího

soudu ČR usnesením odmítnuta, neboť je zjevně neopodstatněná.

Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření plně odkázal na

odůvodnění svého rozhodnutí.

Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření sdělil, že

v řízení nebyla porušena práva žalobkyně zaručená jí Listinou

základních práv a svobod. Právní závěry soudů jsou vyjádřeny

v odůvodnění jejich rozhodnutí, v řízení soud postupoval v souladu

s platnými předpisy. O závěru soudu, že žalovaná strana není

způsobilá být účastníkem řízení, věděla stěžovatelka již

z rozhodnutí soudu I. stupně a přes nyní tvrzené výhrady se

nepokusila, byť zastoupena advokátem, ani v odvolání tuto vadu

odstranit. Městský soud v Praze proto navrhuje, aby ústavní

stížnost byla zamítnuta.

Vedlejší účastník řízení W. H., se sídlem Rödingsmarkt 39,

"Rödinsgshof", 2000 Hamburg, SRN, organizační složka Praha, se

sídlem Jesenice u Prahy, právně zastoupený advokátem JUDr. S. M.,

ve svém obsáhlém vyjádření především uvedl, že stěžovatelka ve své

žalobě uvedla jako žalovaného neexistující subjekt a soud I.

stupně neměl jinou možnost než konstatovat, že žalovanou je

organizační složka, tedy subjekt, který nemá hmotně-právní a tím

ani procesně-právní subjektivitu a nemůže proto vůbec vystupovat

před soudem. Vedlejší účastník zastává názor, že stěžovatelka

mohla v řízení postupovat např. tak, že po rozhodnutí soudu I.

stupně mohla vzít žalobu zpět, řízení by bylo zastaveno a poté

mohla podat žalobu novou, tentokrát proti svému skutečnému

zaměstnavateli, hmotně-právně i procesně-právně legitimovanému.

Její zvolený postup potom považuje vedlejší účastník za zneužívání

procesních možností a soudní soustavy ČR. Pokud se stěžovatelka ve

své ústavní stížnosti opírá o ustálenou judikaturu Ústavního

soudu, konkrétně o nález, sp. zn. III. ÚS 127/96, zastává vedlejší

účastník řízení názor, že se nejedná o žádný precedens pro tento

případ. Jde totiž o zcela jiný právní vztah a zcela jiné skutkové

okolnosti, jakož i o jiný postup a o jiná rozhodnutí obecných

soudů. Poučení ze strany soudu, kterého se stěžovatelka dodatečně

domáhá, se v tomto případě týká poučení o hmotném právu, kterým je

otázka legitimace účastníků. Z výše uvedených důvodů navrhuje

vedlejší účastník, aby byla ústavní stížnost zcela zamítnuta.

Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti vycházel

z obsahu spisu předloženého Obvodním soudem pro Prahu 4 a dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina") se každý může domáhat stanoveným postupem svého

práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech

u jiného orgánu. Obecné soudy v dané věci dospěly k závěru, že

stěžovatelka (v postavení žalobkyně) jako žalovaného chybně

označila organizační složku podniku, která neměla způsobilost být

účastníkem řízení, takže byly dány podmínky pro zastavení řízení

podle ustanovení § 104 o. s. ř. Ústavní soud však již dříve

judikoval, že "Z hlediska ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. má

žaloba mít (i s poučením soudu, je-li toho třeba) takové

náležitosti, aby mohla být podkladem pro jednání ve věci samé.

Jistěže není věcí soudu, aby poučoval žalobce o hmotném právu

a tedy ani v otázce věcné legitimace. Soud však má žalobce poučit

ve věci správného označení účastníků, a to i tehdy, je-li žalován

někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení.. Takové poučení

soudem tam, kde je možno věc posoudit spíše jako omyl žalobce,

který má na mysli jeden a týž subjekt . je plně na místě" (nález

sp. zn. III. ÚS 74/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení,

sv. 3, Praha C. H. Beck, 1995, str. 298 a 299).

Ústavní soud v projednávané věci respektoval, že není

součástí soustavy obecných soudů a může tudíž vykonávat přezkumné

pravomoci za předpokladu, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno

základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle č. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že

stěžovatelka uplatnila námitky spočívající právě v porušení

základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu než napadená

rozhodnutí a řízení jim předcházející přezkoumat. Předmětem řízení

před Ústavním soudem bylo tedy ve vztahu k čl. 36 odst. 1 Listiny

a čl. 90 Ústavy ČR především posouzení správnosti právního názoru,

týkajícího se poučovací povinnosti soudu a jemu pak odpovídajícího

zvoleného postupu odvolacího soudu.

Závěr o tom, kdy je a kdy není poučení na místě, je třeba

podle názoru Ústavního soudu činit v každém jednotlivém případě

podle konkrétně existujících okolností, zejména s přihlédnutím

k tomu, koho žalobce zamýšlel žalovat a zda je možno nesprávné

označení žalovaného posoudit spíše jako omyl žalobce.

K této otázce Ústavní soud z příslušného spisu zjistil, že

podle listinných důkazů stěžovatelka byla u odpůrce zaměstnána ve

funkci technické sekretářky na základě pracovní smlouvy ze dne 1.

2. 1994, uzavřené a to s v záhlaví smlouvy uvedeným W. H.,

organizační složka, 141 00 Praha 4, Hlavní 60. Za zaměstnavatele

byla pracovní smlouva podepsána zástupcem organizační složky

v Norimberku, na razítku označeným jako W. H. (GmbH Co.),

Zweigniederlassung, Raudtener Str. 7-9, 90475 Nürnberg, Postfach

2232, 90009 Nürnberg. Ze žaloby, podané stěžovatelkou bez pomoci

právního zástupce dne 22. 7. 1996, vyplývá, že žalovaný byl

označen tak, jak byl označen zaměstnavatel v pracovní smlouvě.

Způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou, kterou

soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vede

k zastavení řízení. Zkoumat ji však musí pouze s dáním možnosti

žalobci věc napravit, samozřejmě bez poukazu na to, kdo má být

jako žalovaný uveden. Takové poučení soudem tam, kde je možné věc

posoudit spíše jako omyl žalobce, když má na mysli jeden a týž

subjekt, ale namísto právnické osoby uvede její nižší organizační

složku, je plně na místě. Ústavní soud zjistil, že správné

označení žalované strany stěžovatelka uvedla již v odvolacím a pak

i v dovolacím řízení. Tím nelze uznat námitku, že se stěžovatelka

nepokusila odstranit vadu v označení žalovaného.

Je třeba uvést, že Obvodní soud pro Prahu 4 v tomto případě

neměl bez dalšího řízení v projednávané věci podle § 104 odst. 1

věta prvá o. s. ř. řízení zastavit. Naopak měl postupovat

v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o. s. ř.

a učinit tak vhodná opatření směřující k odstranění nedostatku

návrhu, který spočíval v nesprávném označení žalovaného. Ústavní

soud sice sdílí názory obecných soudů, že není věcí soudu, aby

žalobce poučoval o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné

legitimace, to však neznamená, že by soud neměl žalobce poučit ve

věci správného označení účastníků, tj. i tehdy, je-li žalován

někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Tento názor

zastává Ústavní soud proto, že způsobilost být účastníkem řízení

je procesní podmínkou řízení, kterou soud zkoumá z úřední

povinnosti, a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Soud by

tedy měl, dříve než řízení zastaví, dát žalobci možnost věc

napravit. Tento názor Ústavní soud již několikrát vyslovil ve

svých nálezech a ani v tomto případě nemá proč se od své ustálené

judikatury odchylovat. V daném konkrétním případě šlo o to, zda

lze nesplnění poučovací povinnosti soudu kvalifikovat jako

nesprávný postup soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.

K tomuto názoru se Ústavní soud přiklonil. Protože dospěl

k závěru, že nesplněním poučovací povinnosti soudu byla v průběhu

řízení účastníkům odňata další možnost jednat ve věci samé před

soudem, byly tím z hlediska materiálního právního státu splněny

podmínky pro přípustnost dovolání.

S ohledem na uvedené lze mít za to, že v dané věci došlo

k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručující právo každého na

spravedlivý proces, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, který ukládá soudům,

aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům. Z uvedených

důvodů proto Ústavní soud stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadená

rozhodnutí Obvodníhosoudu v Praze 4, Městského soudu v Praze

a Nejvyššíhosoudu ČR zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 21. dubna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru