Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 338/07 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /spr... více
Věcný rejstříkSmlouva
vůle
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.338.07.1
Datum podání05.02.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 338/07 ze dne 17. 1. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Mario Hanákem, advokátem se sídlem Ostrava, Matiční 730/03, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2004, čj. 57 Co 151/2004 - 157, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 10. 2002, čj. 18 C 121/99 - 125, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud"). Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytkl, že řízení bylo zdlouhavé, rozhodnutí okresního soudu postrádá jakoukoli návaznost právní argumentace na provedené důkazy. Obecné soudy nesprávně posoudily otázku dobrých mravů, jejich rozhodnutí označil za nesrozumitelná a nepřezkoumatelná, porušující princip zákazu libovůle. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96.

Vyjádření obecných soudů, jako účastníků řízení, která si Ústavní soud ve věci vyžádal, přinesla v podstatě jen odkazy na odůvodnění napadených rozhodnutí.

II.

Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2002, čj. 18 C 121/99 - 125, uložil, ve sporu o náhradu škody, žalované společnosti MONDO Ostrava, s. r. o. v likvidaci, povinnost zaplatit stěžovateli částku 240 000,-- Kč, žalobu proti druhé žalované Českomoravské hypoteční bance, a. s., zamítl. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 1. 7. 2004, čj. 57 Co 151/2004 - 157, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve vztahu k druhé žalované potvrdil. Dovolání proti rozsudku krajského soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 789/2005.

III.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy tyto orgány svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního.

Stěžovatel v ústavní stížnosti skutečně nekonkretizuje, jakým způsobem byla jeho ústavně zaručená základní práva porušena. Citace judikatury Ústavního soudu o nesouladu provedených důkazů, skutkových zjištění a právních závěrů jako vážný právní argument sloužit nemůže. V dikci stěžovatelem citovaného nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 271/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, str. 153), lze pak konstatovat, že v argumentaci stěžovatele chybí jakékoli provázání jeho obecného odkazu na judikaturu s námitkami konkrétními a ústavněprávní argumentací pro tento určitý případ.

Ze stěžovatelovy stížnosti je ale patrné, že jeho stěžejní námitkou je nesprávná interpretace a aplikace institutu dobrých mravů v občanskoprávním vztahu. Otázkou dobrých mravů se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 528/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, str. 217). V přezkoumávaném případě Ústavní soud neshledal, že by interpretace obecných soudů byla svévolná a jako excesivní zasahovala do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Krajský soud v logicky strukturovaném odůvodnění rozsudku zcela srozumitelně uvedl, z jakých důvodů nemohlo být vyhověno návrhu stěžovatele a proč nebylo možné postup druhé žalované, která mu neposkytla půjčku, považovat za jednání proti dobrým mravům. Z jejího jednání odvolací soud nedovodil úmysl způsobit stěžovateli škodu, jak on tvrdil.

Stěžovatel také namítal zdlouhavost řízení před obecnými soudy, čímž mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Řízení před obecnými soudy skončilo. Je tedy zřejmé, že zmíněný zásah veřejné moci, proti němuž ústavní stížnost směřuje, již není zásahem aktuálním a trvajícím. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (viz nález sp. zn. II. ÚS 284/04 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, str. 269]; nález sp. zn. II. ÚS 7/03 [stejná sbírka, svazek 34, str. 239]; nebo nález sp. zn. IV. ÚS 202/02 [táž sbírka, svazek 27, str. 325]) i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, I. vydání 2001, str. 296 a násl.), vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně uplatňována pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Není ani možné, aby Ústavní soud vydal rozhodnutí, v němž by pouze deklaroval, že v řízení před orgánem veřejné moci ke zbytečným průtahům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny došlo, a to s ohledem na novelu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. Podle tohoto zákona se stěžovatel může domáhat i náhrady případné škody. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR). Pokud by proto Ústavní soud ještě před tím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům nedůvodně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci zbytečných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku.

Podle stěžovatele byl porušen i čl. 40 odst. 3 Listiny. Podle tohoto ustanovení má obviněný v řízení trestním právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce, aby byl v zákonem stanovených případech obhájce ustanoven soudem a v zákonem stanovených případech byla pomoc obhájce poskytnuta bezplatně. Tvrzení stěžovatele o porušení tohoto ustanovení v rámci civilního procesu tak není namístě.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru