Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3378/20 #1Usnesení ÚS ze dne 12.01.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS České Budějovice
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /kontradikto... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Trestní řízení
Obnova řízení
zasedání/veřejné
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.3378.20.1
Datum podání03.12.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278, § 283, § 286, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3378/20 ze dne 12. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. F., zastoupeného JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou se sídlem Vimperk, 1. máje 144, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2020 č. j. 4 To 337/2020-1034 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2020 č. j. 5 T 81/2016-1008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích, jímž byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2017 sp. zn. 5 T 81/2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 To 68/2018. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 10, čl. 15 odst. 1, čl. 81, čl. 82 odst. 1 a 2, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 10, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 3 a 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 bod. 1. a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 5 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Stěžovatel namítá, že usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") pro něj představuje tzv. překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť se soud nevypořádal se všemi uvedenými skutečnostmi a důkazními prostředky. Tvrdí, že z předložených důkazů vyplývá, že zpracovatelka znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, zkoumání ručního písma, nemohla mít ke zkoumání prvopisy posuzovaných dokumentů, ale pouze jejich barevné skeny. Trestní soudy podle něj projednaly jeho návrh na obnovu řízení velmi stručně, rychle a povrchně. Vytýká jim, že neprovedly důkazy, které navrhoval, tudíž nemohly spolehlivě zjistit, zda jsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení. S odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 566/13 vyjadřuje přesvědčení, že stížnostní soud měl rozhodnout ve veřejném zasedání, a to s ohledem na požadavek kontradiktorního charakteru důkazního řízení. Za excesivní výraz libovůle označuje závěry krajského soudu týkající se svědecké výpovědi V. K.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi vlastními a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případech řízení o povolení obnovy tedy přísluší trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12).

Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Trestní soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 nebo I. ÚS 3022/11).

V projednávané věci se tak Ústavní soud soustředil na skutečnost, zda rozhodnutí trestních soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§ 278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv zaručených ústavním pořádkem. Nic takového však nezjistil.

Ústavní soud předně konstatuje, že usnesení krajského soudu nevykazuje znaky tzv. překvapivého rozhodnutí. Podle judikatury Ústavního soudu jde o takové rozhodnutí, když se soud druhého stupně odchýlí od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám zopakoval nebo doplnil, tedy odchýlí-li se od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně na základě před ním bezprostředně provedených důkazů a od právních závěrů z těchto důkazů vyplývajících, a rozhoduje tak sám bez dokazování, aniž by stěžovateli umožnil se k nově nastolenému meritu věci vyjádřit. Tím odepře stěžovateli právo na spravedlivý proces, neboť takové rozhodnutí je možno označit za překvapivé a nepředvídatelné (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 173/06, I. ÚS 2669/09 a III. ÚS 1980/13). Společným jmenovatelem takových případů je skutečnost, že je účastníku řízení odňata možnost reagovat na změněnou situaci a též není dodržena zásada dvojinstančnosti řízení, která zaručuje, aby skutková a právní zjištění soudu byla podrobena přezkumu soudem vyššího stupně. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejednalo. Již Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro obnovu řízení, a proto návrh stěžovatele zamítl; krajský soud rozhodující jako soud stížnostní se následně od těchto závěrů soudu prvního stupně nijak neodchýlil a potvrdil je jako správné. V průběhu řízení o obnově řízení tedy nedošlo k žádné zásadní změně, na kterou by stěžovateli bylo znemožněno reagovat a kterou by tak bylo možno označit jako překvapivou.

Z obdobného důvodu pak Ústavní soud jako neopodstatněnou vyhodnotil námitku, že stížnostní soud měl s ohledem na požadavek kontradiktornosti řízení rozhodovat ve veřejném zasedání. V případě, v němž Ústavní soud rozhodoval nálezem sp. zn. III. ÚS 566/13, na nějž stěžovatel odkazuje, šlo o diametrálně odlišnou situaci než v nyní projednávané věci. Krajský soud totiž (jak již bylo uvedeno) svým rozhodnutím "pouze" potvrdil rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatele na obnovu řízení a neprováděl žádné dokazování. Ke všem důkazům provedeným před okresním soudem se stěžovatel mohl vyjádřit (resp. netvrdí, že by takovou příležitost neměl). Jestliže tedy krajský soud za dané situace rozhodoval v neveřejném zasedání, nijak tím neporušil zásadu kontradiktornosti a právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces.

Ostatní námitky stěžovatele v podstatě představují polemiku s tím, jak trestní soudy hodnotily důkazy provedené v rámci řízení o obnově řízení a jak posoudily stěžovatelovy návrhy dalších důkazů, a to ve spojení s výsledky dokazování v původním řízení. Ústavní soud ovšem konstatuje, že skutková zjištění prezentovaná v napadených rozhodnutích vyznívají zcela logicky, jsou přesvědčivě odůvodněna a nevykazují žádné prvky libovůle, povrchnosti či nedůslednosti.

Ústavní soud odkazuje zejména na č. l. 3-4 usnesení okresního soudu, kde nalézací soud spolehlivě vyvrátil tvrzení stěžovatele, že znalkyně z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma v původním řízení při zpracování znaleckého posudku neměla k dispozici originály předmětných listin. Především znalkyně sama výslovně uvedla, že měla ke zkoumání originální materiál, navíc ze sdělení Komerční banky a Hypotéční banky vyplynulo, že policejnímu orgánu zaslaly originály předmětných dokumentů. Okresní soud rovněž racionálním způsobem odůvodnil, proč považuje za nevěrohodné čestné prohlášení D. F., že originály dokumentů zničila. V návaznosti na to Ústavní soud nespatřuje žádné pochybení ani v tom, že trestní soudy považovaly další důkazy, jež stěžovatel navrhoval k prokázání svého výše uvedeného tvrzení, za nadbytečné a nepřistoupily k jejich provedení.

Okresní soud dále na č. l. 4-5 svého usnesení objasnil, že ani další důkazy předkládané stěžovatelem nemohou vést k povolení obnovy řízení. Tzv. Rapport list byl totiž navržen a proveden již v předchozím řízení o povolení obnovy řízení, tudíž se nejedná o žádnou novotu. Výpovědi svědkyň M. F. a V. K. pak dokládaly skutečnost, která byla trestním soudům známa již v původním řízení, totiž že se na trestné činnosti mohla podílet i bývalá manželka stěžovatele D. F. Na rozdíl od stěžovatele přitom Ústavní soud nespatřuje ve způsobu, jakým trestní soudy hodnotily výpověď V. K., žádnou libovůli. Konstatování krajského soudu (srov. č. l. 3 jeho usnesení), že případná účast D. F. na předmětné trestné činnosti nijak nemůže zpochybnit závěr o vině stěžovatele, se jeví jako zcela logický. Jak totiž správně uvedl okresní soud (srov. č. l. 5 jeho usnesení), z výpovědi jmenovaných svědkyň nevyplynulo, že by D. F. vyvíjela své aktivity bez vědomí stěžovatele.

Z výše uvedeného vyplývá, že důkazy provedené v řízení o povolení obnovy trestní soudy opodstatněně vyhodnotily tak, že nebyly způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, tedy že nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru