Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3376/09 #1Usnesení ÚS ze dne 08.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
procesní otázky řízení před Ústavním so... více
Věcný rejstříksoud/rozhodování bez jednání
dovolání/přípustnost
dovolání/otázka zásadního právního významu
Obnova řízení
žaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.3376.09.1
Datum podání29.12.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 228 odst.1, § 101 odst.3, § 229 odst.3, § 237 odst.1 písm.c, § 237 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3376/09 ze dne 8. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudkyně Ivany Janů a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Sdružení technických sportů a činností, se sídlem Na Strži 1837/9, Praha 4, zastoupeného Mgr. Ľudovítem Pavelou, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Konviktská 291/24, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2008 sp. zn. 23 Co 219/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009 sp. zn. 28 Cdo 669/2009 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 12. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyššího soudu. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu, který si Ústavní soud k jejímu posouzení vyžádal, vyplývá následující.

I. a)

Zamítnutí žaloby na obnovu řízení a odmítnutí dovolání

V napadeném usnesení městský soud potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 2. 2008 sp. zn. 13 C 168/2007, kterým byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení, podaná stěžovatelem podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. proti rozsudku obvodního soudu ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. 13 C 112/2001 a rozsudku městského soudu ze dne 23. června 2004 sp. zn. 13 Co 185/2004. Uvedenými rozsudky byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení vlastnického práva k nemovitostem v katastrálním území Nové Město, obec Praha.

Důvodem pro obnovu řízení mělo být, že stěžovatel zjistil existenci skutečností a důkazů, které podle svého názoru bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně a za podmínek uvedených v ustanovení §§ 205a a 211a o. s. ř. ani v řízení odvolacím, přičemž zohlednění těchto nových skutečností a důkazů podle něj mohlo přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci.

Stěžovatel jako nové důkazní prostředky navrhnul zejména výslech několika osob (bývalých zaměstnanců či členů statutárního orgánu Sdružení technických sportů a činností ČSFR), které měly o posuzované věci rozsáhlé informace, a dále listinné důkazy, o kterých se domníval, že byly zničeny (skartovány), o čemž v původním řízení předložil písemný protokol. Teprve později se podle stěžovatele ukázalo, že část archívu skartována doposud nebyla a že je tedy možné předložit soudu další listinné důkazy, které by pro něj mohly znamenat příznivější rozhodnutí ve věci.

Podle stěžovatele je otázkou, zda měl povinnost pokusit se sám o dohledání dalších doplňujících důkazů vedoucích k verifikaci prohlášení o skartaci archiválií obsaženého v písemném protokolu. Dle názoru stěžovatele by takový postup šel daleko nad rámec zákonných procesních povinnosti účastníka řízení, zejména pak povinnosti vynaložení obvyklé míry opatrnosti a pečlivosti při postupu v soudním řízení. Takový postup by zároveň byl v rozporu s principem proporcionality.

Dovolání proti zamítavému usnesení městského soudu, které stěžovatel podal na základě důvodů uvedených v § 241a odst. 2 o. s. ř. (přičemž v samotném dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), Nejvyšší soud odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud mj. uvedl, že "posouzení novosti skutečností a důkazů a viny účastníka na jejich neuplatnění se [...] bude odvíjet především od skutkových zjištění učiněných v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, a je třeba je provádět v každém individuálním případě zvlášť. Úzká provázanost s jedinečnými skutkovými zjištěními brání tomu, aby mohlo jít o otázku obecné povahy, neboť její řešení se bude vztahovat vždy pouze na určitý specifický případ a význam jeho řešení nebude přesahovat konkrétní věc. Nemůže-li přitom v dovolání nastolená otázka mít obecný dopad na rozhodovací činnost soudů v obdobných případech, nejde o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. [...] Posouzení novosti důkazů a nemožnosti jejich uplatnění v původním řízení pak má povahu zmíněného hodnotícího závěru a nikoliv právního posouzení, a není tak v tomto případě způsobilým dovolacím důvodem".

Vedle toho se Nejvyšší soud domníval, že by se krom toho jednalo o "důkazy poskytnuté bývalými členy statutárních orgánů a právním zástupcem žalobce z doby zpochybňovaného převodu". Podle Nejvyššího soudu bylo zjištění jejich totožnosti bezpochyby možné již v době původního řízení, nehledě na to, že stěžovatel spojoval možnost uplatnění takto nabytých nových důkazů s tím, že se náhodně dozvěděl o tom, že archiv, jenž mohl obsahovat dokumenty vztahující se ke spornému převodu, nebyl zničen. Zároveň nebylo podle Nejvyššího soudu možné pochybovat o tom, že osoby v tomto postavení musely být informovány o celkovém průběhu převodu, a mohly tak sdělit soudu bližší informace, čehož si měl být vědom i žalobce a uplatnit svědectví těchto osob již v původním řízení (tyto osoby navíc podepsaly za stranu žalobce napadanou hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví, což potvrzuje, že žalobce o těchto osobách musel vědět, a měl tudíž možnost získat již tehdy jejich výpovědi). Stejně tak bylo možné pomocí kontaktů, které později poskytly stěžovateli informace o archivu, získat a použít i archivované dokumenty.

Se závěry Nejvyššího soudu stěžovatel polemizuje v ústavní stížnosti na základě dvojí argumentace.

Za prvé, podle něj není pravdou, že úzká provázanost s jedinečnými skutkovými zjištěními brání tomu, aby mohlo jít o otázku obecné povahy, neboť - jak tvrdí Nejvyšší soud - její řešení se bude vztahovat vždy pouze na určitý specifický případ a význam jejího řešení nebude přesahovat konkrétní věc. Podle stěžovatele je každé řízení z povahy věci řízením jedinečným, vyznačujícím se svými specifickými, individuálními znaky, které odlišují toto řízení od řízení jiných. To ovšem podle stěžovatele nikterak neznamená, že by z konkrétního řízení a z jeho zcela specifických a individuálních prvků nemohly být abstrahovány obecné principy, platné i pro jiné druhově stejné situace. Uvedená abstrakce je podle názoru stěžovatele i úkolem Nejvyššího soudu při sjednocování judikatury dle ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. I zde musí Nejvyšší soud z nashromážděných skutkových poznatků individuální povahy činit abstraktní a obecné závěry.

Za druhé stěžovatel zdůrazňuje, že v rámci dovolání nežádal o přezkum, zda nově uplatněné důkazy byly v konkrétním případě způsobilé pro žalobu na obnovu řízení, nýbrž o to, aby Nejvyšší soud vyslovil svůj názor na právní otázku - kam až (obecně) má sahat procesní aktivita účastníka, neboli jaké jsou obecné a abstraktní podmínky pro uplatnění práva na podání žaloby na obnovu řízení. Vzhledem k tomu, že podle názoru stěžovatele k této otázce na úrovni Nejvyššího soudu judikatura neexistuje (s výjimkou rozhodnutí ze dne 22. 8. 2007 sp. zn. 28 Cdo 321/2003, z něhož však podle stěžovatele žádné relevantní závěry neplynou) a není tedy zcela jasné, jaký je obsah právní normy § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jedná se o otázku zásadního právního významu dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání mělo být posouzeno jako přípustné.

Podle stěžovatele je smyslem procesních norem v prvé řadě stanovení jasných pravidel a mantinelů, v nichž mohou být uplatňována před nezávislým a nestranným soudem subjektivní práva a oprávněné zájmy recipientů práva. V rámci občanského soudního řízení - probíhajícího v mezích stanovených občanským soudním řádem - je tak pravidelně uplatňováno a vykonáváno právo na spravedlivý proces, jakožto jedna ze stěžejních součástí demokratického právního státu. Do rámce práva na spravedlivý proces spadá i úprava mimořádných opravných prostředků, konkrétně pak žaloby na obnovu řízeni dle občanského soudního řádu.

Účelem ustanovení § 228 o. s. ř. je podle stěžovatele vymezení podmínek, jež musí být splněny pro podání žaloby na obnovu řízení. Žaloba na obnovu řízení je chápána jakožto konkrétní důsledek ústavního principu, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (či. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). Orgány veřejné moci mají povinnost chovat se tak, aby recipientům právních norem umožnily pokud možno co nejširší využiti tohoto ústavně zaručeného práva.

Dle čl. 4 odst. 4 Listiny při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než k těm, pro něž byla stanovena. Pokud je ustanovení § 228 o. s. ř. zárukou nápravy pravomocných meritorních rozhodnutí soudů jakožto strážců zákonnosti, je zde podle stěžovatele zcela zjevný úmysl zákonodárce favorizovat materiální spravedlnost před spravedlností formální. Uvedenou normu je tak třeba interpretovat pokud možno extenzivním způsobem.

Tento závěr platí o to víc v případech, kdy není zcela jasný smysl, resp. obsah právní normy, prostřednictvím níž je do právního řádu explicitně promítnut ústavní princip. To je dle mínění stěžovatele i případ ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s jeho abstraktní dikci, jež musí být v případě pochybnosti upřesněna a dotvořena soudní rozhodovací praxí. Tam, kde je předpokladem přípustnosti dovolání posouzení otázky, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam [přičemž zásadní právní význam je stěžovatelem spatřován zejména s ohledem na právní nejistotu způsobenou značnou mírou abstrakce znění § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a navíc doposud neexistuje žádná relevantní judikatura týkající se výkladu uvedeného ustanovení, není možné odmítnout stěžovatele a jeho právo na soudní ochranu jen s konstatováním, že se o případ zásadního právního významu nejedná (a to navíc bez jakéhokoliv zdůvodnění).

Nejvyšší soud proto podle názoru stěžovatele jeho dovolání odmítat neměl. Namísto toho o něm měl rozhodnout meritorně. V žádném případě totiž nelze říci, že by se snad nejednalo o rozhodnutí Nejvyššího soudu, které záleží na jeho uvážení. Postup Nejvyššího soudu v dané věci znamená dle názoru stěžovatele odmítnutí spravedlnosti a je v příkrém rozporu se základními hodnotami demokratického právního státu. Stěžovatel v té souvislosti připomíná usnesení sp. zn. III. ÚS 643/06 ze dne 31. 5. 2007 a usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 ze dne 7. 3. 2006 (obě dostupná v databázi NALUS, http://nalus.usoud.cz/), jimiž byly řešeny podle jeho názoru obdobné skutkové otázky. Kromě toho stěžovatel připomíná rovněž sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., jímž byla řešena otázka včasnosti podání ústavní stížnosti.

Stěžovatel tak považuje napadené usnesení Nejvyššího soudu za rozhodnutí, jímž došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), k porušení příkazu šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod stěžovatele (čl. 4 odst. 4 Listiny), jakož i k porušení zákazu odmítnutí spravedlnosti.

I. b)

Porušení práva na spravedlivý proces Městským soudem v Praze

Ústavní stížnost rovněž směřuje proti postupu městského soudu při projednávání stěžovatelova odvolání proti usnesení obvodního soudu o zamítnutí žaloby na obnovu řízení. Podle stěžovatele bylo městským soudem jeho právnímu zástupci znemožněno účastnit se osobně na řízení, čímž mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Stěžovatel uvádí, že městský soud nařídil k projednání věci jednání na den 18. 8. 2008 na 10:00 hod, přičemž obě sporné strany k jednání řádně předvolal. V uvedený den v cca 8:00 hod právní zástupce stěžovatele telefonicky do protokolu u pracovnice příslušné soudní kanceláře omluvil svoji neúčast na nařízeném soudním jednání a zároveň požádal o jeho odročení. Důvodem omluvy a žádosti o odročení byla náhlá a vážná zdravotní komplikace právního zástupce stěžovatele vylučující jeho účast na jednání. Následně právní zástupce stěžovatele po dohodě s pracovnicí kanceláře soudu kontaktoval advokátní kancelář právního zástupce protistrany, který po objasnění zdravotního stavu s odročením soudního jednáni souhlasil a přislíbil, že obratem telefonicky kontaktuje kancelář soudu a sdělí soudu svůj souhlas s odročením jednání a oznámí, že se k nařízenému jednání rovněž nedostaví. Poté právní zástupce žalobce ještě jednou telefonicky u pracovnice příslušné soudní kanceláře ověřil, že se s ní právní zástupce protistrany spojil, že s odročením soudního jednání souhlasil a oznámil, že se k nařízenému jednáni nedostaví. Pracovnice kanceláře soudu právního zástupce stěžovatele (žalobce) ujistila, že žádost o odročení je v pořádku a že ji předá příslušné soudkyni. Z rozhovoru s pracovnicí soudní kanceláře nabyl právní zástupce žalobce přesvědčení, že jednání bude odročeno.

Dne 19. 8. 2008 zaslal právní zástupce stěžovatele odvolacímu soudu písemnou omluvu z nařízeného jednání, kterou doplnil kopií lékařského potvrzení o své pracovní neschopnosti (omluva byla doručena soudu 20. 8. 2008). Téhož dne se právní zástupce stěžovatele telefonicky dotazoval na datum, na něž bylo soudní jednání odročeno, avšak dostal odpověď, že k odročení vůbec nedošlo.

Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádá z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. V této souvislosti stěžovatel připomíná názor Ústavního soudu, který rozhodoval ve skutkově analogické věci (nález sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001, N 79/22 SbNU 165, s. 169): "V předmětné věci [...] se navrhovatel řádně omluvil a navíc požádal o odročení s tím, že chce být řízení přítomen [...]. V takovém případě neměl soud prvního stupně ve věci jednat a měl nařízené jednání přeložit, když omluva a žádost o odročení byly soudu prvního stupně doručeny včas. [...] Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy svým postupem porušily právo navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny". Podobně Ústavní soud podle stěžovatele rozhodl v nálezu sp. zn. IV. ÚS 81/96 ze dne 12. 2. 1997 (N 16/7 SbNU 111).

Stěžovatel má za to, že výše popsaným postupem městského soudu, jímž nebyla připuštěna možnost právního zástupce stěžovatele osobně se zúčastnit odvolacího jednání o žalobě na obnovu řízení, a vydáním usnesení ze dne 18. 8. 2008 sp. zn. 23 Co 219/2008, došlo k porušení ústavně chráněného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

II.

Přípustnost ústavní stížnosti

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady k jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; zejména se zabýval tím, zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti. S ohledem na tvrzené porušení práva na spravedlivý proces Městským soudem v Praze [viz výše část I.b)] shledal, že je ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ohledně tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele údajně způsobeného usnesením Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jeho dovolání [viz výše část I.a)] pak dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

II. a)

Nepřípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze

K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79). Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].

Ústavní stížnost tvoří v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.

Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci, jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (tedy Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Ačkoliv se Ústavní soud ztotožňuje s právním hodnocením postupu městského soudu, které stěžovatel předestřel ve své ústavní stížnosti, nelze přehlédnout, že k ochraně svých práv nevyužil opravný prostředek, který mu o. s. ř. poskytuje, konkrétně žalobu pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Z judikatury Nejvyššího soudu přitom jednoznačně vyplývá, že "brání-li účastníku řízení v realizaci jeho práva, vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny, onemocnění, žádá-li z tohoto důvodu o odročení jednání soudu a důvodnost žádosti náležitě doloží [...] lze v postupu soudu, který takové žádosti nevyhoví (ať již se jejím obsahem vůbec nezabývá nebo ji posuzuje jen jako pouhou omluvu účastníkovy nepřítomnosti) spatřovat odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) [nyní ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř.], neboť tímto postupem soud nesplnil povinnost poskytnout účastníkovi možnost, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, a zasáhl tím do jeho práva zakotveného ve zmíněném článku Listiny. V takovém případě řízení trpí vadou uvedenou v § 229 odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 11. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1194/96, jakož i rozsudek sp. zn. 3 Cdon 1021/96 ze dne 27. 2. 1996, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 8/98, č. 62)" (citováno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1414/2000, dostupný na http://www.nsoud.cz). Ke shodnému závěru dospívá i doktrína - srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1816.

Stěžovatel tedy k nápravě porušení svých základních práv všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nevyčerpal. Ústavní stížnost je proto v tomto ohledu dle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

II. b)

Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu

Ve vztahu k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele napadeným usnesením Nejvyššího soudu, který odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné, Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu týkající se ústavního přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení, zejm. nález sp. zn. II. ÚS 650/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU 25) a další rozhodnutí Ústavního soudu tam citovaná. Podle ní je Ústavní soud oprávněn pouze přezkoumat, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tedy zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným způsobem projednán. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Neumožnění dovolání podle uvedeného důvodu nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod.

Na druhou stranu, řízení před Nejvyšším soudem nemůže být vyňato z přezkumu Ústavním soudem, neboť se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Předmětem ústavní stížnosti ve věcech tohoto druhu - jak je již nastíněno výše - může být zejména nedodržení postupu v souladu s ústavními principy soudního řízení a denegatio iustitiae.

Jak Ústavní soud poprvé konstatoval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), a dále konstantně judikuje (srov. nález cit. výše a tam citovaná rozhodnutí), dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv, a tak je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a účelem daného typu dovolacího řízení - který současně reprezentuje veřejný zájem - jímž je v daném případě zajištění souladné aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy. Podmínky připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 je potom třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů.

V tomto ohledu Ústavní soud sdílí pochyby stěžovatele týkající se Nejvyšším soudem tvrzené apriorní nepřípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud se posouzení otázek nastolených v dovolání odvíjí především od skutkových zjištění učiněných v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, a bude třeba je provádět v každém individuálním případě zvlášť. Nelze souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v napadeném usnesení, že by úzká provázanost s jedinečnými skutkovými zjištěními bránila tomu, aby mohlo jít o otázku obecné povahy, neboť by se její řešení vztahovalo vždy pouze na určitý specifický případ a význam tohoto řešení by nepřesahoval konkrétní věc.

Sjednocování judikatury Nejvyšším soudem totiž nemůže probíhat pouze na základě abstraktních a obecných formulací, které sahají nad rámec konkrétního případu, ve kterém Nejvyšší soud o dovolání rozhoduje, ale také pomocí řešení individuálních případů, která mají jen zdánlivě omezený dopad. I z takových zdánlivě jedinečných rozhodnutí totiž mohou nižší soudy dovozovat zobecňující závěry ve skutkově podobných případech. Paušálně řešení takových otázek odmítat s tím, že nejsou "zásadního právního významu" by podle názoru Ústavního soudu znamenalo porušení zásad, na kterých stojí právní úprava dovolání a které mají základ v čl. 4 Ústavy a v navazujících ustanoveních Listiny, jak již Ústavní soud dovodil ve výše citované judikatuře.

V konkrétním stěžovatelově případě však toto metodologické pochybení Nejvyššího soudu nevedlo k dotčení jeho základních práv takové intenzity, aby to opravňovalo zásah Ústavního soudu, zejména s ohledem na to, že se Nejvyšší soud - byť pouze podpůrně - vyjádřil i k podstatě otázek nastolených stěžovatelovým dovoláním, když shledal, že by k obnově řízení v jeho případě důvody dány nebyly, přičemž tyto závěry Ústavnímu soudu s ohledem na zásadu subsidiarity ústavního přezkumu nepřísluší hodnotit. Případný zásah Ústavního soudu, kterým by napadené usnesení zrušil, by nevedl k jinému rozhodnutí ze strany Nejvyššího soudu a ke změně právního postavení stěžovatele. Proto byl Ústavní soud nucen v tomto ohledu ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 8. července 2010

Vojen Güttler v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru