Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3374/10 #1Usnesení ÚS ze dne 16.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - státní zástupce
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.3374.10.1
Datum podání29.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3374/10 ze dne 16. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. A. Z., okresní státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň – město, zastoupené JUDr. Lubošem Rábem, advokátem se sídlem Purkyňova 43, Plzeň, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2010, č. j. 12 Ksz 3/2010-83, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti shora označenému rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, a to pro tvrzené porušení jejího základního práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Výrokem I. napadeného rozhodnutí bylo zastaveno kárné řízení proti státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství Plzeň – město, neboť za totéž jednání byl státní zástupce postižen okresní státní zástupkyní dne 19. 1. 2010 pod č. j. 1 ZN 3869/2009-15 výtkou podle ustanovení § 30 odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Výrokem II. a III. napadeného rozhodnutí byl týž státní zástupce zproštěn návrhu na zahájení kárného řízení, neboť tyto skutky nejsou kárným proviněním. Kárné řízení bylo zahájeno k návrhu stěžovatelky.

Výrok I. napadené rozhodnutí byl odůvodněn následovně: „Zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, neřeší situaci, kdy tentýž orgán správy státního zastupitelství oprávněný k podání kárného návrhu považuje za postačující řešit zjištěné nedostatky v práci státního zástupce udělením výtky, zatímco posléze považuje tyto nedostatky za natolik závažné, že je potřeba je projednat v kárném řízení. Nejvyšší soud jako soud kárný již v rozhodnutí č. j. 12 Ksz 1/2008 - 97 ze dne 15. 9. 2009 (dostupné na www.nssoud.cz) dovodil, že v takových případech ze subsidiárního použití ust. § 11 odst. 1 tr. řádu písm. j) a aplikace principu ne bis in idem plynoucího rovněž z ústavního pořádku plyne, že v kárném řízení již nelze projednat a tedy pokračovat v řízení o skutku, za který již byl kárně obviněný jednou postižen. Zákaz dvojího postihu za tentýž skutek, který je aplikován jak na činy patřící mezi trestné činy, tak na činy spadající mezi přestupky, nutno použít i na projednání skutku v jiném než řízení trestním, tedy i na projednání v kárném řízení. V této souvislosti je třeba jen dodat, že kárný soud nepovažuje za rozhodující, jakou formou byla výtka podle § 30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství uložena a v rámci jakého „vnitřního procesu“; pravidlem bude, že pochybení státního zástupce vedoucí státní zástupce zjistí v rámci svých dohledových oprávnění. Stěžejní je obsah tohoto úkonu z hlediska materiálního, a v tomto ohledu není pochyb, že se jednalo o úkon ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství. I kdyby došlo k nesprávné kvalifikaci kárného provinění jako drobného nedostatku a poklesku podle § 30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství, ačkoli by mohlo naplňovat znaky kárného provinění, nemění to nic na shora uvedeném závěru. Je věcí orgánu dohledu a správy státního zastupitelství ujasnit si, o jak závažný delikt v činnosti státního zástupce se jedná a jaký způsob jeho postihu pokládá za odpovídající.“.

Pokud jde o výrok II. Nejvyšší správní soud především uvedl: „Skutek, který je uveden sub. I. 2., 3., 4. kárného návrhu … není kárným proviněním: státní zástupce nebyl povinen v souvislosti s prodlužováním lhůty pro skončení prověřování konat prověrku věci, zákon (trestní řád) ani Pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce o trestním řízení mu to neukládá – nebylo tvrzeno, že by se jednalo o věci vazební nebo výjimečně skutkově či právně složité, naopak Výkladové stanovisko NSZ, které by v soustavě státního zastupitelství mělo být zásadně respektováno, považuje za lege artis postup, kdy státní zástupce vyjádří jednoduše svůj souhlas s postupem policejního orgánu. Tím samozřejmě nebyly dotčeny obecné povinnosti tvořící součást dozorových povinností státního zástupce; kromě případů vymezených v čl. 10 odst. 1 Pokynu obecné povahy o trestním řízení (vazební věci, věci složité skutkově či právně) je při neprokázané existenci „obecného“ pokynu vedoucí státní zástupkyně či jejího konkrétního pokynu skutečně věcí odborné úvahy dozorujícího státního zástupce, kdy prověrku ve fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání vykoná. Do této odborné úvahy by v rámci kárného řízení soud měl vstupovat jen v případech absolutních excesů. To platí i pro případ, že navrhovatelka v návrhu snad spíše chtěla kárně obviněnému klást za vinu, že si při postupu podle § 157 odst. 2, 3 tr. řádu nepočínal dostatečně odborně a svědomitě. Střet názorů vedoucího státního zástupce a státního zástupce jím řízeného státního zastupitelství o odbornou správnost a pečlivost se pravidelně bude vymykat materiálnímu dosahu kárného provinění a v rámci kárného řízení bude lze posuzovat jen opravdu výjimečné excesy – jinak by celá soustava se všemi řídícími pracovníky a jejich nástroji k řídící a dohledové činnosti mohla jednoduše přenášet nedostatky vnitřní komunikace na kárný soud. To však není smyslem kárného řízení.“.

Výrok III. je v napadeném rozhodnutí odůvodněn především následovně: „…ze záznamu o prověrce zpracovaného kárně obviněným plyne 28. 1. 2010, jaký je stav přípravného řízení, (věc bude skončena do týdne, žádné úkony nebudou prováděny). Povinnost popisovat v záznamu o prověrce podrobně „stav dokazování“ nelze z Pokynu dovodit. Pokyn vydaný v této konkrétní věci vedoucí státní zástupkyní ovšem soud není schopen interpretovat tak, že zavazoval kárně obviněného popsat detailně stav dokazování, aby „zastupující referent“ mohl v dozoru pokračovat. Takto pokyn formulován nebyl. Skutek (dílčí útok sub. III. 1.) není kárným proviněním…Ryze formálně kárně obviněný nevyhotovil záznam o prověrce, ovšem materiálně se věcí zabýval, usnesení o odložení věci s ním bylo konzultováno a on tento postup odsouhlasil. Stav prověřování je tedy jasný, nedostatky kárně obviněným zjištěny nebyly. Navrhovatelka neuložila v pokynu z 21. 1. 2010 popsat podrobně, jaké důkazy byly obstarány, proto v tomto ohledu její pokyn nebyl porušen. Materiálně pak nelze v tomto postupu spatřovat naplnění skutkové podstaty kárného provinění…Kárný soud nepřehlédl výjimečnou strohost písemných projevů kárně obviněného v dozorových spisech; jen z tohoto faktu však nelze dovozovat, že své povinnosti vůči policejnímu orgánu vykonával nedbale či neodborně; negativní následky pro trestní řízení také ani nebyly navrhovatelkou tvrzeny. V této souvislosti nutno dodat, že i v kárném řízení nelze odhlédnout od materiálního prvku, jenž byl a je v definici kárného provinění přítomen; kárná odpovědnost by měla nastupovat v případech, kdy je vytýkána nedostatečná pečlivost, svědomitost či rozdílný právní názor výlučně v situaci, kdy selhávají běžně uplatňované metody řídící a dohledové praxe, popřípadě kdy jde o naprostý exces. Představa, že kárný soud by měl řešit každý případ méně pečlivě zpracovaného zápisu v dozorovém spise státního zastupitelství, je lichá. Kárné řízení o kárné odpovědnosti je v tomto smyslu subsidiárním vůči mechanismům, jimiž disponuje soustava státního zastupitelství v rámci dohledových oprávnění.“.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že kárný senát došel k závěru, že nebylo prokázáno vydání pokynu ke sjednocení postupu státních zástupců provádět prověrky a vyhotovovat o nich záznamy. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí; dle jejího názoru existence tohoto pokynu byla prokázána (vyjádřením jejího náměstka, který ji v řízení zastupoval). Dle názoru stěžovatelky rovněž chování kárně obviněného dokladuje, že mu existence citovaného pokynu byla známa. Dále vyslovuje nesouhlas se stanoviskem kárného senátu, že střet názorů vedoucího státního zástupce a státního zástupce jím řízeného státního zastupitelství o správnost a pečlivost plnění pracovních povinností se bude pravidelně vymykat materiálnímu dosahu kárného provinění, a že lze v rámci kárného řízení posuzovat jen excesy.

II.

1) Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1) písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda [§ 72 odst. 1) písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Předpokladem řádného podání ústavní stížnosti je tedy to, že stěžovatel tvrdí, že pravomocným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda. Nelze tedy podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby či v zájmu ochrany veřejných zájmů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, str. 329).

2) Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti uvádí, že bylo porušeno její základní právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Tu však jde o pouhou formální deklaraci, neboť neuvádí nic, z čeho by bylo vůbec seznatelné, v čem snad (teoreticky) měla být – oproti druhému účastníku řízení (kárně obviněnému) – dle jejího názoru diskriminována. Tedy, stěžovatelka vůbec nenamítá (materiálně, obsahově), že by napadené rozhodnutí jakkoliv zasáhlo do jejích základních práv. Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit pouze nesouhlas s napadeným rozhodnutím. Zde však nelze přehlédnout, jak již Ústavní soud mnohokrát vyslovil, že základní právo účastníka řízení na vydání rozhodnutí odpovídající jeho názoru neexistuje.

3) Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na srovnatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 20. července 2006 sp. zn. I. ÚS 124/06, v němž bylo - stejně jako se praví výše- uvedeno:

„Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1) písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR [§ 72 odst. 1) písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Účastníkem řízení je pak stěžovatel a státní orgán, nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Předpokladem podání ústavní stížnosti je tedy to, že stěžovatel tvrdí, že pravomocným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda. Nelze tedy podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, str. 329).

Stěžovatel je správcem konkursní podstaty úpadce Médeia Bohemia, a. s. Tvrdí, že podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, na něj přešlo oprávnění nakládat s majetkem sepsaným do konkursní podstaty. Jeho povinností je takto sepsaný majetek zpeněžit a z výtěžku uspokojit konkursní věřitele. Napadená rozhodnutí, blokující transakce s cennými papíry shora uvedených společností, znemožňují stěžovateli plnit jeho povinnosti a současně tím zasahují do vlastnických práv konkursních věřitelů. Tím se současně neúnosně prodlužuje samotné konkursní řízení.

Z uvedeného jasně plyne, že stěžovatel vůbec nenamítá, že by napadená rozhodnutí jakkoliv zasáhla do jeho základních práv (tvrdí, že mu uvedená rozhodnutí toliko znemožňují plnění jeho zákonných povinností), a naopak výslovně namítá dotčení základních práv blíže neurčených třetích osob. Z toho, ve světle shora podaných úvah, plyne, že stěžovatel nemůže být osobou oprávněnou podat ústavní stížnost ve smyslu shora citovaného § 72 odst. 1) písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Ústavní stížnost je tedy podána osobou zjevně neoprávněnou, a proto jsou naplněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. pro její odmítnutí soudcem zpravodajem.“.

4) Jak bylo již shora vysvětleno, ani stěžovatelka v této souzené věci vůbec nenamítá (materiálně, obsahově), že by napadené rozhodnutí jakkoliv zasáhlo do jejích základních práv. Proto –az přiměřené aplikace citovaného usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 124/06 – Ústavní soud dovodil důvod odmítnutí ústavní stížnosti jako podané osobou zjevně neoprávněnou dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., a jako takovou ji odmítl.

K tomu Ústavní soud uvádí, že tímto usnesením se neodchyluje od nálezu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 182/05, v němž byl mimo jiné vysloven názor o aktivní legitimaci téže stěžovatelky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci jiného kárně obviněného státního zástupce. Citovaný nález není na nynější věc aplikovatelný, neboť stěžovatelka v tehdejší ústavní stížnosti [srov. např. první odstavec bodu III. a bod III. b) citovaného nálezu] – na rozdíl od nynější ústavní stížnosti – své tvrzení o porušení základního práva naplnila tím klíčovým, tedy vlastním „obsahem“ (argumentací) [neomezila se jen na „formu“, tj. na toliko formální deklaraci porušení jejího základního práva]. Tudíž v tehdejší ústavní stížnosti namítala (materiálně, obsahově), že napadené rozhodnutí zasáhlo do jejích základních práv, což v nynější souzené věci absentuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2010

Vojen Güttler, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru