Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 337/99Nález ÚS ze dne 14.11.2000K nabývání a pozbývání státního občanství České republiky

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkobčanství/dvojí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 170/20 SbNU 205
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.337.99
Datum vyhlášení28.11.2000
Datum podání09.07.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 12 odst.2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1993 Sb., § 17


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 337/99 ze dne 14. 11. 2000

N 170/20 SbNU 205

K nabývání a pozbývání státního občanství České republiky

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci

ústavní stížnosti stěžovatele Doc. PharmDr. L. N., DrSc., proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 A 16/98, ze dne 24. 5.

1999, rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, civilně správního úseku,

č. j. II/s-OSOM/53/2390/97, ze dne 13. 1. 1998, a rozhodnutí

Okresního úřadu ve S., č. j. RVV/180/1997, ze dne 13. 10. 1997,

takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Vrchního soudu

v Praze, sp. zn. 1 A 16/98, ze dne 24. 5. 1999, rozhodnutí

Ministerstva vnitra ČR, civilně správního úseku, č. j.

II/s-OSOM/53/2390/97, ze dne 13. 1. 1998, a rozhodnutí Okresního

úřadu ve S., č. j. RVV/180/1997, ze dne 13. 10. 1997, se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení

rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 A 16/98, ze dne 24. 5.

1999, rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, civilně správního úseku,

č. j. II/s-OSOM/53/2390/97, ze dne 13. 1. 1998, a rozhodnutí

Okresního úřadu ve S., č. j. RVV/180/1997, ze dne 13. 10. 1997.

V ústavní stížnosti uvedl, že dne 14. 4. 1993 mu bylo na jeho

žádost vydáno osvědčení o státním občanství České republiky.

Z existenčních důvodů pak byl nucen získat osvědčení o státním

občanství Slovenské republiky. Dle zákona č. 40/1993 Z. z. toto

provedl na Obvodním úřadě Bratislava V. V žádném případě však

nechtěl tímto právním úkonem přestat být občanem České republiky.

Dne 15. 9. 1997 požádal stěžovatel Okresní úřad ve S.

o potvrzení občanství České republiky. Napadeným rozhodnutím

Okresního úřadu ve S. ze dne 13. 10. 1997 byla jeho žádost

zamítnuta s odůvodněním, že volbou slovenského státního občanství

nabyl občanství slovenské a pozbyl občanství České republiky.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které

Ministerstvo vnitra zamítlo a rozhodnutí okresního úřadu

potvrdilo. Proto dne 5. 2. 1998 podal stěžovatel žalobu

k Vrchnímu soudu v Praze, který však žalobu napadeným rozsudkem

zamítl. V žalobě stěžovatel uvedl, že se narodil jako občan České

republiky dne 5. 10. 1955 ve S. rodičům, kteří byli českými

občany. V České republice prožil 30 roků svého života, absolvoval

zde základní a střední školu. Na Slovensko se odstěhoval poté, co

začal pracovat v Ústavu experimentální onkologie SAV

v Bratislavě. Nikdy nepožádal o uvolnění ze státního svazku České

republiky. Soud při projednávání žaloby konstatoval, že je

nesporné, že žalobce byl v rámci federativního uspořádání

Československé socialistické republiky od roku 1969 občanem České

socialistické republiky. V návaznosti na to byl pak až do 31. 12.

1992 státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky

a současně státním občanem České republiky. Podle zákona č.

40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České

republiky, který byl vydán v souvislosti s rozpadem ČSFR na dva

samostatné státy, se žalobce stal k datu 1. 1. 1993 státním

občanem České republiky. Dále je nesporné, že dne 25. 11. 1993

prohlášením učiněným před příslušným úřadem Slovenské republiky si

žalobce zvolil státní občanství Slovenské republiky, a to úkonem

- volbou provedenou ve smyslu § 3 zákona Národní rady Slovenské

republiky č. 40/1993 Z. z. Touto volbou pak žalobce podle názoru

Vrchního soudu v Praze pozbyl občanství České republiky ve smyslu

ust. § 17 zákona č. 40/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

neboť tak z vlastní vůle učinil prohlášení před příslušným orgánem

státu (tedy na vlastní žádost) a nabyl tímto aktem státní

občanství Slovenské republiky, tedy cizí státní občanství, byť

podle zvláštních ustanovení zákona (a nikoli podle obecné úpravy

udělením na vlastní žádost). Zvláštní ustanovení zákona přijatá

v souvislosti s rozpadem ČSFR mají podle názoru soudu ve vztahu

k obecné úpravě časově omezenou působnost a umožňují - právě

s ohledem na nové státoprávní uspořádání původně jednoho státního

útvaru - schůdnější a méně formální způsob nabytí státního

občanství k některému nově vzniklému státnímu celku. Neznamená to

však, že nabytí cizího státního občanství zvlášť zákonem upraveným

způsobem vylučuje důsledky, zakotvené v obecné úpravě vzniku

a zániku občanství. Ohledně poukazu žalobce na nález Ústavního

soudu, sp. zn. IV. ÚS 34/97, ve věci Ing. P. U., soud v rozsudku

uvedl, že právním názorem vysloveným nálezem Ústavního soudu

v konkrétní věci, je soud vždy vázán ve věci, v níž byl vysloven.

Soud odkázal na jiný nález Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 5/95),

v němž plénum Ústavního soudu vyslovilo názor, že nelze jako

porušení čl. 12 odst. 2 Ústavy kvalifikovat takovou zákonnou

úpravu, která předpokládá pozbytí původního státního občanství

získáním jiného občanství na základě vlastní iniciativy občana.

Stěžovatel se, na rozdíl od soudu, domnívá, že jeho jednání

nebylo projevem vůle pozbýt občanství České republiky. Tím, že je

mu nyní odpíráno správními orgány vydání osvědčení o státním

občanství České republiky se cítí hluboce poškozen na svých

právech, neboť se nedomnívá, že by dne 25. 11. 1993 pozbyl

občanství ČR pouze tím, že požádal v Bratislavě o vydání

osvědčení. Stěžovatel ve skutečnosti na vlastní žádost nenabýval

cizí státní občanství, byl si totiž podobného nebezpečí vědom,

žádal pouze o osvědčení, což je zcela jiný projev vůle, než jaký

je spojen s následky cit. v ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb.

Nepředpokládal, že by na základě tohoto výše uvedeného právního

úkonu mohly státní orgány státu, jehož je občanem, tak lehce

občanství "zbavit" svého občana, a to na základě aplikace

jednostranného a rozšiřujícího výkladu právní normy (§ 17 zákona

č. 40/1993 Sb.), když jde o zřejmý rozpor se skutečným projevem

vůle stěžovatele. Proto se stěžovatel domnívá, že soud a správní

orgány porušily jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 90

Ústavy ČR jakož i v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod.

K obsahu ústavní stížnosti si vyžádal Ústavní soud stanoviska

účastníků řízení. Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění svého

rozsudku. Ministerstvo vnitra kromě jiného poukázalo na

skutečnost, že dne 2. 9. 1999 nabyl účinnosti zákon č. 194/1999

Sb., kterým byl novelizován zákon č. 40/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů. Podle ust. § 18 odst. 1 cit. zákona nepozbyly

české státní občanství osoby, které v průběhu roku 1993 provedly

volbu slovenského státního občanství. Pokud tedy tyto osoby

požádaly příslušný okresní úřad o vydání osvědčení o státním

občanství ČR, je nutno jim je v souladu v cit. ustanovením zákona

vydat. Okresní úřad však nemůže vydávat osvědčení o státním

občanství ČR z moci úřední. Pokud však stěžovatel v současné době

požádá o vydání osvědčení o státním občanství České republiky,

bude mu s odkazem na ust. § 18 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, vyhověno, pokud bude prokázáno, že

státní občanství České republiky nepozbyl v době po provedení

volby slovenského státního občanství (např. nabytím jiného cizího

státního občanství na vlastní žádost, popř. vzdáním se českého

státního občanství prohlášením). Rovněž Okresní úřad ve S. uvedl,

že v roce 1997 aplikoval § 17 zákona č. 40/1993 Sb., který

stanovil, že občan, který na vlastní žádost získá cizí státní

občanství, pozbývá občanství České republiky. V současnosti by se

na uvedený případ již vztahoval zákon č. 194/1999 Sb., jímž byl

zákon č. 40/1993 Sb. novelizován.

II.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především zkoumal, zda nyní projednávaná věc je

analogická s věcí, rozhodnutou nálezem sp. zn. IV. ÚS 34/97,

a konstatoval, že je tomu tak.

V cit. nálezu, jímž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti

Ing. P. U., konstatoval, že zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání

a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění

pozdějších předpisů, institut volby státního občanství a institut

nabytí státního občanství na žádost důsledně rozlišuje, a to

opodstatněně, neboť volba je svou povahou jednostranným aktem,

zatímco žádost předpokládá konsenzus druhé strany. Jakkoli tedy na

jedné straně o obsahovém významu pojmu volba lze mít

stěží pochybnosti, jsou na druhé straně účinky pozbývání

státního občanství podle ustanovení § 13 citovaného zákona

spojovány jak s prohlášením vůle vzdát se občanství (§ 16), tak

i nabytím cizího státního občanství (§ 17). Podle posléze

uvedeného ustanovení je podmínkou pozbytí státního občanství České

republiky v těchto případech nabytí cizího státního občanství "na

vlastní žádost".

Zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního

občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje

i část třetí, týkající se zvláštních ustanovení o státním

občanství České republiky v souvislosti se zánikem České

a Slovenské Federativní Republiky, žádné z těchto ustanovení však

neupravuje volbu státního občanství státním občanem České

republiky (pouze státním občanem Slovenské republiky), a proto ani

právní účinky takové volby. Možnost takové volby je upravena pouze

v zákoně Národní rady Slovenské republiky č. 40/1993 Z. z. tak, že

ji může učiniti osoba, která byla ke dni 31. 12. 1992 státním

občanem České a Slovenské Federativní Republiky a není přitom

státním občanem Slovenské republiky (§ 3 odst. 1). Právě v této

souvislosti třeba zdůraznit, že státní občanství je právním

statusem, se kterým právní řád spojuje zvláštní práva

a povinnosti. Proto také všechny akty, jimiž jednotlivec má či

může pozbýt státní občanství České republiky, musí být nutně

podmíněny jeho souhlasným projevem vůle. O takový souhlasný

a jednoznačný projev vůle však ve stěžovatelově případě nepochybně

nejde v situaci, kdy zákon ČNR č. 40/1993 Sb. postrádá, jak již

bylo uvedeno, ustanovení týkající se volby státního občanství

státním občanem ČR a jejích právních účinků, tedy ustanovení

nezbytné pro předvídatelnost a seznatelnost následků takového

právního úkonu v zájmu právní jistoty. Ústavní soud sdílí v tomto

směru stanovisko naší právní teorie, že jedním ze základních znaků

a předpokladů právního státu a právní jistoty je takové uspořádání

státu, v němž každý, fyzická osoba i osoba právnická, může mít

důvěru v právo. Podstata právní jistoty spočívá tedy v tom, že

každý může spoléhat na to, že mu stát poskytne efektivní ochranu

v jeho právech, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho

subjektivního práva, bude-li mu v tom někdo neprávem bránit,

a zároveň spoléhat na to, že ho stát postihne zákonem předvídanou,

a žádnou jinou než předvídanou, sankcí za to, že porušil právní

předpis, a konečně na to, že ho nepostihne sankcí, jestliže právní

předpis neporušil. V uvedeném tkví důvod, proč prvním předpokladem

jistoty v oblasti aplikace práva je seznatelnost právní normy,

resp. seznatelnost právního stavu a předvídatelnost právního

rozhodnutí (viz Viktor Knapp: Teorie práva, C. H. Beck, Praha

1995, str. 205 a násl.).

Dospěl-li tedy Vrchní soud v Praze, a to dokonce dva roky po

nálezu Ústavního soudu ve zcela analogické věci (sp. zn. IV. ÚS

34/97) k opačnému závěru, pochybil, protože ustanovení § 17

citovaného zákona na projednávanou věc nedopadá. Nedostatek právní

úpravy volby státního občanství státním občanem České republiky

v zákoně ČNR č. 40/1993 Sb. a jejích právních účinků činí

v projednávané věci irelevantními další otázky, a to např.

i otázku případného dalšího stěžovatelova státního občanství.

Vzhledem k uvedeným zjištěním a závěrům má proto Ústavní soud

za to, že stěžovatel státní občanství České republiky prohlášením

ze dne 25. 11. 1993 nepozbyl, takže nebyla-li mu poskytnuta

ochrana proti postupu správních orgánů, odmítajících mu vydat

osvědčenío státním občanství České republiky, porušil Vrchní soud

v Praze tímto postupem jeho ústavně zaručené právo zakotvené

v článku 90 Ústavy ČR, jakož i článku 36 odst. 1 Listiny.

Závěrem Ústavní soud na okraj uvádí, že na základě zákona

č. 194/1999 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 40/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, a který nabyl účinnosti dne 2. 9.

1999, mohl stěžovatel znovu požádat příslušný okresní úřad

o vydání osvědčení o státním občanství České republiky. Na základě

§ 18 odst. 1 cit. zákona by mu okresní úřad s odkazem na toto

ustanovení osvědčení vydal.

Protože však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím

vydaným před účinností této novely, nezbylo Ústavnímu soudu

z výše uvedených důvodů a s odkazem na nález, sp. zn. IV. ÚS

34/97, podle ustanovení § 82 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhovět a napadené rozhodnutí

Vrchníhosoudu v Praze včetně rozhodnutí správních orgánů podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 14. listopadu 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru