Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3368/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánFINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ České Budějovice
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - NSS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3368.11.1
Datum podání09.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 54 odst.1 písm.a, § 10

586/1992 Sb., § 10


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3368/11 ze dne 13. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. F., zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem Úvaly, Dvořákova 1624, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2009, čj. 3473/09-1100, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 12. 2010, čj. 10 Ca 102/2009 - 60, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2011, čj. 9 Afs 16/2011 - 93, spojené s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včasné ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z poněkud nepřesně formulovaného petitu ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatelka zřejmě navrhla zrušení a odklad vykonatelnosti všech shora označených rozhodnutí (bod VI. a bod VII. ústavní stížnosti).

Z ústavní stížnosti a z přiložených listin bylo zjištěno, že shora označeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích. Tímto rozhodnutím zmíněné finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Strakonicích ze dne 30. 3. 2009, čj. 26326/09/105910303140, kterým byla zamítnuta její žádost o obnovu řízení ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004.

V rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla důvody, pro které považuje shora označená rozhodnutí za nesprávná, nezákonná a neústavní. Správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav a nesprávně aplikovaly § 10 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Krajský soud zatížil své rozhodnutí vadou extenzivního rozšiřování daňové povinnosti nad rámec vymezený ústavně konformním výkladem § 10 zákona o správě daní a poplatků a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Došlo též k porušení jejího práva na zákonného soudce, neboť Nejvyšší správní soud sám nerozhodl o slučitelnosti za podmínek vyplývajících z judikatury Evropského soudního dvora ani k němu nepředložil předběžnou otázku. Postup správních orgánů a obecných soudů vykazuje vady takové intenzity, že došlo k porušení ústavnosti.

II.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ani řádnou další odvolací instancí, a tudíž ani není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy, na úkor stěžovatele, vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy).

Poté co Ústavní soud přezkoumal obsah napadených rozhodnutí a stěžovatelčiných argumentů v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou již uplatnila v kasační stížnosti. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu s právními závěry finančních orgánů a správních soudů v poněkud neústupném prosazování vlastního názoru. Lze jen konstatovat, že při posuzování existence podmínek pro obnovu řízení postupovaly obecné soudy ústavně konformním způsobem a stačí odkázat na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. K zásahu do jejích základních práv tedy nedošlo a je nadbytečné detailně reagovat na její argumenty, které byly již předmětem správního řízení.

Pokud stěžovatelka dále namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy, je nutno dovodit, že k porušení tohoto práva by, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by jí bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, jestliže by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení delší dobu nečinný. K tomu ve věci stěžovatelky nedošlo. Obecné soudy se jejími argumenty podrobně zabývaly a srozumitelně jí vyložily právní povahu institutu obnovy řízení. Nejvyšší správní soud srozumitelně objasnil, že stěžovatelkou předložené dohody o uznání dluhu, které považovala za nové důkazy, uzavřené více než cca 2 roky po nabytí právní moci platebního výměru, který ukončil řízení, jehož obnovení stěžovatelka navrhovala, nejsou důkazem, který by svědčil pro žádané povolení obnovy řízení. Zdůvodnil, proč takovým důkazem nemůže být ani daňové přiznání za zdaňovací období roku 2008. Závěru obecných soudů o tom, že stěžovatelka nenaplnila důvody pro obnovu řízení, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Napadená rozhodnutí jsou přesvědčivě a důkladně odůvodněna a stěžovatelčiny námitky jsou tak pouze projevem jejího nesouhlasu se závěry v nich vyjádřenými. V této souvislosti lze jen poznamenat, že kvalita ústavní stížnosti se neodvíjí od její délky (v tomto případě 21 stran), ale od kvality jejích (ústavněprávních) argumentů. Např. argumentace stěžovatelky o "nepřezkoumatelností" rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích je poněkud přehnaná a vůbec neodpovídá obsahu spisu. Stačí si jen zmíněný rozsudek podrobně přečíst. Nejvyšší správní soud tento rozsudek "nepřezkoumatelným" neshledal, ale naopak, s většinou jeho závěrů se zcela ztotožnil. V detailech lze opět jen odkázat na odůvodnění jeho rozsudku ze dne 17. srpna 2011.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou. Stejný osud sdílí i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. K požadavku stěžovatelky na zaplacení nákladů řízení před Ústavním soudem lze je odkázat na ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ze kterého vyplývá, že takový požadavek by měl naději na úspěch jen tehdy, pokud by bylo ústavní stížnosti vyhověno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru