Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 336/99Nález ÚS ze dne 15.01.2002K právu účastníků řízení vyjádřít se k právnímu názoru odvolacího soudu odlišnému od právního názoru soudu prvního stupně

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkinterpretace
Vlastnictví
občanství/absence
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 5/25 SbNU 35
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.336.99
Datum vyhlášení15.01.2002
Datum podání09.07.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb.

87/1991 Sb., § 3 odst.1, § 3 odst.2, § 5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 336/99 ze dne 15. 1. 2002

N 5/25 SbNU 35

K právu účastníků řízení vyjádřít se k právnímu názoru odvolacího soudu odlišnému od právního názoru soudu prvního stupně

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě, o ústavní

stížnosti stěžovatele T. K., proti rozsudku Krajského soudu

v Praze ze dne 26. 1. 1999, č.j. 25 Co 456/98-105, a proti

rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 5. 1998, č.j. 12

C 1121/95-90, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 1999, č.j. 25

Co 456/98-105, se zrušuje.

Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne

5. 5. 1998, č.j. 12 C 1121/95-90, se zamítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 5. 5. 1998, č.j. 12 C 1121/95-90, rozhodl

Okresní soud v Mělníku k návrhu žalobce T. K. (dále jen

"stěžovatel"), proti žalovaným Stavebnímu bytovému družstvu v K.,

České republice - Okresnímu úřadu v M. a Městu K., o určení

povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí tak, že se zamítá

žaloba, kterou se stěžovatel domáhal, aby prvnímu, eventuálně

druhému a třetímu žalovanému jako vydávajícím byla uložena

povinnosti uzavřít se žalobcem jako příjemcem do 3 dnů od právní

moci rozsudku dohodu o vydání nemovitostí podle ustanovení § 5

zákona č. 87/1991 Sb., a to části stavebního pozemku č. parc. 721

o výměře 68 m2, části stavebního pozemku č. parc.722 o výměře 173

m2, části stavebního pozemku č. parc. 723 o výměře 209 m2 a části

stavebního pozemku č. parc. 725 o výměře 61 m2 , vše

v katastrálním území a obci K., které vznikly z původního pozemku

č. parc. 133/27 - zahrada zapsaného v knihovní vložce č. 452

pozemkové knihy pro k. ú. K. (dále jen "nemovitosti") do 3 dnů od

právní moci rozsudku. Dále Okresní soud v Mělníku zamítl žalobu na

vydání těchto nemovitostí prvním eventuálně druhým a třetím

žalovaným do 3 dnů od právní moci rozsudku a zamítl i žalobu,

kterou se stěžovatel domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost

strpět vypracování geometrického plánu k oddělení předmětných

částí pozemků vydávaných shora uvedenou dohodou stěžovateli

a vyvinout k tomuto účelu potřebnou součinnost. Současně rozhodl

o náhradě nákladů soudního řízení.

Okresní soud v Mělníku v odůvodnění svého rozhodnutí vycházel

především z toho, že konfiskace celé majetkové podstaty firmy

M. K. proběhla již ze zákona ke dni účinnosti dekretu č. 108/1945

Sb., to jest ke dni 30. 10. 1945, tedy mimo rozhodné období. Soud

prvního stupně dále - pro případ, že by odvolací soud dospěl

k závěru, že k přechodu majetku na stát došlo v rozhodném období

- uvedl, že se zabýval i dalšími nutnými předpoklady k uplatnění

nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti odkázal na

ustanovení § 3 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož oprávněnou

osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu

v případech uvedených v § 6 tohoto zákona, pokud je státním

občanem ČSFR a má trvalý pobyt na jejím území. V případě úmrtí

takové osoby před uplynutím lhůty uvedené v § 5 odst. 2 citovaného

zákona, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČSFR

a mají trvalý pobyt na jejím území, fyzické osoby v pořadí tam

uvedeném. Okresní soud dále uvedl, že na základě doposud

předložených podkladů nelze bez dalšího pátrání zjistit, zda

závěť, kterou stěžovatel předložil, je platnou poslední vůlí

zůstavitele M. K. a proto dospěl k závěru, že stěžovatel by mohl

být oprávněnou osobou pouze podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. c)

citovaného zákona, a to jako dítě (poznámka: jako jedno ze dvou

dětí) osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech

uvedených v § 6 citovaného zákona, "pokud by skutečně takovým

způsobem nemovitosti do vlastnictví státu přešly". Okresní soud

v Mělníku se dále zabýval otázkou, "zda byla řádně podána výzva

k vydání nemovitostí" podle ustanovení § 5 odst. 2 citovaného

zákona, podle něhož "k vydání věci vyzvě oprávněná osoba povinnou

osobu do 6 měsíců, jinak její nárok zanikne". Okresní soud uvedl,

že "nálezem ústavního soudu č. 164/1994 Sb., byla jednak zrušena

podmínka trvalého pobytu oprávněné osoby na území republiky a byl

změněn odst. 2 § 5 tak, že bylo zrušeno ustanovení "ode dne

účinnosti zákona". Pokud žalovaní namítali, že žalobce nebyl

občanem republiky ke dni účinnosti zákona, je toto jejich tvrzení

pravdivé, ovšem podle názoru soudu postačí, že žalobce získal

občanství České republiky na základě rozhodnutí Ministerstva

vnitra ČR, č.j. VS/2-53/1159/93-299 ze dne 17. 12. 1993 a složil

státoobčanský slib dne 11. 1. 1994. Zá této situace získal žalobce

občanství ČR ještě v době, kdy nenabyl účinnosti" citovaný nález

Ústavního soudu, který zrušil podmínku trvalého pobytu ke dni 1.

11. 1994. Okresní soudu v Mělníku v odůvodnění rozsudku uvedl, že

"žalobce vlastně až následně mohl svoje nároky uplatnit jako

osoba, která neměla v předchozím období v republice trvalý pobyt.

Postačí, jestliže žalobce ke dni uplatnění nároku měl občanství

ČR". Konstatoval však, že stěžovatel (poznámka: žalobce) jako

oprávněná osoba podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) citovaného

zákona by měl nárok pouze na jednu polovinu vydávaných

nemovitostí, pokud by byl ve sporu úspěšný. Okresní soud v Mělníku

při zjišťování toho, zda všichni tři žalovaní jsou povinnou osobou

postupoval podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

(podle něhož jsou povinnými osobami stát nebo právnická osoba,

které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drželi s výjimkami tam

uvedenými) a dovodil, že by jedinou povinnou osobou (ve smyslu

ustanovení § 4 odst. 1 citovaného zákona) mohl být první žalovaný,

tj. Stavební bytové družstvo v K., které jako vlastník obytných

domů vystavěných na předmětných pozemcích (nemovitostech) má vůči

nim zřízeno právo trvalého užívání. Okresní soud se konečně

zabýval i námitkou žalovaných, podle níž nemovitosti nelze vydat,

neboť byly po převzetí státem nově zastavěny stavbami (poznámka:

obytnými domy ve vlastnictvi Stavebního bytového družstva v K.).

Okresní soud proto uzavřel, že uvedené nemovitosti žalobci nelze

podle ustanovení § 8 odst. 3 citovaného zákona vydat, i pokud by

skutečně oprávněnou osobou byl. To by byl také důvod pro zamítnutí

žaloby, pokud by byl nesprávný názor soudu, kdy došlo k přechodu

majetku na stát.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 1999, č.j. 25 Co

456/98-105, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, i když z jiných

důvodů. Vycházel přitom z toho, že v případě žaloby na vydání věci

podle zákona č. 87/1991 Sb. je nutno splnit určité podmínky, tj.

zda ten, kdo nárok uplatňuje, je oprávněnou osobou podle tohoto

zákona, zda nárok uplatnil předepsaným způsobem a včas, zda

majetek, jehož vydání se domáhá, přešel na stát způsobem v zákoně

předepsaným, zda žalovaný je osobou povinnou a případně další

podmínky, na něž citovaný zákon pamatuje. Odvolací soud se proto

v prvé řadě zabýval otázkou, zda je stěžovatel (jako jedno z dětí

zemřelého M. K.) oprávněnou osobou. Krajský soud s odkazem na

ustanovení § 5 odstavec 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění před

nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., v prvé řadě uvedl, že

podmínka státního občanství ČR (ČSFR) musí být splněna nejpozději

do posledního dne, kdy mohl být nárok uplatněn, tedy do 1. 10.

1991. Současně poukázal i na to, že pokud měl citovaný nález

Ústavního soudu umožnit uplatnění restitučních nároků těm občanům

ČSFR (později ČR), kteří je nemohli uplatnit v důsledku nenaplnění

neústavní podmínky trvalého pobytu nejpozději ke dni 1. 10. 1991,

lze uzavřít, že osoba uplatňující restituční nárok podle zákona č.

87/1991 Sb., ve znění citovaného nálezu ÚS, musela podmínku

státního občanství splňovat nejpozději ke dni 1.10. 1991

a současně ke dni 1. 11. 1994 (srov. rozsudek NS ČR ze dne 16. 3.

1998, sp. zn. 2 Cdon 645/97). Krajský soud v Praze následně uvedl,

že stěžovatel se stal občanem ČR až dnem 11. 1. 1994 (nebyl jím

tedy ke dni 1. 10. 1991), a proto v jeho případě není dána zákonná

podmínka státního občanství a není tedy ani oprávněnou osobou

podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. Krajský soud proto

prohlásil, že je třeba žalobu zamítnout již z tohoto důvodu

a nezabýval se již zkoumáním, zda jsou splněny další, v citovaném

zákoně uvedené, podmínky, neboť by to bylo nadbytečné. Odvolací

soud pouze pro úplnost dodal, že právní názor soudu I. stupně,

podle něhož nemovitosti přešly do vlastnictví státu před rozhodným

obdobím, nelze "bez dalšího" považovat za správný. Poukázal totiž

na to, že majetek otce stěžovatele byl sice konfiskován podle

dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., avšak o odvolání

proti výměru o konfiskaci rozhodl Krajský národní výbor v Praze až

dne 26. 1. 1950. Bylo by proto nutno zkoumat - pokud by žaloba

nebyla zamítnuta proto, že žalobce není není oprávněnou osobou

- zda uvedené správní rozhodnutí nebylo důsledkem politické

perzekuce nebo důsledkem postupu porušujícího obecně uznávaná

lidská práva a svobody ve smyslu § 2 odst. 2 a 3 zákona č.

87/1991 Sb., jak o tom hovoří judikatura Ústavního soudu

a Nejvyššího soudu.

Citované rozsudky Okresního soudu v Mělníku a Krajského soudu

v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které uvádí, že

oba obecné soudy svým postupem porušily jeho právo vlastnit

majetek zaručené mu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listiny"). Stěžovatel porušení tohoto práva

spatřuje v tom, že Krajský soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek

Okresního soudu v Mělníku z toho důvodu, že stěžovatel není

oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb.,

neboť nesplňoval podmínku státního občanství ČSFR nejpozději ke

dni 1. 10. 1991, přičemž nositelem státního občanství ČR by měl

být zároveň ke dni 1. 11. 1994. Krajský soud tedy potvrdil

zamítavý rozsudek soudu prvního stupně - z jiného důvodu, než pro

který zamítl žalobu okresní soud.

Stěžovatel dále prohlásil, že k uvedenému právnímu závěru

dospěl odvolací soud aplikací zákona č. 87/1991 Sb. v porovnání

jeho znění před a po jeho novele nálezem Ústavního soudu

publikovaném pod č. 164/1994 Sb., přičemž sám konstatuje, že

"V restitučním zákoně není stanoven okamžik, k němuž musí být

podmínka státního občanství naplněna". Ke svému závěru tedy

prokazatelně dospěl výkladem právní normy.

Nesprávnost napadeného rozsudku Okresního soudu v Mělníku

spatřuje stěžovatel v tom, že soud nedostál své povinnosti

a nevypořádal se beze zbytku s otázkou určení doby, kdy došlo

k přechodu vlastnictví na stát (tj., zda v rozhodném období podle

zákona č. 87/1991 Sb. nebo před ním). Stěžovatel v této

souvislosti poukázal i na názor odvolacího soudu vyjádřený

v odůvodnění jeho rozsudku, podle něhož nelze právní názor soudu

I. stupně na to, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví

státu před rozhodným obdobím, považovat "bez dalšího" za správný.

Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, podle

něhož se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 1999,

č.j. 25 Co 456/98-105, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne

5. 5. 1998, č.j. 12 C 1121/95-90, zrušují a prohlásil, že na

ústním jednání před Ústavním soudem trvá.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné náležitosti a předpoklady a že proto nic nebrání

projednání a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízeni - Krajský

soud v Praze a Okresní soud Mělník a vedlejší účastník řízení

Město Kralupy nad Vltavou. Další vedlejší účastníci Stavební

bytové družstvo Kralupy nad Vltavou a Okresní úřad Mělník se

postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem

vzdali.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že k ústavní

stížnosti nemá co dodat, a že veškeré důvody vedoucí k rozhodnutí

v souzené věci jsou popsány v odůvodnění jeho citovaného rozsudku.

Na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Okresní soud v Mělníku ve svém vyjádření uvedl, že spis byl

již zaslán Ústavnímu soudu, a že soudkyně, která souzenou věc

rozhodovala již u tohoto soudu nepůsobí. Proto pouze odkázal na

odůvodnění svého rozsudku ze dne 5. 5. 1998, č.j. 12

C 1121/95-80. Na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Město K. ve svém vyjádření poukázalo na to, že nálezem

Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. došlo k rozšíření okruhu

oprávněných osob - občanů ČR bez ohledu na to, zda mají či nemají

na jejím území trvalý pobyt. Vedlejší účastník dále uvedl, že

stěžovatel nesplnil podmínku státního občanství požadovanou

zákonem, neboť v době od 1. 4. 1991 do 1. 10. 1991 nebyl státním

občanem ČSFR a stal se státním občanem ČR až dne 11. 1. 1994.

Stěžovatel proto v řízení před oběma soudy neprokázal, že je

oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. Město K. proto

navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a prohlásilo, že

na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní stížnost je částečně důvodná.

Stěžovatel v podstatě namítá, že oba obecné soudy svým

postupem při nalézání práva porušily jeho právo vlastnit majetek

zaručené mu čl. 11 odst. 1 Listiny. Pokud jde o tuto námitku,

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře vícekrát konstatoval, že

ochrana zaručená v ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny je chápána

především jako ochrana vlastnického práva jako takového,

vlastnického práva konstituovaného, tedy již existujícího a nikoli

jako ochrana pouze tvrzeného nároku na ně, o kterém má teprve být

v soudním řízení rozhodnuto (srov. např. I. ÚS 115/94 In: Ústavní

soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání

1. Praha, C.H. Beck 1995, str. 295). V tomto směru nelze tedy

ústavní stížnosti přisvědčit.

Ústavní soud však konstatuje, že při posuzování důvodnosti

ústavní stížnosti nelze pominout její procesní stránku. Krajský

soud v Praze, jako soud odvolací, zamítavý rozsudek soudu I.

stupně sice potvrdil, avšak z jiného důvodu, než pro který byla

zamítnuta žaloba Okresním soudem v Mělníku; zkoumáním toho, zda

byly splněny další podmínky uvedené v zákoně č. 87/1991 Sb. se již

nezabýval. Okresní soud v Mělníku se v odůvodnění svého zamítavého

rozsudku v prvé řadě opřel o názor, podle kterého konfiskace

majetkové podstaty firmy stěžovatelova otce proběhla ze zákona ke

dni účinnosti dekretu č. 109/1945 Sb., tj. ke dni 30. 10. 1945,

tedy mimo rozhodné období, což byl také jeden z důvodů, který

uvedl stěžovatel ve svém odvolání proti zamítavému rozsudku soudu

I. stupně. Oproti tomu Krajský soud v Praze potvrdil napadený

rozsudek proto, že v případě stěžovatele (který ke dni 1. 10.

1991 nebyl státním občanem ČSFR) není dána zákonná podmínka

státního občanství a není tedy ani oprávněnou osobou podle

ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud se již

nezabýval zkoumáním, zda jsou splněny další, v citovaném zákoně

uvedené, podmínky. Ústavní soud se proto domnívá, že Krajský soud

v Praze, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku

z jiného důvodu než byl důvod zamítnutí žaloby soudem

prvostupňovým - aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku

seznámil účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od

právního názoru Okresního soudu v Mělníku, a neumožnil jim se

k němu vyjádřit - v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti

řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na

spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2

Listiny (viz také nález IV. ÚS 218/95). Ústavní soud již vícekrát

zdůrazňoval povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá

ustanovení o.s.ř. z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně

garantovaných základních práv a svobod, které "prozařují" celým

právním řádem. Podle jeho názoru nejsou-li dle ustanovení § 221

odst. 1 o.s.ř. podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí

soudu, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle § 219 o.s.ř.

rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné (věcnou správností se

přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního

posouzení - viz Bureš, J. - Drápal, M. - Mazanec, M.: Občanský

soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha, C.H. Beck 1997, str. 641)

Změna právního náhledu odvolacího soudu je proto důvodem kasačního

rozhodnutí odvolacího soudu, kdy se z ústavněprávního hlediska

účastníkům řízení otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se

k němu, případně předložit nové důkazy (viz také nálezy: sp. zn.

III. ÚS 139/98 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 12. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1999, str. 93;

sp zn. III. ÚS 257/98 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka

nálezů a usnesení - svazek 13. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 2000,

str. 65).

Taková situace nastala i v souzené věci.

Ústavní soud proto usuzuje, že v případě potvrzujícího

rozsudku odvolacího soudu, který byl opřen o jiný důvod, než byl

důvod zamítnutí žaloby soudem prvého stupně, se v konkrétním

případě jednalo o překvapivé rozhodnutí, které vedlo k porušení

stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v ustanovení

čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval dalšími

námitkami stěžovatele, neboť by to bylo nadbytečné.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl

a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 1999, č.j. 25 Co

456/98-105, zrušil.

Ústavní soud však nevyhověl ústavní stížnosti v části, ve

které stěžovatel navrhoval zrušení rozsudku Okresního soudu

v Mělníku ze dne 5. 5. 1998, č.j. 12 C 1121/95-80. To proto, že

odvolací soud - který se (v důsledku výše konstatovaného

překvapivého rozhodnutí) nezabýval stěžovatelem namítanými

odvolacími důvody a tedy věcnou správností napadeného

prvostupňového rozhodnutí - v následném řízení o odvolání tuto

věcnou správnost posoudí a rozhodne, maje při tom prostor i pro

případné zrušení napadeného rozhodnutí obecnéhosoudu prvého

stupně.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. ledna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru