Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 336/2000Nález ÚS ze dne 22.05.2002Povinnost soudů svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 61/26 SbNU 143
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.336.2000
Datum vyhlášení25.06.2002
Datum podání05.06.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 336/2000 ze dne 22. 5. 2002

N 61/26 SbNU 143

Povinnost soudů svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatele V. K., proti rozsudku Krajského soudu

v Plzni ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 15 Co 94/2000, a proti

rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 6. 9. 1999, sp. zn.

4 C 21/99, takto:

Rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 6. 9. 1999, sp.

zn. 4 C 21/99, ve výrocích sub I. a III., a rozsudek Krajského

soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 15 Co 94/2000, ve výroku

sub II., se zrušují.

V ostatních výrocích rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze

dne 6. 9. 1999, sp. zn. 4 C 21/99 (výrok sub II.), a rozsudku

Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 15 Co 94/2000

(výroky sub I. a III.), se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň - jih v záhlaví označeným rozsudkem ve

věci žalobce E., s.r.o., proti stěžovateli (žalovanému) rozhodl ve

výrocích sub I., III. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit

žalobci částku 32.197,10 Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení

částku 1.388,40 Kč. Ve výroku sub II., tj. v rozsahu, v němž se

žalobce domáhal přiznání úroku z prodlení ve výši přesahující 20

% ročně, byl návrh zamítnut.

V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud uvedl, že se

žalobce domáhal zaplacení předmětné částky z důvodu vyrovnání

rozdílu při zúčtování zboží vydaného žalobcem stěžovateli ve výši

12.796,90 Kč, úhrady smluvní pokuty 3.660,- Kč, úhrady za užívaní

vozidla žalobce 6.075,60 Kč, úhrady nákladů na provedení

pravidelné kontroly vozidla 2.659,60 Kč, náhrady škody způsobené

na vozidle 2.114,20 Kč a vydání neoprávněně vyplacené provize

4.980,- Kč.

Z provedených důkazů, především z písemného vyhotovení

Smlouvy o zprostředkování uzavřené dne 1. 1. 1998 mezi žalobcem

a stěžovatelem, a z výpovědí žalobce a stěžovatele vzal soud za

prokázáno, že mezi účastníky došlo k uzavření jednak mandátní

smlouvy, jednak smlouvy o nájmu dopravního prostředku. Stěžovatel

se zavázal uzavírat za žalobce s třetími osobami kupní smlouvy

o prodeji hotových textilních výrobků a vybraných druhů

drogistického zboží podle požadavků žalobce formou přímého prodeje

za podmínek smlouvou stanovených. Účastníci si dále sjednali

podmínky, za kterých stěžovatel bude při prodejní činnosti užívat

vozidlo žalobce. Z dokladů předložených žalobcem bylo prý

prokázáno, že stěžovatel neuhradil žalobci veškeré zboží, které od

něho původně převzal a které následně neprodal, ani je žalobci

fyzicky nevrátil. Stěžovatel své námitky proti výši rozdílu

(manka) zjištěného žalobcem nedoložil žádným důkazem, neboť

nepředložil soudu žádný účetní doklad zpochybňující provedenou

inventuru, zatímco žalobce do soudního spisu založil - dle svého

tvrzení - kopie veškerých dokladů zahrnutých do inventury. Soud

dále z předložených daňových dokladů vzal za prokázáno, že žalobce

vynaložil za stěžovatele náklady na provedení pravidelné prohlídky

automobilu a opravu poškozeného ukazatele směru, byť tyto náklady

měl podle smlouvy nést stěžovatel.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 2. 2000, sp. zn.

15 Co 94/2000, ve výroku sub II., tj. ve výroku o povinnosti

stěžovatele zaplatit žalobci částku 20.560,70 Kč

s příslušenstvím, citovaný rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih

v části napadené odvoláním potvrdil. Ve výroku sub I. rozhodl tak,

že co do částky 4.900,80 Kč (správně má být: 4.980,- Kč - pozn.

ÚS) s příslušenstvím se rozsudek soudu I. stupně zrušuje a řízení

se zastavuje. Ve výroku sub III., tj.ve výroku o povinnosti

stěžovatele zaplatit částku 660,-Kč s příslušenstvím, byla žaloba

zamítnuta.

Odvolací soud v odůvodnění tohoto rozsudku konstatoval, že

soud I. stupně provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil

skutkový stav v souladu s § 120 občanského soudního řádu (dále jen

"o.s.ř."). Stěžovatel v odvolání sice tvrdil, že skutkový stav

nebyl zjištěn dostatečně, avšak neučinil žádný procesní úkon

k tomu, aby byl takto zjištěný stav jakkoli doplněn. Pokud

účastníci nenavrhli žádné doplnění dokazování, nemohl odvolací

soud zjištěný skutkový stav hodnotit jinak, než jej hodnotil soud

I. stupně, který dospěl k správným právním závěrům (s výjimkou

částky 660,- Kč představující daň z přidané hodnoty, kterou nelze

přičítat ke smluvní pokutě). Žalobce dostatečně prokázal svá

tvrzení, když poskytl soudu veškeré účetní doklady, které měl

k dispozici, a rovněž inventuru. Na základě těchto dokladů se

domáhal správně vyčíslené částky 12.796,90 Kč za nevyúčtované

zboží a částky 3.000,- Kč jako smluvní pokuty. Bylo také

prokázáno, že stěžovatel neprovedl pravidelnou prohlídku vozidla,

přičemž tato povinnost pro něj vyplývala ze smlouvy a nebylo možno

ji splnit prohlídkou provedenou amatérsky. Konečně pak bylo

prokázáno, že na vozidle žalobce vznikla škoda, a sám stěžovatel

tvrdil, že se jednalo o škodu vzniklou běžným provozem. Takovou

škodu však měl rovněž podle smlouvy hradit stěžovatel. K tomu

odvolací soud dodal, že zavinění škůdce se u náhrady škody

předpokládá a není třeba je prokazovat. Naopak označený škůdce by

se mohl vyvinit tehdy, kdyby prokázal, že škodu nezavinil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rozsudky obecných soudů napadl

a poukázal zejména na výrok sub. II. rozsudku krajského soudu,

jímž byl potvrzen výrok okresního soudu o povinnosti stěžovatele

zaplatit žalobci částku 20.560,- Kč s příslušenstvím.

Již v řízení před okresním soudem prý stěžovatel namítal, že

vyčíslené manko na převzatém zboží je neprůkazné, neboť žalobcem

předložený sumář nevylučoval manipulaci s daty. Žalobce měl podle

tvrzení stěžovatele nepořádek v evidenci zboží i v dokladech, což

stěžovatel dokládal skutečností, že manko původně vyčíslené na

22.652,80 Kč bylo bez bližšího odůvodnění žalobcem změněno na

12.796,90 Kč. S výsledkem inventury by stěžovatel souhlasil tehdy,

pokud by na všech dokladech byly jeho podpisy. I v odvolání

stěžovatel uváděl, že okresní soud vycházel pouze z tvrzení

žalobce a z tabulky o pohybu zboží jím předložené. Žalobce však

nepředložil žádné důkazy, z nichž by bylo zcela zřejmé, kdy

a kolik zboží stěžovatel skutečně převzal (podepsané dodací

listy), přičemž právě nedostatky žalobce ve skladovém hospodářství

byly důvodem k okamžitému zrušení smlouvy ze strany stěžovatele.

Stěžovatel sám nemohl předložit žádné důkazy o tom, že dostal méně

zboží, než bylo vykázáno žalobcem. Měl zato, že důkazní břemeno

nese právě žalobce a je tedy jeho povinností předložit soudu

takové důkazy, které prokáží jím tvrzené skutečnosti. Takové

důkazy dle stěžovatele navrženy ani provedeny nebyly, přesto však

byly skutečnosti tvrzené žalobcem považovány za prokázány. Navíc

nebylo přihlédnuto k tomu, že žalobce původně vyčíslené manko jen

s obecným a nekonkrétním odůvodněním (prověření dokladů, oprava

písařských a součtových chyb) snížil téměř na polovinu, což je

okolnost, která podle stěžovatele značně snižuje věrohodnost

tvrzení žalobce a jím předkládaných dokladů. Krajský soud přesto

v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že skutkový stav zjištěný

soudem I. stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí, a proto

z něj vychází i odvolací soud. Dle názoru stěžovatele tedy obecné

soudy nesprávně přihlížely v rámci svých skutkových zjištění ke

skutečnostem, které z dokazování vůbec nevyplynuly.

Stěžovatel dále vytýká okresnímu soudu, že v odůvodnění svého

rozsudku uvedl, že žalobce vynaložil za stěžovatele náklady za

opravu poškozeného vozidla, byť tyto náklady měl nést stěžovatel.

Okresní soud zde prý dospěl k nesprávnému závěru, který je

v rozporu s provedenými důkazy, neboť dle smlouvy o nájmu

dopravního prostředku nese škodu na vozidle žalobce (vedlejší

účastník), ledaže byla způsobena stěžovatelem nebo osobami, jimž

stěžovatel umožnil přístup k vozidlu. K poškození však došlo

nikoli zaviněním stěžovatele, takže škodu na vozidle měl nést

žalobce. "Ohledně poškození vozidla stěžovatelem navíc musí nést

důkazní břemeno žalobce." Rovněž v případě úhrady za kontrolu

technického stavu vozidla byl závěr soudu v rozporu s provedenými

důkazy, neboť dle smlouvy nebyla stěžovateli uložena povinnost

provádět kontroly technického stavu ve značkovém servisu.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo

porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu

podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listiny"), dle něhož je každému dáno, aby se při obraně svého

práva stanoveným postupem domáhal jeho ochrany před soudy, které

jsou k tomu ústavně povolány (čl. 90 Ústavy České republiky).

Podle mínění stěžovatele soudy v jeho věci jednaly v rozporu

s ustanovením § 132 o.s.ř., jež zakotvuje tzv. zásadu volného

hodnocení důkazů. Stěžovatel - s poukazem na nálezy Ústavního

soudu III.ÚS 84/94 a III.ÚS 166/95 - tvrdí, že v důsledku

nerespektování § 132 o.s.ř. jsou skutková zjištění soudů v dané

věci v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, což zakládá

protiústavnost napadených rozhodnutí. Obecné soudy prý vzaly za

prokázáno, že stěžovatel převzal vedlejším účastníkem tvrzený

objem zboží, ačkoli k tomu nebyl proveden žádný věrohodný důkaz.

Stěžovatel má rovněž zato, že rozsudky obecných soudů nebyly

odůvodněny způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o.s.ř. Odůvodnění

rozsudků neobsahují žádnou úvahu ohledně hodnocení důkazů, z níž

by bylo patrno, proč soudy uvěřily tvrzení žalobce o množství

dodaného zboží a proč neuvěřily stěžovateli; doklady, ze kterých

se vycházelo při inventuře, zde nejsou nijak specifikovány a sám

stěžovatel žádné doklady (dodací listy) nepodepsal.

Proto stěžovatel navrhl, aby byly oba napadené rozsudky

zrušeny.

Ústavní soud shledal, že předložená ústavní stížnost splňuje

všechny zákonem stanovené náležitosti a předpoklady, takže nic

nebrání meritornímu projednání a vyřízení věci. Za tím účelem si

vyžádal předmětný spis Okresního soudu Plzeň - jih (sp. zn. 4

C 21/99), vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejšího

účastníka řízení.

Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti uvedl, že s námitkami stěžovatele se vypořádal

již ve svém rozhodnutí. Při rozhodování respektoval zásady

obsažené v ustanovení § 132 o.s.ř. a má zato, že skutková zjištění

ve věci jsou v logickém souladu s provedenými důkazy. Nesouhlasí

ani s tvrzením stěžovatele, že by rozsudek odvolacího soudu nebyl

odůvodněn způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o.s.ř. Podanou

ústavní stížnost považuje za snahu stěžovatele učinit z Ústavního

soudu další instanci poté, co mu nebylo vyhověno obecnými soudy.

Krajský soud dodal, že s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem souhlasí.

Okresní soud Plzeň - jih jako účastník řízení ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v řízení předcházejícím

vydání jeho rozsudku byl stěžovateli poskytnut dostatečný prostor

k navržení důkazů pro prokázání jeho tvrzení, především toho, že

provedená inventura neodpovídá skutečnosti z důvodu nepořádku

a zmatku v evidenci zboží a dokladů žalobce - vedlejšího

účastníka. Stěžovateli byla poskytnuta možnost, aby se vyjádřil

jak k žalobcem předložené sumarizaci - inventuře, tak

i k jednotlivým dokladům, které pro sumarizaci žalobce použil.

Tyto doklady byly stěžovateli k dispozici, "když žalobce je soudu

k důkazu předložil s tvrzením, že se jedná o veškeré doklady,

které k vyúčtování a inventuře použil". Stěžovatel však

v původním řízení - s výjimkou námitky nezaúčtování jednoho

dokladu, která však byla vyvrácena - žádné konkrétní nesprávnosti

inventury nenamítl a ani nenavrhl provedení důkazů, které by

případně měly nesprávnosti inventury prokázat. Stěžovatel tedy

soudu prvního stupně v průběhu dokazování nepředložil ani jediný

zúčtovací doklad, který by nebyl žalobcem při inventuře zaúčtován

a kterým by tedy alespoň zpochybnil správnost inventury provedené

žalobcem. V ostatním okresní soud odkázal na odůvodnění svého

rozsudku s tím, že k důvodům ústavní stížnosti opírajícím se

o smlouvu uzavřenou mezi účastníky se vyjádřit nemůže, protože

nemá k dispozici písemné vyhotovení smlouvy ani její kopii.

S ohledem na uvedené skutečnosti zastává názor, že ústavní

stížnost je zjevně neopodstatněná. Okresní soud dodal, že

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí.

Vedlejší účastník řízení, obchodní společnost E., s.r.o.,

prohlásil, že nevyužívá "práva účasti v řízení před Ústavním

soudem". Mimo to, vzdor poučení, jehož se mu dostalo, nebyl

zastoupen advokátem, a proto Ústavní soud k jeho dalšímu vyjádření

nepřihlédl.

Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat

další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od tohoto

jednání upustil.

Ústavní stížnost je v podstatné části důvodná.

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je

podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Přestože je součástí

soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze

soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší

mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím

nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod

stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu

správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko

tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních

kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva

a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého

práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole

(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku

interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy

spravedlnosti(např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení

základního práva a svobody" (nález sp.zn. III.ÚS 269/99, Ústavní

soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Ústavní soud dále odkazuje na svoji ustálenou judikaturu

k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných

soudů. Ústavní soud např. uvedl, že "z hlediska stanoveného

postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného

a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou

ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí" (nález

sp.zn. III.ÚS 103/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

17, str. 121). "Nezávislost rozhodování obecných soudů se

uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním

rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného

a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny,

jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím

součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu,

a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své

rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem,

zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění musí

vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení

důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu

s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné

interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto

rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1

Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy" (nález sp.zn. III.ÚS 94/97,

Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 287).

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů,

jakož i řízení jim předcházející, z hlediska tvrzeného porušení

ústavně zaručených práv procesní povahy, a vyšel přitom z již

citované vlastní judikatury.

Čl. 90 Ústavy ukládá soudům, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytovaly ochranu právům. Ústavní soud se proto zabýval otázkou,

zda Krajský soud v Plzni a Okresní soud Plzeň - jih při svém

rozhodování postupovaly v daném případě v souladu se stanoveným

postupem, konkrétně v souladu s o.s.ř., zejména s jeho

ustanoveními části třetí hlavy druhé o dokazování.

Ustanovení § 132 o.s.ř. uvádí, že důkazy hodnotí soud podle

své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich

vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo

za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Tyto úvahy pak

vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví § 157 odst.

2 o.s.ř. (ve znění před novelou účinnou k 1.1.2001). Dle tohoto

ustanovení v odůvodnění rozsudku soud mj. stručně a jasně vyloží,

které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy

opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení

důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný

skutkový stav podle příslušných ustanovení. V rozporu s § 157

odst. 2 o.s.ř. je proto tzv. souhrnné zjištění, které zakládá

prakticky nepřezkoumatelnost rozsudku.

Z tohoto pohledu je nutno hodnotit jako zákonnému postupu

nevyhovující takové odůvodnění rozsudku, v němž okresní soud pouze

obecně uvádí, že z dokladů předložených žalobcem vzal za

prokázáno, že stěžovatel neuhradil žalobci veškeré odebrané zboží,

aniž by však tyto doklady jakkoli dále specifikoval. Přitom ani

z protokolů o jednání nevyplývá, kterým z dokladů zaslaných soudu

žalobcem (dodací listy, faktury atd.) soud konkrétně provedl

důkaz. Nelze se spokojit toliko s obecnou formulací, že žalobce do

soudního spisu dle vlastního prohlášení založil kopie veškerých

dokladů zahrnutých do inventury. Skutková zjištění učiněná

okresním soudem (podle předložených dokladů) se totiž náležitě

nepromítla do odůvodnění rozsudků a ani z protokolů o jednáních

nejsou dostatečně zřetelná.

Vzhledem k tomu, že ani odvolací soud nezjednal nápravu

prvostupňového rozhodnutí a jeho obecné a nespecifikované

odůvodnění napadené v části převzal, nezbylo Ústavnímu soudu než

konstatovat, že obecné soudy při důkazním řízení nepostupovaly

důsledně podle ustanovení občanského soudního řádu. Nedodržením

zákonem stanoveného postupu, zejména učiněním pouhého souhrnného

zjištění namísto striktního postupu podle o.s.ř., potom došlo

k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud se dále zabýval otázkou posouzení nároku žalobce

na náhradu škody vzniklé na vozidle užívaném stěžovatelem. Obecné

soudy dospěly k závěru, že škodu měl hradit stěžovatel. Ve Smlouvě

o zprostředkování ze dne 1. 1. 1998 však účastníci dohodli, že

škodu na vozidle nese zájemce (tj. žalobce), ledaže škoda byla

způsobena zprostředkovatelem (tj. stěžovatelem) nebo osobami, jimž

zprostředkovatel umožnil přístup k vozidlu (čl. VI. bod 5.).

Stěžovatel se zavázal pouze k hrazení běžných oprav. V daném

případě byla způsobena škoda na světlometu ukazatele směru

(rozbité sklo pravého předního blinkru), takže se zřejmě nejednalo

o klasickou běžnou opravu. Jestliže soudy přiznaly žalobci nárok

na náhradu škody, aniž by musel prokazovat její způsobení

stěžovatelem, je tento právní závěr - dle názoru Ústavního soudu

- v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními ve

smyslu jeho ustálené judikatury.

Odůvodnění obou napadených rozsudků je navíc v tomto směru

značně nepřesvědčivé. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku

cituje ustanovení § 632 odst. 3 větu druhou obchodního zákoníku,

jehož znění účastníci zjevně převzali do své smlouvy, podle níž

mezi nimi vznikl obchodní závazkový vztah mající povahu nájmu

dopravního prostředku dle obchodního zákoníku; právní závěr

okresního soudu ohledně náhrady škody však s uvedeným ustanovením

nekoresponduje. Rozsudek krajského soudu ve svém odůvodnění

odkazuje také na citovanou smlouvu, jeho další argumentace však

postrádá návaznost na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí,

přičemž není zřejmé, jaká právní ustanovení odvolací soud při svém

rozhodování vůbec použil.

Proto Ústavní soud dovozuje, že napadené rozsudky pro svou

nepřehlednost, vzájemnou neprovázanost a strohost ve sporné pasáži

odůvodnění nevyhověly požadavkům občanského soudního řádu na

náležité odůvodnění soudního rozhodnutí, čímž došlo - jak již bylo

uvedeno - k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve

smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti v podstatné části

vyhověl a napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ve

výrocích sub. I. a III. a napadený rozsudek Krajského soudu

v Plzni ve výroku sub II. zrušil § 82 odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Pokud ústavní stížnost směřovala proti dalším výrokům

rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih (výrok sub II.) a rozsudku

Krajského soudu v Plzni (výroky sub I. a III.), byla odmítnuta. Ve

vztahu k těmto výrokům měl totiž stěžovatel před obecnými soudy

materiálně úspěch, takže v tomto rozsahu byl návrh podán někým

zjevně neoprávněným § 43 odst. 1 písm. c) cit. zákona.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. května 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru