Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3358/10 #1Usnesení ÚS ze dne 08.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkOdvolání
poplatek/soudní
účastník řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3358.10.1
Datum podání26.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 2 odst.8, § 2 odst.5

99/1963 Sb., § 91 odst.1, § 91 odst.2, § 201


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3358/10 ze dne 8. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. N. a 2) J. S., obou zastoupených Mgr. Čestmírem Sekaninou, advokátem se sídlem Boskovice, ul. 17. listopadu 19, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2010, čj. 28 Co 262/2009 - 85, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým měla být porušena jejich základní práva, zaručená čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Stěžovatelé brojí proti tomu, že Krajský soud v Brně, jako soud odvolací (dále "odvolací soud"), rozhodl, že se na jejich straně jedná o rozlučné společenství. Proto je každý z nich povinen zaplatit soudní poplatek za podané odvolání ve výši 2.420,- Kč. Stěžovatelé se odvolali na § 2 odst. 5 a 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o soudních poplatcích"), který měl odvolací soud zjevně porušit a zasáhnout tak do jejich práva na spravedlivý proces a na ochranu legitimního očekávání. Poukázali na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 162/99, ze dne 3. 8. 1999, a tvrdí, že jiné krajské soudy určují výši soudního poplatku od hodnoty sporu, nikoliv od počtu účastníků řízení. Rozhodovací praxi odvolacího soudu proto považují za nepřijatelnou a nezákonnou, zasahující i do práv jiných účastníků.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 9. 4. 2009, čj. 5 C 345/2008 - 61, byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit společnosti DEBTINVEST LIMITED částku 60.563,20 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Na základě jejich odvolání byli usnesením téhož okresního soudu ze dne 9. 6. 2009, čj. 5 C 345/2008 - 70, vyzváni, aby společně a nerozdílně zaplatili soudní poplatek ve výši 2.420,- Kč. Usnesením téhož soudu ze dne 23. 6. 2009, čj. 5 C 345/2008 - 72, pak bylo odvolací řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Toto usnesení bylo poté, co stěžovatelé poplatek zaplatili ve lhůtě pro podání odvolání, zrušeno usnesením ze dne 30. 6. 2009, čj. 5 C 345/2008 - 77. Následně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 6. 2010, čj. 28 Co 262/2009 - 85, vyzval stěžovatele, aby každý z nich doplatil na soudním poplatku 1.210,- Kč. Na základě jejich podnětu na přezkum tohoto usnesení, podle § 12 zákona o soudních poplatcích, Krajský soud v Brně přípisem ze dne 19. 11. 2010, čj. 28 Co 262/2009 - 103, své stanovisko potvrdil.

III.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, ani součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Není další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním. Porušením běžných práv fyzických osob se proto zabývá, jen pokud současně představuje porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním pořádkem.

V kontextu takto vymezeného rozsahu svého přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím těžištěm je nesouhlas stěžovatelů s výší vyměřeného soudního poplatku, přičemž porušení svých shora uvedených práv spatřují ve skutečnosti, že odvolací soud vyložil ustanovení § 2 odst. 5 a 8 zákona o soudních poplatcích v rozporu s jejich názorem. Ve smyslu výše popsaného vztahu obecného a ústavního soudnictví však Ústavní soud není kompetentní přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů o poplatkové povinnosti z hlediska jeho zákonnosti, ale jen z hlediska ústavnosti. Je příslušný rozhodnout pouze tam, kde by tvrzená protizákonně stanovená poplatková povinnost zasáhla do sféry základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. O takový případ se však v projednávané věci zjevně nejedná.

Jejich argumentací o aplikaci § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se Ústavní soud již opakovaně zabýval. Označil přitom výklad obecných soudů, že solidární poplatková povinnost účastníků vzniká, podle citovaného ustanovení, jen tehdy, mají-li v řízení postavení nerozlučných společníků podle § 91 odst. 2 OSŘ, tj. jde-li o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, za ústavně konformní (usnesení sp. zn. III. ÚS 171/06, II. ÚS 150/06, II. ÚS 95/06, III. ÚS 339/06). Od svých závěrů se Ústavní soud nemá důvod odchýlit ani v projednávané věci.

K tomu, aby se uplatnilo ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, museli by být stěžovatelé nerozlučnými společníky ve smyslu § 91 odst. 2 OSŘ. V daném případě však, jak dovodil odvolací soud, byli společníky samostatnými. Podle judikatury obecných soudů jsou i solidárně zavázaní dlužníci samostatnými účastníky ve smyslu § 91 odst. 1 OSŘ (srov. Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, str. 297). Provádí-li tedy poplatné úkony více poplatníků, kteří jsou tzv. samostatnými společníky, jako je tomu i v případě stěžovatelů, jde o jejich samostatné úkony a v tomto případě vzniká každému z nich povinnost zaplatit soudní poplatek samostatně. Výsledkem řízení bude posuzování uplatněného nároku samostatně ve vztahu ke každému z nich. Podání odvolání jedním z nich nemá suspenzivní účinek ohledně výroku rozhodnutí týkajícího se druhého a obráceně. Rovněž platí, že každý z nich může s odvoláním samostatně disponovat, aniž by to mělo vliv na práva a povinnosti druhého.

Jak si Ústavní soud ověřil, stěžovateli napadené usnesení je přesvědčivé, nemá znaky svévole. Mezi skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu, že jejich společenství je společenstvím rozlučným (proto každému z nich vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek za podané odvolání samostatně), neexistuje žádný rozpor ve smyslu ustálené judikatury. K porušení jejich ústavně zaručených práv, jichž se dovolávají, tedy zjevně nedošlo.

Stěžovateli citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 162/99, ze dne 3. 8. 1999, pak na posuzovanou věc zjevně nedopadá, neboť se týká nepřípustnosti opětovné platby soudního poplatku poplatníkem, který ho již jednou zaplatil, v případě, kdy došlo ke zrušení rozsudku v důsledku odvolání, dovolání nebo povolení obnovy řízení.

Ústavní soud, s ohledem na stěžovateli rozporovanou částku, odkazuje na závěry, jež v minulosti zaujal v obdobně bagatelních věcech (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01 a další, nověji viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09, III. ÚS 1307/10), kdy lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu, což v posuzované věci neshledal. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje.

Za tohoto stavu byla ústavní stížnost, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru