Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3351/14 #1Usnesení ÚS ze dne 06.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Předběžné opatření
insolvence/řízení
lhůta/zmeškání
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3351.14.1
Datum podání20.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 147 odst.6, § 147 odst.1, § 146 odst.1

99/1963 Sb., § 219


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3351/14 ze dne 6. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY entity s.r.o., se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1046, zastoupené Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 767/12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014, č. j. 8 Cmo 267/2014-38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 10. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2014, č. j. MSPH 59 INS 8444/2014-A8, bylo rozhodnuto o tom, že insolvenční návrh, jímž se navrhovatel JONAZA TRADING LIMITED, právně zastoupený advokátní kanceláří VIVID LEGAL, s.r.o., domáhal zjištění úpadku stěžovatelky, se odmítá, neboť tento návrh vykazuje vady, jež brání jeho projednání.

3. Právě uvedené usnesení soudu prvního stupně bylo následně usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2014, č. j. MSPH 59 INS 8444/2014, 4 VSPH 857/2014-A-18, zrušeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o tom, že k insolvenčnímu návrhu se nepřihlíží (výrok II.). Odvolací soud přitom poukázal na to, že předmětný insolvenční návrh neobsahuje podpis navrhovatele ani osoby oprávněné za navrhovatele jednat, a tedy nebyl ani způsobilý vyvolat účinky zahájeného řízení. Za daných okolností měl soud prvního stupně dle názoru soudu odvolacího vydat toliko usnesení, jímž by navrhovatele vyrozuměl o tom, že se k jeho návrhu nepřihlíží.

4. V návaznosti na právě uvedená rozhodnutí stěžovatelka dne 15. 7. 2014 podala žalobu směřující proti insolvenčnímu navrhovateli a jeho právnímu zástupci (zde vedlejší účastníci), jejímž prostřednictvím se domáhala náhrady újmy, která jí měla vzniknout v důsledku šikanózního insolvenčního návrhu insolvenčního navrhovatele a jeho právního zástupce (zde vedlejší účastníci). Spolu s žalobou stěžovatelka podala též návrh na vydání předběžného opatření ve smyslu § 147 odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se domáhala, aby vedlejším účastníkům byla předběžným opatřením soudu uložena povinnost složit do úschovy soudu částku ve výši 28.903.700,- Kč. V tomto svém návrhu stěžovatelka uvedla, že jí zahájením insolvenčního řízení vznikla vinou vedlejších účastníků újma a že má obavu, že by případný výkon následně vydaného soudního rozhodnutí mohl být ohrožen, neboť vedlejší účastníci jsou zahraničními právnickými osobami.

5. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 16. 7. 2014, č. j. 35 Cm 55/2014-15, návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření zamítl. Poukázal přitom na to, že předběžné opatření dle § 147 odst. 6 insolvenčního zákona může soud vydat jen na návrh oprávněné osoby podaný do 30 dnů od vydání rozhodnutí o zastavení řízení o insolvenčním návrhu, rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu. Návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření pak byl dle názoru soudu prvního stupně tomuto soudu doručen až po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty, když usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. MSPH 59 INS 8444/2014, 4 VSPH 857/2014-A-18, jímž bylo rozhodnuto o odvolání insolvenčního navrhovatele proti rozhodnutí o odmítnutí jeho insolvenčního návrhu směřujícího vůči stěžovatelce, bylo vydáno dne 2. 6. 2014, avšak stěžovatelka návrh na vydání předběžného opatření soudu doručila až dne 15. 7. 2014.

6. Proti usnesení soudu prvního stupně se stěžovatelka odvolala. Namítala, že lhůta pro podání návrhu na vydání předběžného opatření by měla být počítána nikoli ode dne, kdy bylo rozhodnutí soudu o zastavení řízení o insolvenčním návrhu, o jeho odmítnutí nebo zamítnutí vyhotoveno, ale od okamžiku, kdy takové rozhodnutí bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku. Předmětné usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 6. 2014 bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno až dne 17. 6. 2014 a návrh na vydání předběžného opatření tak byl z pohledu stěžovatelky učiněn v zákonem stanovené lhůtě.

7. Vrchní soud v Praze pak svým usnesením ze dne 13. 8. 2014, č. j. 8 Cmo 267/2014-38, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se sice ztotožnil s argumentací stěžovatelky v tom, že lhůta pro podání návrhu na vydání předběžného opatření počíná běžet až v okamžiku zveřejnění rozhodnutí soudu o zastavení řízení o insolvenčním návrhu, o jeho odmítnutí nebo zamítnutí, avšak uvedl, že předmětnou lhůtu je třeba počítat od okamžiku zveřejnění rozhodnutí soudu prvního stupně, nikoli soudu odvolacího, jak dovozovala stěžovatelka. Odvolací soud proto stejně jako soud prvního stupně uzavřel (byť tak učinil s jiným odůvodněním), že návrh stěžovatelky byl podán opožděně a je třeba jej zamítnout, když usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí insolvenčního návrhu bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno již dne 31. 3. 2014.

III.

8. Posledně uvedené rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní uvedla, že vydáním rozhodnutí, kdy odvolací soud sice potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření, ale učinil tak z jiného důvodu než soud prvního stupně, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť stěžovatelka neměla možnost se k právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřit (když dovolání proti tomuto rozhodnutí není přípustné). Rozhodnutí odvolacího soudu je dle názoru stěžovatelky navíc v rozporu se zásadou právní jistoty, legitimním očekáváním stěžovatelky, jakož i se zásadou spravedlnosti, neboť představuje toliko mechanickou aplikaci zákona, v jejímž důsledku navíc ztrácí na významu rozhodnutí ve věci samé.

IV.

9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i všech jejích příloh, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Jak vyplývá z obsahu podané ústavní stížnosti, je její podstatou zejména nesouhlas stěžovatelky s právním názorem odvolacího soudu ohledně počátku běhu lhůty pro podání návrhu na vydání předběžného opatření dle ustanovení § 147 odst. 6 insolvenčního zákona. K tomu Ústavní soud uvádí, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů je ryze záležitostí obecných soudů. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavních právních předpisů (v nyní posuzovaném případě ustanovení § 147 odst. 6 insolvenčního zákona) jsou věcně správné či nikoli. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, dospěl-li by k závěru, že obecnými soudy učiněný výklad právního předpisu nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru a intenzity však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

11. Ústavní soud má předně za to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, z jakého důvodu má za to, že lhůtu k podání návrhu na vydání předběžného opatření vymezenou v ustanovení § 147 odst. 6 insolvenčního zákona je třeba počítat od zveřejnění rozhodnutí soudu prvního stupně (nikoli soudu odvolacího), když ve svém rozhodnutí poukázal na to, že právě s tímto okamžikem (nikoli s okamžikem právní moci takového rozhodnutí) insolvenční zákon spojuje nastoupení jeho právních účinků. Skutečnost, že běh lhůty pro podání návrhu na vydání předběžného opatření je třeba počítat od okamžiku zveřejnění rozhodnutí soudu prvního stupně, je navíc dle názoru odvolacího soudu seznatelná i z dikce předmětného ustanovení § 147 odst. 6 insolvenčního zákona a dále též ze znění ustanovení § 146 odst. 1 téhož zákona. Právě uvedený názor pak Ústavní soud považuje za ústavně konformní, nepředstavující libovůli soudu a nezakládající extrémní rozpor s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání daného právního vztahu. Opačný závěr, tj. závěr, že lhůtu dle § 147 odst. 6 insolvenčního zákona je třeba počítat od uveřejnění rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání insolvenčního navrhovatele, by byl dle názoru Ústavního soudu v rozporu s principem právní jistoty, neboť osoba oprávněná k podání návrhu na vydání předběžného opatření by neměla postaveno najisto, kdy ji lhůta k jeho podání počne běžet, neboť tato osoba v okamžiku zveřejnění rozhodnutí soudu prvního stupně nemá (a z povahy věci ani mít nemůže) žádnou povědomost o tom, zda rozhodnutí soudu prvního stupně bude insolvenčním navrhovatelem napadeno odvoláním či nikoli a zda je tedy rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnutím konečným, zakládajícím běh lhůty, či zda ve věci bude následně rozhodováno i soudem odvolacím, a tudíž lhůta poběží až od zveřejnění rozhodnutí tohoto soudu. Takový stav však dle názoru Ústavního soudu připustit nelze.

12. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), ve znění pozdějších předpisů, potvrdil, avšak s jiným odůvodněním než o jaké opřel své rozhodnutí soud prvního stupně (namísto aby jej zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení), čímž ji dle jejího názoru zbavil možnosti skutkově a právně argumentovat, když stěžovatelka neměla před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu možnost seznámit se s jeho právním názorem. To proto, že odvolací soud postupoval z pohledu Ústavního soudu zcela v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, konkrétně s ustanovením § 219 občanského soudního řádu, podle něhož odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, je-li ve výroku věcně správné. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci.

13. Jde-li o odkaz stěžovatelky na právní závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02, pak je Ústavní soud nucen konstatovat, že tyto nejsou v nyní souzené věci přiléhavé, neboť se vztahují k ustanovení § 219 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005, podle něhož platilo, že odvolací soud rozhodnutí potvrdil, bylo-li věcně správné. Tato právní úprava však byla zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, novelizována tak, že nově je odvolací soud oprávněn odvoláním napadené rozhodnutí potvrdit, je-li "ve výroku" věcně správné. Touto novelizací tak byla překonána letitá judikatura Ústavního soudu, na níž odkazovala také stěžovatelka a podle níž byla změna právního náhledu odvolacího soudu důvodem pro jeho kasační rozhodnutí [shodně viz nález sp. zn. I. ÚS 2502/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 52/56 SbNU 561)].

14. Ústavní soud považuje za nutné doplnit, že nová úprava § 219 občanského soudního řádu ovšem nikterak nezasáhla do zákazu překvapivých rozhodnutí, resp. do požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné a tito měli možnost se k němu vyjádřit. Ústavní soud však nemá za to, že by rozhodnutí odvolacího soudu napadené nyní posuzovanou ústavní stížností, bylo rozhodnutím, k němuž se stěžovatelka neměla možnost vyjádřit a uplatnit právní argumentaci ve svůj prospěch. To proto, že soudy obou stupňů rozhodovaly na podkladě nezměněného (a stěžovatelkou nerozporovaného) skutkového stavu věci, přičemž spornou otázkou byla jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení před soudem odvolacím, toliko otázka včasnosti návrhu stěžovatelky. Stěžovatelka přitom měla možnost ve svém odvolání uplatnit svou právní argumentaci vztahující se k počítání lhůty dle ustanovení § 147 odst. 6 insolvenčního zákona, což také učinila. Z pouhé skutečnosti, že odvolací soud této argumentaci přisvědčil pouze zčásti, když dal stěžovatelce zapravdu v tom ohledu, že lhůtu je třeba počítat až od okamžiku zveřejnění rozhodnutí soudu o odmítnutí insolvenčního návrhu, avšak nepřisvědčil jí v tom ohledu, že by tímto rozhodnutím mělo být rozhodnutí odvolacího soudu (jak se stěžovatelka domnívala), dle názoru Ústavního soudu nelze dovodit, že by stěžovatelce bylo odepřeno právo být slyšen před soudem a právo vyjádřit se ke své věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Právě uvedené platí tím spíše za situace, kdy soudy rozhodovaly o návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření, o němž soudy rozhodují bez nařízení jednání a bez slyšení účastníků (§ 75c odst. 3 občanského soudního řádu), a nemají tedy ani možnost poskytnout účastníkům poučení dle § 118a občanského soudního řádu.

V.

15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2015

Ludvík David v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru