Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3347/10 #1Usnesení ÚS ze dne 22.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkinterpretace
účastník řízení/přechod/převod práva nebo povinnosti
soudce/podjatost
soudce/vyloučení
účastník řízení/přibrání/přistoupení/záměna
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3347.10.1
Datum podání25.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 107a, § 14


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3347/10 ze dne 22. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. J. Z. a 2) J. Z., obou zastoupených JUDr. Josefem Novákem, advokátem se sídlem Přemyslovská 11/2346, Praha 3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2010, č. j. Nco 178/2010-247, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2010, č. j. 30 Cm 225/2006-231, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2010, č. j. 5 Cmo 227/2010-250, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Napadeným usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2010, č. j. Nco 178/2010-247, bylo rozhodnuto, že soudci Městského soudu v Praze - JUDr. Radim Novotný a JUDr. Jindřiška Dohnalová - nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 225/2006. Vrchní soud odůvodnil napadené usnesení tím, že stěžovatel 2) vznesl pouze výhrady týkající se postupu soudců - a to nikoliv soudce rozhodujícího a zastupujícího - v jiných řízeních (o zápis do obchodního rejstříku). Kromě toho, že se tyto výhrady nevztahovaly k osobám uvedených soudců, obecně se jedná o důvod podjatosti, vyloučený ustanovením § 14 odst. 4 o. s. ř. Ve vztahu k osobám rozhodujícího a zastupujícího soudce však stěžovatel 2) neuvedl žádné relevantní, respektive vůbec žádné skutečnosti ve smyslu § 14 o. s. ř., které by mohly vést k pochybnostem o nepodjatosti těchto soudců, přičemž soudci sami se podjatí necítí.

Napadeným usnesení Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto, že se připouští vstup společnosti AB-CREDIT, a. s., do řízení na místo žalobce ASSET Park, s. r. o. v likvidaci. Městský soud uvedl, že v předmětném řízení navrhl žalobce vstup společnosti AB-CREDIT, a. s., jako nového účastníka do řízení na místo žalobce. Svůj návrh odůvodnil tím, že podle smlouvy o převodu rektasměnky ze dne 23. 4. 2010 došlo k převodu směnky, jejíž zaplacení je předmětem sporu, na uvedenou společnost AB-CREDIT. Městský soud odkázal na § 107a odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že smlouvou o převodu rektasměnky ze dne 23. 4. 2010 žalobce osvědčil, že došlo k jejímu převodu ze strany žalobce na společnost AB-CREDIT, a. s., která vyslovila souhlas se svým vstupem do řízení. Městský soud proto postupem dle § 107a odst. 1, 2 o. s. ř. vstup tohoto nového účastníka do řízení namísto žalobce připustil.

Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 9. 9. 2010, č. j. 5 Cmo 227/2010-250, uvedené usnesení Městského soudu v Praze potvrdil. Uvedl, že již opakovaně vyslovil právní názor, že při rozhodování o procesním nástupnictví dle § 107a o. s. ř. soud zkoumá, zda k žalobcem tvrzené právní skutečnosti skutečně došlo. Nezabývá se však již otázkami, zda tu právo nebo povinnost ve skutečnosti byly nebo zda k přechodu (převodu) práva nebo povinnosti opravdu došlo; těmito otázkami se zabývá až v rámci posuzování věci samé. Na vysloveném právním názoru, konzistentním s ustálenou judikaturou, odvolací soud setrvává. Předchozí žalobce podal příslušný návrh, navrhovaný nový žalobce vyslovil se svým vstupem do řízení souhlas; obsahem spisu je též "smlouva o převodu rektasměnky", z níž vyplývají identifikační údaje směnky, odpovídající směnce, jejíž kopie je ve spisu.

V ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, a to pro porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"). Konkrétní námitky stěžovatelů budou rekapitulovány v textu níže.

II.

1) Stěžovatelé proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2010, č. j. Nco 178/2010-247 (rozhodnutí o tom, že soudci nejsou vyloučeni) namítají, že dotyční soudci nepostupovali standardně, neboť v případě změny - prodeje části podniku byly přehlédnuty materiály, podle kterých by nemělo dojít k naplnění procesního nástupnictví společnosti, která nesplnila zákonné předpoklady pro získání rozdělené části podniku.

2) Stěžovatelé tedy namítají podjatost soudců jen z důvodu jejich postupu v řízení, se kterým vyslovují nesouhlas. K obsahu této námitky stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že se obdobnou problematikou již ve své judikatuře zabýval. Ústavní soud svou judikaturu k tomuto tématu shrnul v usnesení sp. zn. I. ÚS 803/06: "Důvodem vyloučení orgánu činného v trestním řízení nejsou samy o sobě okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci, neboť v postupu orgánu činného v trestním řízení se projevuje samotný výkon jeho pravomoci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 674/01, III. ÚS 100/06 nebo ve vztahu k obdobné otázce v civilním řízení II. ÚS 7/01). Zde je na místě podtrhnout i legální explicitní zakotvení tohoto principu v ust. § 14 odst. 4 o.s.ř., které výslovně vylučuje, aby důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti mohly být okolnosti, jež spočívají v postupu v řízení o projednávané věci či v jeho rozhodování v jiných věcech; důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb. k tomu zdůrazňuje, že tyto okolnosti samy o sobě nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť v postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví. Ve vztahu k obdobné otázce v civilním řízení lze poukázat dále jak na ustálenou judikaturu obecných soudů, např. SJ 48/2002 ("Důvodem k vyloučení soudce ... není sama o sobě ... ani okolnost, že předseda soudu shledal částečně důvodnou stížnost účastníka na průtahy v řízení."), tak na judikaturu Ústavního soudu; jde např. o rozhodnutí II. ÚS 377/99 ("Nadto je zřejmé, že stěžovatel spatřuje podjatost soudců v jejich, stěžovatelem tvrzeném, procesním pochybení - poznámka: mj. průtahy v řízení - Podle judikatury obecných soudů je však takový názor nepřijatelný. Touto otázkou se také zabýval Nejvyšší soud ČR, když ve svém rozhodnutí ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, konstatoval, že "důvodem k vyloučení soudce ve smyslu § 14 odst. 1 občanského soudního řádu nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci.") nebo o rozhodnutí III. ÚS 821/06, v němž Ústavní soud z ústavněprávního hlediska aproboval právní názor obecného soudu, který konstatoval, že "předložené námitky ve vztahu ke tvrzenému jednání jmenované soudkyně vytýkají z pohledu relevantní právní úpravy vady (okolnosti spočívající) v postupu soudce v řízení o projednávané věci, pročež pro výslovně zákonem definovanou zábranu utváření tohoto úsudku (negativní vymezení důvodu vyloučení) dovodil, že nelze obsah těchto výtek kvalifikovat jako důvod k jejímu vyloučení (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). Současně připomněl, že proti způsobu vedení řízení (procesním vadám) lze účinně brojit v rámci uplatnění opravných prostředků.". Takový výklad ostatně odpovídá logice věci, neboť ze samotné existence průtahů v řízení způsobených orgánem činným v trestním řízení nelze dovodit, že by tak orgán činný v trestním řízení činil pro svůj vztah k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo pro svůj vztah (zájem) k (na) věci samotné.".

S ohledem na to, že citovaný právní názor dopadá obdobně i na nyní posuzovanou věc, nelze námitku stěžovatelů - pokud jde o pochybnosti o nepodjatosti soudců - akceptovat. Již proto napadené rozhodnutí vrchního soudu, jež bylo založeno (obsahově) na citovaném právním názoru Ústavního soudu, nelze považovat za protiústavní. Mimo to nelze přehlédnout, že důvod podjatosti neshledal vrchní soud i proto, že stěžovatel 2) vznesl výhrady týkající se postupu soudců pouze v jiných řízeních (o zápis do obchodního rejstříku).

III.

1) Stěžovatelé namítají proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2010, č. j. 30 Cm 225/2006-231, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2010, č. j. 5 Cmo 227/2010-250, též jejich věcnou nesprávnost. Tvrdí, že společnost AB-CREDIT, a. s., nemohla vstoupit do práv, které původní žalobce zjevně neměl. Stěžovatelé tedy rozporují obecnými soudy provedenou interpretaci § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. (tvrdí, že soudy jej vyložily jen formálně), tedy napadají právní názor obecných soudů na interpretaci ustanovení § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř.

2) Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (srov. obdobně čl. 36 odst. 2 Listiny).

Je však prima facie zřejmé, že toto právo jim upřeno nebylo; dostalo se jim adekvátního postavení účastníků řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jim byl k dispozici opravný prostředek, který využili. To je v zásadě vše, co lze z citovaných článků Listiny pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natož pak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatelů, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je použitý výklad výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje-li všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, či představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

Názory, jež obecné soudy v dané věci uplatnily, však za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze. Není totiž možné dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně neexistenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo mít relevanci při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Lze ještě dodat, že právní názor uplatněný obecnými soudy je v souladu i s uznávanou "komentářovou" literaturou [srov. Drápal. L., Bureš., J.: Občanský soudní řád I., Komentář, C. H. Beck, 2009, str. 736-7: "Ohledně žalobcem označené právní skutečnosti soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti), zda opravdu nastala (tedy např. že smlouva o postoupení pohledávky nebo převzetí dluhu byla skutečně uzavřena) a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (tedy že se týká práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde). Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se nezabývá, neboť se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé."].

V konkrétnostech Ústavní soud odkazuje na reprodukci odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2010, č. j. 5 Cmo 227/2010-250, v bodu I. tohoto usnesení Ústavního soudu.

IV.

Konečně stěžovatel 1) namítá, že již nemá být účastníkem řízení, a přesto je mezi účastníky řízení uváděn a jsou mu doručovány písemnosti.

Ze samotné skutečnosti, že je stěžovatel 1) v probíhajícím řízení uváděn mezi účastníky řízení, však neplyne, že je mu (v této fázi) upíráno jeho základní právo na spravedlivý proces, jak tvrdí. Ostatně stěžovatel 1) ani nepředkládá konkrétní argumentaci, proč by mu mělo být upíráno jeho právo na spravedlivý proces. Pokud je názoru, že nemá být účastníkem řízení (žalovaným), může se proti tomu (s tím, aby mu nebyla jako žalovanému případně uložena soudním rozhodnutím povinnost zaplatit žalovanou částku) bránit v probíhajícím řízení před obecnými soudy, rozhodujícími o meritu věci. Tam může kupříkladu tvrdit a prokazovat, že mu nesvědčí pasivní věcná legitimace (tedy že není nositelem žalobcem tvrzené povinnosti).

V.

Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí obecných soudů jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole, a proto jsou i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru