Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3339/18 #1Usnesení ÚS ze dne 19.03.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Jihlava
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
In dubio pro reo
Trestní řízení
Úřední osoba
EcliECLI:CZ:US:2019:1.US.3339.18.1
Datum podání08.10.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 325


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3339/18 ze dne 19. 3. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené Mgr. Lenkou Hronovou, advokátkou se sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 13 T 100/2017-127 ze dne 15. 11. 2017, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 17/2018-151 ze dne 1. 3. 2018 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 727/2018-170 ze dne 28. 6. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě č. j. 13 T 100/2017-127 ze dne 15. 11. 2017 byla stěžovatelka shledána vinnou přečinem násilí proti úřední osobě dle § 325 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se, stručně řečeno, měla dopustit tím, že v Jihlavě dne 18. 11. 2016 fyzicky napadla jednoho ze zakročujících strážníků Městské policie Jihlava a na strážníky hlasitě křičela a vulgárně jim nadávala. Za popsaný trestný čin byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu dva roky.

Odvolání stěžovatelky bylo usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 17/2018-151 ze dne 1. 3. 2018 jako nedůvodné zamítnuto. Posléze podané dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 7 Tdo 727/2018-170 ze dne 28. 6. 2018 odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, pro zjevnou neopodstatněnost.

Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyslovila přesvědčení, že skutek, který je jí kladen za vinu, nebyl v předmětném trestním řízení dostatečně prokázán. Obecné soudy svá skutková zjištění opřely o jediné přímé důkazy svědčící v její neprospěch, jimiž byly výpovědi dotčených policistů. O jejich věrohodnosti však podle stěžovatelky panovaly pochybnosti, a to vzhledem k možné zainteresovanosti těchto policistů na výsledku řízení, kdy nelze vyloučit, že svou výpovědí sledovali snahu zastřít skutečný průběh policejního zásahu, který stěžovatelka vnímá jako možné překročení pravomocí. S odkazem na četné judikáty Ústavního soudu stěžovatelka uzavřela, že pokud za panující důkazní situace obecné soudy přikročily k jejímu odsouzení, porušily tím princip presumpce neviny i zásadu in dubio pro reo. Stěžovatelka krom toho brojila rovněž proti právní kvalifikaci jí vytýkaného skutku. V této souvislosti vyjádřila názor, že její jednání nedosáhlo míry společenské škodlivosti, na kterou by mělo být reagováno v intencích trestního práva, a tudíž bylo na místě, aby orgány činné v trestním řízení v její věci uplatnily zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Stěžovatelka svůj případ připodobňovala ke kauze řešené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1250/2016 ze dne 12. 10. 2016, která nakonec vyústila v postoupení věci do správního řízení o přestupku. Od uvedené judikatury se přitom obecné soudy odklonily, aniž by svůj krok náležitě odůvodnily, což dle stěžovatelky vedlo k porušení práva na předvídatelnost soudního rozhodnutí a principu právní jistoty.

Ústavní soud zvážil předložené námitky i obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv v oblasti trestního soudnictví - vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ke kasaci soudního rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

Pochybení podobného charakteru, jež by si vyžádalo jeho zásah, Ústavní soud v projednávané věci ovšem nenalezl. Jak bylo z přiloženého trestního spisu ověřeno, obecné soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak nahlížely na obhajobu stěžovatelky a jak právně posoudily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Odůvodnění napadených rozhodnutí vyznívají logicky a konzistentně, přičemž obecné soudy se v jejich rámci řádně a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami vznášenými stěžovatelkou. Jmenovitě lze zmínit výtky týkající se hodnocení důkazů, zejména věrohodnosti svědků - zasahujících policistů, a návazně na to aplikace zásady in dubio pro reo, či stěžovatelkou tvrzenou absenci trestní odpovědnosti pro nedostatek společenské škodlivosti jejího jednání.

Pozornosti Ústavního soudu samozřejmě neuniklo, že stěžovatelka totožnou argumentaci opakovaně uplatňuje i v ústavní stížnosti. Jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že hovoří o porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se toliko o polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Jelikož Ústavní soud za dané situace považuje za nadbytečné se k předmětným argumentům stěžovatelky duplicitně vyjadřovat, odkazuje ve vztahu k nim na výstižné a věcně vyčerpávající odůvodnění napadených rozhodnutí, jimž z hlediska ústavně právního není čeho vytknout.

Ústavní soud závěrem pak konstatuje, že právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na řádné řízení. V posuzovaném případě obecné soudy tyto požadavky plně respektovaly. Vzhledem k řečenému Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru