Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3335/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
soudce/podjatost
soudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.3335.10.1
Datum podání24.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 14


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3335/10 ze dne 13. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Petrem Poločkem, advokátem, se sídlem Novodvorská 667, Frýdek-Místek, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2010, č. j. Nco 57/2010-20, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž vznesl námitku podjatosti soudkyně.

Stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Ostravě vede pod sp. zn. 23 C 196/2010 žalobu na ochranu osobnosti ze dne 29. 6. 2010, přičemž je věc projednávána a rozhodována samosoudkyní JUDr. Šárkou Dvořákovou.

U prvního jednání ve věci samé stěžovatel vznesl námitku podjatosti soudu, v níž tvrdil, že výše uvedená soudkyně se osobně zná s žalobcem, a to nejen proto, že pracuje u stejného soudu jako žalobce, ale i proto, že tento krajský soud již rozhodoval jako soud odvolací řadu trestních oznámení, které proti stěžovateli měla podat jeho bývalá manželka, nyní provdaná za žalobce. Charakter věcí byl dle stěžovatele takový, že je nepochybné, že o těchto řízeních věděl u krajského soudu téměř každý, a je proto vyloučeno, aby paní

JUDr. Šárka Dvořáková mohla s úspěchem tvrdit, že žalobce nezná a nikdy s ním nebyla v žádném pracovním kontaktu, a to ani v osobním. Stěžovatel dále v námitce podjatosti uvedl, že pochybnosti o nepodjatosti soudkyně podporuje i skutečnost, že žalobce sepsal žalobu na ochranu osobnosti dne 29. 6. 2010, téhož dne jí doručil nadepsanému soudu a ve stejný den vydala samosoudkyně JUDr. Šárka Dvořáková výzvu, aby se stěžovatel k předmětné žalobě vyjádřil.

Vrchní soud se dle stěžovatele s výše uvedenou námitkou podjatosti vypořádal v podstatě v jednom odstavci odůvodnění napadeného usnesení, a to tak, že podle vyjádření jmenované soudkyně jsou jeho důvody neopodstatněné, neboť soudkyně se vyjádřila tak, že uvedeného žalobce nezná, nikdy s ním nebyla v osobním ani pracovním kontaktu a námitky stěžovatele jsou založeny na pouhých domněnkách a nikoliv konkrétních faktech.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

II.

Z předloženého usnesení obecného soudu a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel jako žalovaný v uvedeném řízení dne 10. 8. 2010 vznesl námitku podjatosti soudkyně Krajského soudu v Ostravě JUDr. Šárky Dvořákové s odůvodněním, že soudkyně se osobně zná se žalobcem, jenž je soudcem trestního úseku téhož sodu. Stěžovatel dále uvedl, že žalobce se s uvedenou soudkyní mohou znát i ze společenských akcí. Jeho tvrzení měla dále podpořit skutečnost, že žalobce sepsal žalobu na ochranu osobnosti dne 29. 6. 2010, téhož dne jí doručil nadepsanému soudu a ve stejný den vydala samosoudkyně JUDr. Šárka Dvořáková výzvu, aby se stěžovatel k předmětné žalobě vyjádřil.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2010, č. j. Nco 57/2010-20, bylo rozhodnuto tak, že soudkyně Krajského soudu v Ostravě JUDr. Šárka Dvořáková není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 23 C 196/2010. Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že soudkyně se k námitce podjatosti vyjádřila tak, že k účastníkům, k jejich zástupcům a ani k předmětu řízení nemá žádný vztah. Dle jejího tvrzení žalobce nezná, nikdy s ním nebyla ani v osobním ani pracovním kontaktu. Věc jí byla přidělena dle rozvrhu práce. Obecný soud dále správně uvedl, že předpokladem pro uplatnění zásady rovnosti účastníků a zajištění správného a spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který nemá žádný vztah k účastníkům a jejich zástupcům a není nijak zainteresován na výsledku řízení. Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že námitky stěžovatele jsou založeny na pouhých domněnkách a nikoliv konkrétních faktech. S přihlédnutím k obsahu spisu Vrchní soud v Olomouci došel k závěru, že zde nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by zakládaly důvod pochybovat o nepodjatosti soudkyně pro její poměr k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům. K námitce stěžovatele, že soudkyně rozhoduje i v jiné věci vedené před tímto soudem, Vrchní soud uvedl, že tato skutečnost nemá žádný relevantní význam a podle § 14 odst. 4 občanského soudního řádu nemůže být důvodem pro vyloučení soudkyně.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením obecného soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Vrchní soud v Olomouci se námitkou stěžovatele zabýval a své rozhodnutí, tedy proč nedošlo k vyloučení uvedené soudkyně z projednávání a rozhodování věci, řádně odůvodnil. Odůvodnění rozhodnutí, resp. vypořádání se s námitkou podjatosti, se neomezuje na jediný odstavec, jak uvádí stěžovatel. Vrchní soud v Olomouci správně aplikoval ustanovení občanského soudního řádu, vypořádal se se všemi argumenty stěžovatele. To, že při svém rozhodování vyšel také z tvrzení uvedené soudkyně, nijak nesnižuje ústavnost napadeného rozhodnutí. Ústavní soud tedy konstatuje, že postupu Vrchního soudu nelze nic vytknout. Stěžovatel v námitce podjatosti skutečně uvedl pouze domněnky, na kterých stavěl své závěry o podjatosti soudkyně.

Jestliže tedy uvedená soudkyně danou věc projednávala a rozhodovala na základě přidělení podle rozvrhu práce, přičemž zde nejsou dány žádné konkrétní důvody, na kterých by bylo možné stavět závěry o její podjatosti, jedná se o postup, který je zcela v souladu s ústavním pořádkem, a to i ve vztahu k čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jestliže tedy obecný soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudil odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru