Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3329/15 #1Usnesení ÚS ze dne 22.03.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na účinné opravné prostředky
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.3329.15.1
Datum podání12.11.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3329/15 ze dne 22. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015 č. j. 30 Cdo 924/2015-73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014 č. j. 13 Co 361/2014-59 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 4. 2014 č. j. 23 C 235/2012-37 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítal, že obecné soudy porušily jeho práva na účinný prostředek ochrany před protiprávním jednáním orgánů veřejné moci a na náhradu újmy za toto protiprávní jednání. Ke shora citovanému usnesení Nejvyššího soudu uvedl, že tento soud rozhodl až po více než šesti měsících od podání dovolání, a to usnesením, kterým bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, tedy v rozporu s ustanovením § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dále namítal, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - konkrétně na nesprávné aplikaci ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Nesprávný úřední postup Krajského státního zastupitelství v Praze podle stěžovatele měl spočívat v tom, že státní zástupkyně vyřídila jeho trestní oznámení pouhým přípisem, zaslaným stěžovateli obyčejnou poštou, namísto aby ve věci vydala usnesení o odložení věci, které by mu řádně doručila. Tímto postupem mu bylo znemožněno bránit se proti závěru státní zástupkyně opravným prostředkem.

2. Soud prvního stupně žalobu o zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím stěžovatele zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud konstatoval, že neshledal odpovědnostní titul (nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu), přičemž současně poznamenal, že stěžovatel nesprávně ztotožňoval vznik nemajetkové újmy s porušením právních předpisů upravujících postup orgánů činných v trestním řízení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. Odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu a uzavřel, že stěžovateli žádná nemajetková újma nevznikla, a proto není odpovědnost státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. dána.

3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Konstatoval, že stěžovatel nenaplnil podmínku ustanovení § 241b odst. 3 věty první o. s. ř., když ve lhůtě pro podání dovolání nebylo doplněno o údaj, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a o vymezení dovolacího důvodu. K podání samotného stěžovatele dovolací soud nemohl přihlížet.

4. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.

5. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Dospěl poté k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

6. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné, čímž se dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. V této fázi řízení je zpravidla možné rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud však ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu odbývalo v ústavněprávních mezích a nevybočilo ze zásad spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny.

8. Právo na spravedlivý proces stěžovateli nebylo upřeno. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí, dostalo se mu prostoru k uplatnění všech práv účastníka řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byly k dispozici opravné prostředky, které využil. Odvolací soud se všemi jeho námitkami věcně zabýval a dovolací soud se jím podaným dovoláním věcně zabývat nemohl, jelikož trpělo vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Stran námitky nedodržení zákonné lhůty pro odmítnutí dovolání pro nepřípustnost Ústavní soud jen okrajově poukazuje na skutečnost, že zákon sice stanovuje lhůtu šesti měsíců pro odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, současně však na žádném místě nestanoví sankci za nedodržení této lhůty. Zejména neplatí, že marným uplynutím této lhůty by mohlo dojít k automatickému splnění dříve absentujících podmínek řízení.

9. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru