Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3328/10 #1Usnesení ÚS ze dne 18.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 10
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkOpatrovník
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3328.10.1
Datum podání24.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 9 odst.5, § 7

99/1963 Sb., § 140 odst.2, § 29, § 30 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3328/10 ze dne 18. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2011 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. K., advokáta, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem V Olšinách 10, 100 00 Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 7. 2010 č. j. 26 C 486/2007-197 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010 č. j. 62 Co 429/2010-209, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo zasaženo do čl. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 9, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 12. 2007 č. j. 26 C 486/2007-21 byl stěžovatel ustanoven opatrovníkem žalovaného M. P., neboť žalovaný byl osobou neznámého pobytu. Plnou mocí byl k jednání, zastupování a vykonávání všech právních úkonů za žalovaného zmocněn advokát Mgr. P. V. (č.l. 22-24). Obvodní soud zastoupení stěžovatele jakožto advokáta dalším advokátem nepovolil (č.l. 26), což svým rozsudkem také potvrdil městský soud (č.l. 33). II. výrokem napadeného rozsudku obvodního soudu byla stěžovateli přiznána náhrada za výkon funkce opatrovníka ve výši 3 600 Kč (č.l. 197). Usnesením městského soudu byla potvrzena II. a III. výroková část rozsudku obvodního soudu (č.l. 209).

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že v projednávané věci je odměna podle ust. § 9 odst. 5 advokátního tarifu více než 10x nižší než odměna podle ust. § 7 advokátního tarifu, na kterou by stěžovateli vznikl nárok, pokud by žalovaného zastupoval v řízení na základě plné moci, nebo na základě ust. § 30 odst. 2 o. s. ř. Z důvodu, že žalovaný byl osobou neznámého pobytu, si musel stěžovatel opatřit veškeré listinné podklady ze soudního spisu a skutkový stav zjistil pouze z listinných důkazů. Proto není pravdou, že když advokát není v přímém kontaktu se svým klientem, poskytnuté služby by měly být méně pracné a náročné. Dále se obecné soudy nezabývaly stěžovatelem uplatňovanou náhradou za promeškaný čas a pominuly navrhovaný postup dle usnesení Městského soudu č. j. 20 Co 468/2007-140 a 20 Co 512/2007-140.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU 371).

Při rozhodování o stěžovatelově odměně a náhradě hotových výdajů použily obecné soudy správný právní předpis (advokátní tarif), jehož ustanovení § 9 odst. 5 účinné ode dne 1. 9. 2006 výslovně stanoví konkrétní tarifní hodnotu (500 Kč) pro výpočet odměny při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem osobě, jejíž pobyt není znám. Na tento právní předpis pak rovněž odkazuje ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř. účinné ode dne 1. 7. 2009, které upravuje tutéž otázku. Ostatně obsahově i právně shodná problematika již byla v minulosti mnohokrát řešena v judikatuře Ústavního soudu (a to ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 2237/10, I. ÚS 2296/10, III. ÚS 2160/10, III. ÚS 2797/09, IV. ÚS 2067/10, IV. ÚS 812/10, III. ÚS 271/10, III. ÚS 1292/10, III. ÚS 1316/10, II. ÚS 647/10, III. ÚS 84/10, II. ÚS 2722/09, IV. ÚS 880/09), přičemž všechny tyto ústavní stížnosti byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty. Ústavní soud v citovaných rozhodnutích předně prohlásil interpretaci § 9 odst. 5 advokátního tarifu za "věc právních úvah" obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. kupř. sp. zn. IV. ÚS 880/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, III. ÚS 1292/10, IV. ÚS 812/10 ), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti ani jiných ústavně garantovaných práv nezakládá" (kupř. sp. zn. III. ÚS 1292/10, III. ÚS 84/10, IV. ÚS 812/10). Od závěrů učiněných v těchto rozhodnutích nemá Ústavní soud žádný důvod se odchylovat ani v projednávané věci, neboť závěry, ke kterým došly obecné soudy, jsou zcela v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu. Odkaz na odlišnou rozhodovací praxi Městského soudu v Praze je evidentně nepřípadný již proto, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů (srov. též sp. zn. III. ÚS 271/10, III. ÚS 1292/10, IV. ÚS 880/09 či II. ÚS 647/10); navíc tato praxe již byla samotným městským soudem překonána, jak tento uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 2). Rozhodnutí obecných soudů lze z hlediska ústavnosti aprobovat.

Napadená rozhodnutí neporušila základní práva stěžovatele, a proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2011

Ivana Janů

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru