Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3323/13 #1Usnesení ÚS ze dne 27.02.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS České Budějovice
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ České Budějovice
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FÚ České Budějovice
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proce... více
Věcný rejstříkDokazování
daň/daňová povinnost
Daňové řízení
správní žaloba
daň/výpočet
Správa daní a poplatků
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.3323.13.1
Datum podání01.11.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 75

180/2005 Sb., § 7a

280/2009 Sb., § 237, § 92

402/2010 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3323/13 ze dne 27. 2. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Pure Power s.r.o., se sídlem Údolní 420/13, Brno, zastoupené Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 Afs 49/2013-29, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2013, č. j. 10 Af 16/2013 - 32, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 12. 11. 2012, č. j. 8319/12-1200, a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 20. 9. 2012, č. j. 432512/12/077910302673 a č. j. 432526/12/077910302673, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Finančního ředitelství v Českých Budějovicích a Finančního úřadu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že i když v žalobě popsala svou konkrétní hospodářskou situaci, Krajský soud v Českých Budějovicích v bodě 15 napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatelka pouze předložila tvrzení ohledně své hospodářské situace, nedoložila ji však důkazy, zejména neuvedla, jaké náklady vynaložila na pořízení fotovoltaické elektrárny, jaké jsou náklady na její provoz apod., aby byl konkrétními důkazy podložen likvidační důsledek odvodu. Nejvyšší správní soud k námitce stěžovatelky uvedené v kasační stížnosti její argumentaci rovněž odmítl s poukazem na to, že soudní řízení ve správním soudnictví je přezkumným řízením, v jehož rámci soud posuzuje zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Stěžovatelka tedy měla požadavek na zohlednění individuálních okolností podle názoru krajského soudu i Nejvyššího správního soudu uplatnit již ve správním řízení. Stěžovatelka namítá, že i kdyby existenci tzv. rdousícího efektu namítala již v daňovém řízení, správce daně ani odvolací orgán by nemohly k tomuto tvrzení ani k jiným argumentům stěžovatelky ohledně případné neústavnosti odvodu energie ze slunečního záření přihlédnout, jelikož správce daně není oprávněn posuzovat ústavnost právní úpravy. Dále se stěžovatelka domnívá, že poukaz obecných soudů na § 75 s. ř. s, dle něhož soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a tudíž se nemůže zabývat argumentací o rdousícím efektu uvedenou až v žalobě, by na tuto specifickou situaci neměl být aplikovatelný, resp. by neměl být vykládán v neprospěch daňového subjektu. Skutkový a právní stav v době, kdy probíhala řízení před daňovými orgány, byl shodný se stavem v období, kdy věc začaly posuzovat obecné soudy. Tato argumentace "kruhem", kdy daňové orgány i obecné soudy odmítají posoudit individuální situaci stěžovatelky s odvoláváním se na různá ustanovení platných zákonů, je v dané situaci formalistická a v rozporu s dobrými mravy. Důsledkem této argumentace je, že se stěžovatelka nemůže domoci svých práv zaručených Listinou základních práv a svobod a práv zaručených Úmluvou o ochraně základních lidských práv a svobod, přestože tato jsou porušována.

Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Af 16/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 12. 11. 2012, č. j. 8319/12-1200, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 20. 9. 2012, č. j. 432512/12/077910302673 a č. j. 432526/12/077910302673, a tato prvostupňová rozhodnutí, kterými byla zamítnuta stížnost stěžovatelky na postup společnosti E.ON Distribuce, a. s., jakožto plátce odvodu z elektřiny vyrobené ze slunečního záření, byla potvrzena. Proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích podala stěžovatelka žalobu, která byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2013 č. j. 10 Af 16/2013-32, zamítnuta. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadla stěžovatelka kasační stížností, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky postupem Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ani Finančního úřadu v Českých Budějovicích nedošlo.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že domáhá-li se stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku i jemu předcházejících správních rozhodnutí z toho důvodu, že je pro ni stanovený odvod likvidační, a v důsledku toho působí protiústavně, není tento její požadavek oprávněný, neboť měla tuto námitku uplatnit v daňovém řízení. Jen tak by se mohla stát předmětem přezkumného řízení před správními soudy podle § 65 a násl. s. ř. s.

Ústavní soud předně konstatuje, že se shodnou právní problematikou - rovněž ve věci stěžovatelky - zabýval ve svém usnesení ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3177/13, ve kterém dospěl k závěru, že je pochybením stěžovatelky, pokud byla pasívní, řádně nestřežila svá práva a na podporu svých závěrů o tzv. rdousícím efektu v řízení před krajským soudem konkrétně neargumentovala. Vzhledem ke skutečnosti, že ve věci projednávané pod sp. zn. III. ÚS 3177/13 bylo rozhodnutí odvolacího správního orgánu vydáno dne 13. 10. 2011, přičemž nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který vyslovil názor na možnosti ochrany jednotlivých subjektů jen v konkrétních případech cestou prokázání likvidačního důsledku stanoveného odvodu, byl vydán až dne 15. 5. 2012, měl Ústavní soud za to, že nelze stěžovatelce spravedlivě vyčítat, že měla vyslovení právního názoru Ústavního soudu předvídat a na podporu závěru o tzv. rdousícím efektu argumentovat již ve správní žalobě. Nicméně Ústavní soud dovodil, že lhůta šesti měsíců od vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 do rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích o žalobě byla dostatečně dlouhá pro to, aby stěžovatelka mohla svou konkrétní argumentaci o naplnění tzv. rdousícího efektu krajskému soudu předložit a umožnit mu, aby se s ní vypořádal.

V nyní projednávané věci probíhalo daňové řízení až po vydání citovaného nálezu Ústavního soudu, a tak lze na stěžovatelku v plném rozsahu vztáhnout závěry z usnesení ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3177/13, o tom, že stěžovatelčina argumentace o apriorní nemožnosti správního orgánu zabývat se argumentací hlediskem tzv. rdousícího efektu je poněkud zavádějící. Stěžovatelka totiž cituje jen ty části citovaného nálezu Ústavního soudu, které by mohly mít příznivý dopad na její věc (s. 5 ústavní stížnosti). Pomíjí ovšem skutečnost, že samotný Ústavní soud v citovaném nálezu poukazoval na možnosti vznést tyto námitky před správními orgány (viz bod 89). Jak Ústavní soud uvedl například i v usnesení ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 732/13, "stěžovatelka nedoložila, že by na ni "uvalení" odvodu ze slunečního záření doléhalo jako likvidační, stejně jako v potřebné míře konkrétnosti netvrdila, že právě v jejím (individuálním) případě má zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření za následek, že nebude dosaženo návratnosti investice v zákonem garantované lhůtě [taková tvrzení jsou přitom uplatnitelná především v rámci užití institutů daňového řízení v rovině platební, jakým je kupříkladu posečkání daně dle § 156 a násl. daňového řádu (bod 89 nálezu), případně i prominutí daně dle § 259 a násl. daňového řádu, o nichž je možno usuzovat jako o vhodné platformě pro vytvoření praktických postupů správce daně pro hodnocení, zda je odvod z elektřiny ze slunečního záření v případě jednotlivého poplatníka likvidační]."

Závěry citovaného rozhodnutí (které se vypořádalo taktéž s právními závěry vyplývajícími z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57) se přitom s ohledem na shodný obsah ústavních stížností uplatní i v nyní projednávané věci. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. Tak je tomu i v případě stěžovatelkou napadených rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru