Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3320/10 #1Usnesení ÚS ze dne 11.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /spr... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
škoda/odpovědnost za škodu
pohledávka/započtení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3320.10.1
Datum podání23.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 255, § 90

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/1964 Sb., § 420, § 580


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3320/10 ze dne 11. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Martinem Círem, advokátem, se sídlem Na Rybníčku 332, Mochov, 250 87, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 2 T 2/2006, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 12 To 74/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 665/2010, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 2 T 2/2006 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), ve znění účinném do 31. 12. 2009. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 12 To 74/2009 (dále jen "usnesení vrchního soud"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 665/2010 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.

Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, ve vyvedení finančních prostředků ze společnosti Astino s.r.o., provedeném výběry v hotovosti zaúčtovanými jako vklad do pokladny společnosti a později jako půjčka blíže nespecifikovanému subjektu.

Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že nebyl prokázán vznik škody jakožto znak skutkové podstaty předmětného trestného činu. Stěžovatel nechápe, jak to, že situace, kdy se nepodařilo prokázat obžalovanému, jak s předmětnou částkou naložil, nevedla soud k závěru, že jednání nevykazuje znaky žádného trestného činu. To považuje za jazykový a právní rozpor, kdy jedna část popírá druhou. Navíc škodu nelze v žádném případě zjistit a prokázat tak, že soud sečte chybějící částky, kdy odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 954/2002. Údajně poškozená společnost ani údajnou škodu ve výši nejméně 18.856.261,80 Kč nebyla nucena uhradit třetí osobě. Majetek předmětné společnosti se o uvedenou, ani jinou, částku nezmenšil. Závěr soudů ohledně toho, že stěžovatel naložil s částkou 18.856.261,80 Kč neznámým způsobem v nezjištěné době, nemá oporu v provedeném dokazování a je ze strany soudů ničím nepodloženou spekulací. Za důkazní situace tzv. tvrzení proti tvrzení, je třeba rozhodovat vždy ve prospěch stěžovatele (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/04). Rozpory v jeho výpovědi o tom, kdy měla být půjčka poskytnuta, byly pouhým omylem v důsledku uplynutí značné doby od údajného trestného činu, který se měl stát v roce 1999, kterému nelze přikládat tu vážnost tak, jak to činí soud, kdy tvrdí, že stěžovatel předkládá soudu jinou verzi průběhu událostí a v této verzi zůstává osamocen. Tvrzení soudu, že se jedná o fiktivní smlouvu, je tak opětovně pouhou spekulací bez opory v provedeném dokazování.

Pouze z textu smlouvy o půjčce by bylo možno zjistit, zda přesahovala běžnou míru obchodního rizika pro údajně poškozenou společnost a zda tedy uzavřením takové půjčky mohla společnosti vzniknout škoda. Orgány činné v trestním řízení nezajistily tuto smlouvu a smlouva nemohla být provedena jako důkaz. Takto řádně označené a v řízení neprovedené důkazy je třeba charakterizovat jako tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu (např. II. ÚS 262/2004, IV. US 570/2003, I ÚS 733/2001).

Stěžovatel poukazuje i na to, že předmětný trestný čin může spáchat pouze tvz. speciální subjekt (§ 90 trestního zákona). S ohledem na skutečnost, že půjčka nebyla poskytnuta za doby jednatelství stěžovatele, nemůže splňovat předpoklady speciálního subjektu.

Stěžovatel tvrdí, že došlo i k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení námitek ohledně možného započtení pohledávek, kdy soudy tuto možnost kategoricky vyloučily, dle stěžovatele v rozporu s hmotným právem. Pokud by smlouva o půjčce byla skutečně uzavřena se společností První družstevní obchodní s.r.o. (což nelze důkazně vyvrátit) mohlo dojít (a skutečně došlo) k započtení vzájemných pohledávek okamžikem, kdy se vzájemné pohledávky setkaly (§ 580 občanského zákoníku). Není pravdou tvrzení soudů, že k takové půjčce nemohlo dojít, když tuto možnost připustil i svědek Kalinský. Tvrzení svědka, že by to bylo neobvyklé, neznamená, že se to nemohlo stát nebo že se to nestalo.

Stěžovatel namítá i nepřiměřenou délku řízení, kdy mu bylo sděleno obvinění již v srpnu 2004 a trvalo více než 5 let, než bylo ve věci meritorně rozhodnuto. Evropský soud pro lidská práva pokládá za porušení přiměřené lhůty trestního řízení již dobu tří let, tří měsíců a 17 dnů, jak plyne z rozsudku ve věci Punzelt vs. Česká republika z 25. 4. 2000. Neúměrná doba trestního řízení je důvodem k zastavení trestního stíhání.

Z uvedených důvodů má stěžovatel za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. l, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces upravené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadená rozhodnutí navrhuje zrušit. Zároveň požádal, aby Ústavní soud rozhodl o této ústavní stížností přednostně, bez ohledu na pořadí, v jakém Ústavnímu soudu došla.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Městský soud v Praze toliko odkázal na ústavní stížností napadená rozhodnutí.

Městské státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

Vrchní soud v Praze pouze odkázal na text svého usnesení.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že právní kvalifikace skutku popsaného ve výroku o vině byla učiněna bez vad, rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a ústavní stížnost navrhl odmítnout.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 2 T 2/2006 (dále jen "spis městského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Ústavní soud neshledává, že by snad závěry obecných soudů nestály na pevných základech, kdy jako zcela nepřesvědčivá a uměle vykonstruovaná se jeví naopak argumentace stěžovatele. Stěžovatel spekuluje, že finanční prostředky byly ve skutečnosti půjčeny nějakému třetímu subjektu v době, kdy již nebyl jednatelem společnosti, respektive mělo dojít k jakémusi započtení pohledávek, v tomto směru se však pohybuje zcela mimo výsledky provedeného dokazování. Nepodařilo se sice objasnit, co se se zmizelou hotovostí přesně stalo, nicméně, což je pro závěr o vině podstatné, k jejímu odcizení bezpochyby došlo. Nepřípadný je i odkaz stěžovatele na judikát Nejvyššího soudu pokud jde o výši škody, kdy ve věci sp. zn. 7 Tdo 954/2002 šlo o zjevně odlišnou problematiku, kdy obecné soudy nestanovily přesně minimální hodnotu věci (tiskárny), která byla pro stanovení výše škody určující.

Pokud stěžovatel namítá, že nebyl proveden důkaz smlouvou o půjčce, takováto listina by v prvé řadě musela existovat a být nalezena.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.

Co se týče problematiky délky řízení, lze jednak konstatovat, že stěžovatel opět odkazuje na zcela nepřípadný judikát, kdy ve věci Punzelt proti České republice (Application no. 31315/96) Evropský soud pro lidská práva došel k závěru, že k nepřiměřeným průtahům porušujícím čl. 6 odst. 1 nedošlo, a především pak je nutno odkázat na skutečnost, že délka řízní již byla obecnými soudy výrazně zohledněna, kdy stěžovateli byl uložen toliko podmíněný trest odnětí svobody.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Pokud jde o stěžovatelovu žádost o přednostní projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění jeho ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru