Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3314/09 #1Nález ÚS ze dne 31.01.2011K odměně ustanoveného advokáta

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - OS Ústí nad Orlicí
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedli... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
Náklady řízení
advokát/odměna
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 8/60 SbNU 83
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3314.09.1
Datum vyhlášení24.02.2011
Datum podání22.12.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

484/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 149 odst.1, § 160 odst.1, § 30, § 149 odst.2, § 150, § 140 odst.2, § 243b odst.5, § 224 odst.1, § 146 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. nezakládá právo advokáta na náhradu nákladů řízení; advokát je zde pouze platebním místem a je povinen náhradu nákladů řízení, jež mu byla vyplacena, vyúčtovat jím zastoupenému účastníku. Opačný závěr obecných soudů je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. M., advokáta, zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 31. 1. 2011 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 6. 2009 č. j. 12 C 81/2007-133 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2009 č. j. 19 Co 301/2009-140, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Rozsudky okresního a krajského soudu bylo částečně vyhověno žalobě žalobce, kterého zastupoval stěžovatel jakožto ustanovený advokát. V dovolacím řízení následně Nejvyšší soud odmítl dovolání žalované a uložil jí povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.605,- Kč, a to k rukám stěžovatele. Okresní soud poté napadeným usnesením stěžovateli, coby ustanovenému zástupci žalobce, nepřiznal další odměnu za dovolací řízení, neboť vzal v úvahu, že žalované již bylo uloženo zaplatit náklady právního zastoupení ustanovenému zástupci žalobce (tj. stěžovateli), přičemž odměna byla určena dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Krajský soud napadeným usnesením usnesení soudu I. stupně potvrdil, neboť se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že pokud mu nebudou přiznány ještě další náklady (kromě těch, které přiznal žalobci již dovolací soud), poskytoval by právní pomoc svému mandantovi bezplatně. Mj. vyslovil, že jestliže totiž byla dle odvolacího soudu uložena žalované povinnost zaplatit určenou náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobce (tj. stěžovatele), je tento zástupce oprávněn k přijetí příslušné částky, aniž by byl povinen ji vydat žalobci jako svému mandantovi.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu uvedl, že byl-li účastník zastoupen advokátem na základě plné moci, použije se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 149 odst. 1 o.s.ř. Z tohoto ustanovení výslovně vyplývá, že pokud byl účastník, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, zastoupen advokátem, platí ji ten, komu byla povinnost k náhradě nákladů řízení uložena, advokátu. Je tedy zřejmé, že toto ustanovení nezakládá právo na náhradu nákladů řízení přímo advokátovi; advokát je zde pouze platebním místem a je povinen jemu vyplacenou náhradu nákladů řízení vyúčtovat jím zastoupenému účastníku. To vyjadřuje i ustálená judikatura (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1645/2004, Soudní judikatura č. 48/2005) i odborná literatura.

Z výroku i z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že nerozhodoval o odměně a hotových výdajích ustanoveného advokáta a ani dle § 149 odst. 2 o.s.ř. o povinnosti nahradit státu částku, kterou na těchto nákladech ustanovenému advokátu stát vyplatil, nýbrž o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem. Povinnost nahradit náklady dovolacího řízení uložil žalované, a to nikoliv ve prospěch stěžovatele, ale ve prospěch žalobce. Stěžovateli měla být příslušná částka vyplacena toliko k jeho „rukám“, tj. stěžovatel zde byl coby advokát určen jako platební místo, a nikoliv jako věřitel pohledávky k náhradě nákladů řízení. Z uvedeného plyne, že závěr soudu I. stupně i soudu odvolacího, dle nějž Nejvyšší soud už odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů stěžovateli přiznal, případně že se mu jí „fakticky“ dostalo, a že si ji může stěžovatel ponechat, je mylný a neodpovídá nejen označenému usnesení Nejvyššího soudu, ale ani ustálené judikatuře a odborné literatuře. Náhrada nákladů řízení byla přiznána žalobci, a nikoliv stěžovateli; stěžovatel byl pouze platebním místem a jeho povinností bylo náhradu žalobci vyúčtovat. Na tom nic nemění ani okolnost, že Nejvyšší soud patrně přehlédl, že žalobce byl zastoupen ustanoveným advokátem, a nikoliv advokátem na základě plné moci, a proto neměl náhradu za odměnu za zastupování advokátem a za jeho hotové výdaje přiznat žalobci, nýbrž státu. Toto již pravomocné rozhodnutí ukládá povinnost k náhradě uvedených nákladů žalovanému ve prospěch žalobce, a nikoliv stěžovatele, a proto ani nemůže odůvodnit nepřiznání odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů státem stěžovateli dle § 140 odst. 2 o.s.ř.

Ústavní soud však nesdílel argumentaci stěžovatele, dle níž ustanovení § 150 o.s.ř. nelze použít v případě rozhodování o nárocích ustanoveného advokáta dle § 140 odst. 2 o.s.ř. Výslovnou možnost analogické aplikace § 150 o.s.ř. i v této situaci Ústavní soud připustil již v nálezu sp. zn. I. ÚS 1126/07. Důvodem zvláštního zřetele hodným pro snížení odměny však nemůže být nesprávný předpoklad, že stěžovateli již byla odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů přiznána. Jelikož obecné soudy tuto skutečnost nerespektovaly, porušily tím právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem ve věci byla Ivana Janů. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 3314/09 ze dne 31. 1. 2011

N 8/60 SbNU 83

K odměně ustanoveného advokáta

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 31. ledna 2011 sp. zn. I. ÚS 3314/09 ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. M. proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 6. 2009 č. j. 12 C 81/2007-133 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2009 č. j. 19 Co 301/2009-140, jimiž nebyla přiznána stěžovateli coby ustanovenému zástupci žalobce další odměna za dovolací řízení, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení.

Výrok

I. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 6. 2009 č. j. 12 C 81/2007-133 a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2009 č. j. 19 Co 301/2009-140 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 6. 2009 č. j. 12 C 81/2007-133 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2009 č. j. 19 Co 301/2009-140 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označeným usnesením obecných soudů, jimž vytýká porušení základního práva na legitimní očekávání zmnožení majetku. V ústavní stížnosti jednak nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, že § 150 o. s. ř. lze vztáhnout i na rozhodování o odměně ustanoveného zástupce, a dále namítá, že částku 5 605 Kč nepřiznal Nejvyšší soud jemu, jak se domnívají obecné soudy, ale žalobci k rukám stěžovatele. Z toho dle stěžovatele vyplývá, že příslušná částka mu nenáleží, a že by tak právní pomoc poskytoval zcela bezplatně.

II.

2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí označil ústavní stížnost za nedůvodnou a odkázal na odůvodnění svého usnesení.

3. Obdobně ve vyjádření odkázal na své rozhodnutí i Krajský soud v Hradci Králové a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

III.

4. Stěžovatel v replice zcela odkázal na svou ústavní stížnost.

IV.

5. Z vyžádaných spisů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:

6. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále též jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 3. 8. 2007 sp. zn. 12 C 81/2007-58 uložil žalované ve výroku I povinnost zaplatit žalobci částku 60 700 Kč, a co do částky 119 948 Kč žalobu zamítl; ve výroku II vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ve výroku III přiznal stěžovateli, coby ustanovenému zástupci žalobce, odměnu a hotové výdaje ve výši 23 987 Kč, ve výroku IV přiznal odměnu a hotové výdaje ustanovenému zástupci žalované, a pod bodem V rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 5. 2008 sp. zn. 19 Co 549/2007-79 k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 60 700 Kč, a ve výrocích II a V potvrdil. Dále odvolací soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O odměně za zastupování ustanovenými zástupci (včetně stěžovatele) rozhodl posléze soud prvního stupně samostatnými usneseními.

8. Usnesením ze dne 26. 3. 2009 č. j. 33 Cdo 4411/2008-128 Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl a uložil jí povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 605 Kč do tří dnů od právní moci usnesení, a to k rukám stěžovatele. O nákladech řízení rozhodl dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil povinnost zaplatit žalobci náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se dle Nejvyššího soudu skládají z odměny advokáta určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění dalších vyhlášek, z paušálních náhrad dle advokátního tarifu a z částky odpovídající dani z přidané hodnoty. Závěrem Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 6. 2009 č. j. 12 C 81/2007-133 stěžovateli, coby ustanovenému zástupci žalobce, nepřiznal další odměnu za dovolací řízení. Dle odůvodnění vzal soud prvního stupně v úvahu, že žalované již bylo "uloženo zaplatit náklady právního zastoupení ustanovenému zástupci žalobce" (tj. stěžovateli) ve výši 5 605 Kč, přičemž odměna byla určena dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Za totožnou činnost si dle soudu prvního stupně stěžovatel vyúčtoval 20 565 Kč. Vzhledem k tomu, že je zde podstatná disproporce mezi výší odměny, o níž soud rozhoduje v rámci náhrady nákladů řízení, a výší odměny státem ustanoveného advokáta, aplikoval soud § 150 o. s. ř. Odměnu stěžovateli nepřiznal, a to ani do výše rozdílu mezi vyúčtovanou odměnou a "náhradou nákladů přiznaných zástupci žalobce již Nejvyšším soudem", neboť by neměl být rozdíl mezi odměnou za zastupování ustanoveným advokátem a advokátem na základě plné moci.

10. Odvolací soud usnesením ze dne 20. 10. 2009 č. j. 19 Co 301/2009-140 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že pokud mu nebudou přiznány "ještě další náklady (kromě těch, které přiznal žalobci již dovolací soud)", poskytoval by právní pomoc svému mandantovi zcela bezplatně. Jestliže totiž byla dle odvolacího soudu uložena žalované povinnost zaplatit určenou náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobce (tj. stěžovatele), "je tento zástupce oprávněn k přijetí příslušné částky, aniž by byl povinen ji vydat žalobci jako svému mandantovi". Odvolací soud se dále s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647) ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně existence důvodů zvláštního zřetele hodných, umožňujících aplikaci § 150 o. s. ř. Tyto důvody spočívají ve skutečnosti, že stěžovateli byla "fakticky" náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána Nejvyšším soudem ve výši stanovené vyhláškou č. 484/2000 Sb., přičemž žalobce, osvobozený od soudních poplatků, žádné náklady v odvolacím řízení nevynaložil. Nebylo by tak dle odvolacího soudu správné, aby stěžovateli byla tato náhrada přiznávána ještě v další částce a podle dalšího předpisu, a aby se tak stěžovateli dostalo takové náhrady, která nemá oporu v žádném právním předpise.

V.

11. Ústavní stížnost je důvodná.

12. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. 9. 2008 č. j. 12 C 81/2007-114 byl stěžovatel ustanoven dle § 30 o. s. ř. zástupcem pro dovolací řízení žalobci, jenž byl tímto usnesením zároveň osvobozen od soudních poplatků. Náklady soudem ustanoveného advokáta neplatí účastník, jemuž byl advokát ustanoven, ale stát; viz § 140 odst. 2 o. s. ř. Stát však vždy neponese veškeré náklady placené ustanovenému advokátovi, neboť zastupoval-li ustanovený advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen podle § 149 odst. 2 o. s. ř. zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování. Právo na náhradu těchto nákladů řízení má stát.

13. Byl-li účastník zastoupen advokátem na základě plné moci, použije se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 149 odst. 1 o. s. ř. Z tohoto ustanovení výslovně vyplývá, že pokud byl účastník, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, zastoupen advokátem, platí ji ten, komu byla povinnost k náhradě nákladů řízení uložena, advokátu. Je tedy zřejmé, že toto ustanovení nezakládá právo na náhradu nákladů řízení přímo advokátovi; advokát je zde pouze platebním místem a je povinen jemu vyplacenou náhradu nákladů řízení vyúčtovat jím zastoupenému účastníkovi. To vyjadřuje i ustálená judikatura; srov. např. usnesení Nejvyššíhosoudu ze dne 11. 1. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1645/2004, Soudní judikatura č. 48/2005: "Podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že v případě, zastupoval-li účastníka řízení advokát, a je-li proto povinný povinen zaplatit přisouzenou náhradu nákladů řízení advokátu, je věřitelem povinného účastník řízení. Výrok rozhodnutí soudu o tom, že náhrada nákladů řízení má být zaplacena advokátu (k jeho rukám), pak představuje určení platebního místa; nic se jím nemění na tom, že advokát není věcně legitimován k náhradě nákladů řízení a že tento nárok nemůže vlastním jménem vymáhat cestou výkonu rozhodnutí, neboť nositelem přisouzeného práva je vždy jím zastupovaný účastník řízení (srov. též právní názor vyjádřený pod bodem XV ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ,K výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání' ze dne 17. 6. 1998 zn. Cpjn 19/98, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998)." Dále srov. kupř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 1994 sp. zn. 17 Co 183/94, Bulletin advokacie č. 5/1995, s. 64, nebo usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2004 sp. zn. 10 Co 724/2004, ASPI, ID: JUD34057CZ. K otázce vyúčtování viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 1998 sp. zn. 10 Cmo 336/98, Právní praxe v podnikání č. 1/1998, s. 28: "To, že zákon stanoví oprávnění advokáta přijmout jménem účastníka náhradu nákladů řízení, však neznamená, že si tuto náhradu advokát může ponechat." V komentářové literatuře srov. např. Javůrková, N. in David, L. - Ištvánek, F. Javůrková, N. - Kasíková, M. - Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2008, komentář k § 149.

14. Z výroku i z odůvodnění usnesení Nejvyššíhosoudu je zřejmé, že nerozhodoval o odměně a hotových výdajích ustanoveného advokáta a ani dle § 149 odst. 2 o. s. ř. o povinnosti nahradit státu částku, kterou na těchto nákladech ustanovenému advokátu stát vyplatil, nýbrž o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem. Povinnost nahradit náklady dovolacího řízení uložil žalované, a to nikoliv ve prospěch stěžovatele, ale ve prospěch žalobce. Stěžovateli měla být příslušná částka vyplacena toliko k jeho "rukám", tj. stěžovatel zde byl coby advokát určen jako platební místo, a nikoliv jako věřitel pohledávky k náhradě nákladů řízení; tomu ostatně odpovídá i výslovná zmínka o určení platebního místa v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř., jež je obsažena v závěru odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Z uvedeného plyne, že závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího, dle něhož Nejvyšší soud už odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů stěžovateli přiznal, případně že se mu jí "fakticky" dostalo a že si ji může stěžovatel ponechat, je mylný a neodpovídá nejen označenému usnesení Nejvyššího soudu, ale ani ustálené judikatuře a odborné literatuře. Náhrada nákladů řízení byla přiznána žalobci, a nikoliv stěžovateli; stěžovatel byl pouze platebním místem a jeho povinností bylo náhradu žalobci vyúčtovat. Na tom nic nemění ani okolnost, že Nejvyšší soud patrně přehlédl, že žalobce byl zastoupen ustanoveným advokátem, a nikoliv advokátem na základě plné moci, a proto neměl náhradu za odměnu za zastupování advokátem a za jeho hotové výdaje přiznat žalobci, nýbrž státu. Toto již pravomocné rozhodnutí ukládá povinnost k náhradě uvedených nákladů žalovanému ve prospěch žalobce, a nikoliv stěžovatele, a proto ani nemůže odůvodnit nepřiznání odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů státem stěžovateli dle § 140 odst. 2 o. s. ř.

15. Ústavnísoud nesdílí argumentaci stěžovatele, dle níž ustanovení § 150 o. s. ř. nelze použít v případě rozhodování o nárocích ustanoveného advokáta dle § 140 odst. 2 o. s. ř. Výslovnou možnost analogické aplikace § 150 o. s. ř. i v této situaci Ústavní soud připustil již v nálezu sp. zn. I. ÚS 1126/07, na jehož odůvodnění se odkazuje. Důvodem zvláštního zřetele hodným pro snížení odměny však nemůže být nesprávný předpoklad, že stěžovateli již byla odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů přiznána (viz předchozí bod).

16. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavnísoud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyhověl a napadená usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a Krajského soudu v Hradci Králové podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), když účastníci řízení s tímto postupem vyjádřili souhlas.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru