Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3310/17 #1Usnesení ÚS ze dne 28.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkExekuce
Náklady řízení
exekutor
odměna
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3310.17.1
Datum podání23.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 271, § 202 odst.2, § 238 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3310/17 ze dne 28. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ivo Luhana, soudního exekutora Exekutorský úřad Praha 1, se sídlem Karlovo nám. 17, Praha 2, zastoupeného Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou se sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti výroku I. písm. b) usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 21. 8. 2017 č. j. 54 Co 158/2017-43, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výroku I. písm. b) v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného usnesení zejména vyplývá, že stěžovatel svým usnesením zastavil exekuci na majetek povinného nařízenou usnesením Okresního soudu v Jihlavě. Výrokem II. rozhodl, že oprávněná ani povinný nemají právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III. uložil povinnému zaplatit na náhradě nákladů exekuce částku 7.865 Kč.

3. K odvolání povinného proti rozhodnutí stěžovatele krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení stěžovatele tak, že oprávněná je povinna nahradit povinnému náklady prvostupňového řízení i odvolacího řízení a v napadeném výroku I. b) krajský soud usnesení stěžovatele změnil tak, že stěžovateli nenáleží náhrada nákladů exekuce a je povinen vrátit povinnému vymoženou částku náhrady nákladů. V dané věci byla jednoznačným důvodem vedoucím k zastavení exekuce povinným namítaná skutečnost, že rozhodčí nález, jenž byl v dané věci exekučním titulem, byl vydán osobou, která k jeho vydání neměla dostatek pravomoci (takovéto hodnocení rozhodčího nálezu je přitom zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, byť k naznačenému výkladu Ústavní soud a Nejvyšší soud dospěly až na základě změny své vlastní judikatury). Oprávněná však v exekuci i po uvedené změně judikatury bezdůvodně pokračovala a tím zavinila náklady, které následně v dané exekuci vznikly. Proto krajský soud uložil oprávněné uhradit povinnému náklady řízení. Podle krajského soudu exekutor nepostupoval správně, pokud povinnost zaplatit náklady exekuce uložil povinnému, a ne oprávněné. Dále pak exekutor vyjádřil, že po oprávněné náklady exekuce nepožaduje. Pokud exekutor během exekuce náklady exekuce či jejich část vymohl, je nutné podle obecného soudu při rozhodnutí o zastavení exekuce přiměřeně aplikovat i § 271 věty druhé o. s. ř. a uložit soudnímu exekutorovi, aby povinnému vymožené náklady vrátil.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jeho oprávněných zájmů na odměnu a náhradu nákladů exekutora, napadené rozhodnutí zasáhlo stěžovatele ve sféře jeho činnosti, v níž vystupuje jako podnikatel, a tudíž požívá ochrany základních práv. Dále pak stěžovatel rozsáhle polemizuje s výkladem podústavního práva provedeného obecným soudem a dospívá k závěru, že nebylo jeho povinností vymoženou částku úhrady svých nákladů povinnému vracet.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

8. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

9. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny zejména v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele.

10. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku cca 7.000 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně (stěžovatel přitom žádnou argumentaci svědčící o zásadním zásahu do jeho majetkových práv způsobeným napadeným rozhodnutím Ústavnímu soudu nepředkládá). Odkazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř. s tím, že povinný měl neplatnost exekučního titulu tvrdit mnohem dříve a tedy jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, proč krajský soud měl rozhodnutí stěžovatele o náhradě nákladů potvrdit, pak stěžovatel v rámci této své argumentace přehlíží už jen to, že citované ustanovení dovoluje nepřiznat úspěšnému účastníku řízení náklady řízení a nikoliv to, aby soud uložil náhradu nákladů řízení někomu, kdo k tomu není povinen (zde tedy povinný).

11. Tvrdí-li stěžovatel s odkazem na § 57 exekučního řádu, podle něhož je uvedení v předešlý stav v exekučním řízení vyloučeno, že náklady exekuce povinnému nemůže vydat, pak nereflektuje, že uvedené ustanovení - zjednodušeně řečeno - poskytuje ochranu třetím osobám, jež by například nabyly majetek povinného v exekutorem pořádané v dražbě. Navíc částka představující náhradu nákladů exekuce byla stěžovateli pravomocně přiznána až ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu, nikoliv již rozhodnutím samotného stěžovatele. Proto také není přiléhavý odkaz stěžovatele na § 32 odst. 2 exekučního řádu týkajícího se eventuálního liberačního důvodu z jinak objektivní odpovědnosti stěžovatele jako exekutora. Stěžovatel náklady exekuce přitom musí povinnému vydat, protože jemu nadřazený soud rozhodl odlišně a nikoliv proto, že by někomu způsobil újmu, z jejíž náhrady by se nemohl liberovat.

12. Odkazuje-li stěžovatel konečně v ústavní stížnosti například na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1219/15 ze dne 22. 12. 2015, pak v tomto usnesení Ústavní soud vyjádřil svoji rezervovanost k zásahu do rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, když nadto toto usnesení Ústavního soudu se přímo nedotýká výše náhrady nákladů soudního exekutora.

13. Ústavní soud má tedy za to, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele. Proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru