Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3304/18 #1Usnesení ÚS ze dne 20.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkPromlčení
advokát/ustanovený
Bezdůvodné obohacení
advokát/odměna
soudce/vyloučení
žaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3304.18.1
Datum podání03.10.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

ostatní (nezařaditelné)

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 457

89/2012 Sb., § 2991

99/1963 Sb., § 229 odst.1 písm.e


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3304/18 ze dne 20. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Matouška, Ph.D., proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2077/2018-177 ze dne 28. 8. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 396, 397/2017-151 ze dne 18. 1. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 21 C 330/2014-121 ze dne 10. 7. 2017, spojené s návrhem na odklad napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, a o návrhu téhož stěžovatele, aby Ústavní soud konstatoval, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod znemožněny, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh, aby Ústavní soud konstatoval, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod znemožněny, se odmítá.

Odůvodnění:

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

Stěžovatel dále navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 396, 397/2017-151 ze dne 18. 1. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 21 C 330/2014-121 ze dne 10. 7. 2017, jakož i to, aby Ústavní soud postupoval podle § 39 zákona o Ústavním soudu a o stěžovatelově věci rozhodl mimo pořadí.

Konečně, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod znemožněny.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 330/2014, stěžovatel byl v rámci trestního řízení ustanoven obhájcem obžalované. V průběhu řízení mu byla opatřením předsedy senátu Městského soudu v Praze vydaným podle § 151 odst. 3 věty druhé trestního řádu poskytnuta záloha na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 500 000 Kč. Usnesením městského soudu sp. zn. 45 T 7/2009 ze dne 5. 4. 2013 byla stěžovateli stanovena odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 442 966,48 Kč, ve zbytku byl stěžovatelův nárok zamítnut. Stížnost, kterou stěžovatel proti tomuto usnesení podal, byla usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 84/2013 ze dne 26. 2. 2014 zamítnuta.

V řízení, z nějž vzešla nyní posuzovaná ústavní stížnost, se Česká republika - Městský soud v Praze domáhala na stěžovateli vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající rozdílu mezi poskytnutou zálohou a částkou, která byla posléze stěžovateli přiznána jako odměna a náhrada hotových výdajů. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 57 033,52 Kč. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl prvostupňový rozsudek potvrzen. Stěžovatelovo dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

V průběhu řízení před obecnými soudy podal stěžovatel námitku podjatosti soudců Městského soudu v Praze, o níž bylo usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. Nco 77/2016-52 ze dne 16. 11. 2016 rozhodnuto tak, že soudci senátu 29 Co Městského soudu v Praze a zastupující soudci senátů 11 Co a 72 Co nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 29 Co 202/2016 (šlo o odvolací řízení proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 21 C 330/2014-27 ze dne 8. 4. 2016, kterým byla zamítnuta námitka místní nepříslušnosti v téže věci).

V ústavní stížnosti stěžovatel předně namítá, že skutečnost, že soudci Městského soudu v Praze jsou pracovně zařazeni u soudu, který je organizační složkou žalobkyně, který je účastníkem řízení na straně žalobkyně, tento soud jim vyplácí odměnu za vykonanou práci, jejich kolegyně vyplatila zálohu, která je předmětem řízení, asistentka soudce tohoto soudu rozhodovala o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, přičemž pracovníci tohoto soudu dle skutkových tvrzení nechali nárok promlčet, zavdává důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti. Podle stěžovatele je proto zřejmé, že spor rozhodovali vyloučení soudci, a bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Dále stěžovatel poukazuje na své legitimní očekávání, že mu budou úkony právní služby, které ve prospěch klientky vykonal, a náklady, které v souvislosti s její obhajobou vynaložil, proplaceny. K tomu údajně nedošlo jen proto, že státní zástupce nezaložil protokoly o těchto úkonech do soudního spisu, což ovšem stěžovatel neměl možnost ovlivnit. V této souvislosti stěžovatel poukazuje i na další okolnosti, kvůli kterým mu měla být přiznána na odměně a náhradě hotových výdajů vyšší částka. Jak stěžovatel uvádí, nevyplacenou odměnu a náhradu hotových výdajů uplatnil jako protipohledávku, soudy se jí však odmítly zabývat.

Stěžovatel má také za to, že nárok žalobkyně byl promlčen, neboť již v roce 2011 Městský soud v Praze rozhodoval o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, přičemž ve svém rozhodnutí konstatoval, že o některých úkonech není v trestním spise záznam. Již v tomto okamžiku tedy údajně musel Městský soud v Praze vědět, že se na jeho úkor měl stěžovatel obohatit.

Ústavní soud neshledal žádné důvody k přednostnímu projednání věci ani k odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost pak shledal zjevně neopodstatněnou.

V první řadě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud nemohl nyní přezkoumávat, zda stěžovateli byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v odpovídající výši, neboť to ani nebylo předmětem řízení, z něhož ústavní stížnost vzešla. O stěžovatelově odměně a náhradě výdajů bylo rozhodováno v jiném řízení. Argumentace, že soudy měly započítat úkony nad rámec těch, které byly započteny rozhodnutím trestních soudů, je tedy nepřípadná. Nyní bylo rozhodováno jen o tom, zda za situace, kdy stěžovateli byla poskytnuta vyšší záloha, než jaká částka mu následně byla na odměně a nákladech přiznána, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení. V tomto směru ovšem ústavní stížnost relevantní argumentaci, která by závěry obecných soudů zpochybnila, nenabízí.

Argumentace legitimním očekáváním je zde zcela nepřípadná, protože i kdyby snad nějaké stěžovateli vzniklo (přičemž dle názoru Ústavního soudu samotným poskytnutím zálohy vzniknout nemohlo, viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1938/16 ze dne 18. 5. 2017), šlo by toliko o očekávání výše v budoucnu přiznané náhrady a odměny. Nikoli o očekávání, že pokud bude stěžovateli přiznáno méně, nebude muset zálohu (její část) vrátit.

Pokud se týče promlčení, jde o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Soudy přesvědčivým způsobem vysvětlily, že subjektivní promlčecí doba počala běžet dnem následujícím po právní moci usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 84/2013, tedy 27. 2. 2014. Jestliže žalobkyně podala žalobu dne 9. 12. 2014, k promlčení nároku nedošlo.

K námitce, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nutno uvést, že ústavní stížnost je postavena na zásadě subsidiarity. Ústavní soud tak rozhoduje o vznesených námitkách až v situaci, kdy stěžovatelé vyčerpali všechny opravné prostředky k ochraně jejich práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Námitku, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, přitom lze uplatnit žalobou pro zmatečnost [§ 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu], z ústavní stížnosti ani z vyžádaného soudního spisu ovšem neplyne, že by stěžovatel tento opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto. Lze dodat, že ani pravomocné rozhodnutí o námitce podjatosti nezakládá překážku věci rozhodnuté a novému posouzení nestrannosti soudce v řízení o žalobě pro zmatečnost nebrání. Tato námitka je tedy v řízení před Ústavním soudem materiálně nepřípustná.

Konečně, k projednání návrhu, aby Ústavní soud konstatoval, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod znemožněny, Ústavní soud není příslušný.

Ústavní soud je jako každý orgán veřejné moci limitován čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, dle kterých lze státní (veřejnou) moc vykonávat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ani Ústavní soud nesmí překročit rámec předpisů, které vymezují jeho pravomoc. Pravomoci Ústavního soudu jsou dány jednak čl. 87 odst. 1 a 2 Ústavy (vymezujícím jednotlivé druhy řízení), jednak jeho dílčími oprávněními vázanými k jednotlivým typům řízení a specifikovanými v zákoně o Ústavním soudu. Obecné vyhlášení naplnění podmínek práva na odpor dle čl. 23 Listiny mezi pravomoci Ústavního soudu ovšem nepatří.

Realizace práva na odpor spočívá ve vzepření se veřejné moci. Nevyžaduje tudíž a z povahy věci ani nemůže vyžadovat, aby jakýkoli orgán veřejné moci (včetně Ústavního soudu) nejdříve konstatoval, že pro realizaci práva dle čl. 23 Listiny jsou naplněny podmínky. Je ostatně otázka, zda by takové konstatování ze strany Ústavního soudu, jakožto ústavního orgánu nenaráželo na paradox obdobný známé hlavě XXII vzhledem k tomu, že jedním z předpokladů realizace práva na odpor je znemožnění činnosti ústavních orgánů.

V každém případě, má-li jít o odpor občanů proti veřejné moci za situace, kdy jsou činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků znemožněny, musí prvotní posouzení naplnění těchto podmínek náležet samotným občanům, nikoli orgánům veřejné moci. To samozřejmě při riziku, že občané s odporem nebudou úspěšní a že se orgány veřejné moci s tímto posouzením neztotožní.

To neznamená, že by se stěžovatelé teoreticky nemohli před Ústavním soudem domáhat ochrany svého práva zaručeného čl. 23 Listiny. Ze strany Ústavního soudu by nicméně v takovém případě šlo o zpětné zhodnocení určitého jednání stěžovatelů. Jinými slovy, lze si čistě v teoretické rovině představit situaci, kdy Ústavní soud bude určité jednání považovat za výkon práva na odpor a z toho důvodu např. zruší odsuzující rozhodnutí trestních soudů.

Stěžovatel ovšem svůj návrh tímto způsobem nestaví, neuvádí koneckonců ani žádné své jednání, které by mělo odpor ve smyslu čl. 23 Listiny představovat. Stěžovatel po Ústavním soudu žádá, aby obecně deklaroval, že v České republice jsou pro realizaci práva na odpor naplněny podmínky, patrně za účelem toho, aby mohl své právo na odpor na základě takového výroku Ústavního soudu realizovat. K něčemu takovému však, jak již bylo řečeno, Ústavní soud nemá pravomoc.

Ústavní soud závěrem poznamenává, že důvodem podání stěžovatelovy ústavní stížnosti je skutečnost, že mu byla poskytnuta záloha ve výši 500 000 Kč, přičemž částka, která mu nakonec byla skutečně na odměně a nákladech přiznána, byla o zhruba 40 000 Kč nižší, v důsledku čehož stěžovatel musel tento rozdíl vrátit. Na základě tohoto peněžního sporu stěžovatel, jakožto advokát, navrhuje Ústavnímu soudu, aby konstatoval, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice znemožněny, a to se všemi důsledky, které s tím stěžovatel spojuje.

I s ohledem na v podstatě bagatelní spor, který stěžovatel vedl v řízení, z něhož návrh vzešel, má Ústavní soud značné pochyby, zda byl tento jednoznačný a v petitu obsažený návrh skutečně míněn seriózně. V tomto směru je potřeba upozornit, že institut ústavní stížnosti slouží k ochraně základních práv a svobod, nikoli k jakýmkoli recesistickým návrhům, které bezúčelně vytěžují kapacity Ústavního soudu jako vrcholného orgánu ochrany ústavnosti. Vzhledem k profesi stěžovatele Ústavní soud také upozorňuje, že advokát je vždy povinen přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu (čl. 4 odst. 1 etického kodexu České advokátní komory).

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh, aby Ústavní soud konstatoval, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod znemožněny, pak Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2018

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru