Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3304/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříkškoda/náhrada
dovolání/přípustnost
dovolání/důvody
soud/samosoudce
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3304.15.1
Datum podání10.11.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 221 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3304/15 ze dne 24. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hedviky Vaňkové, zastoupené JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem Praha 10, Počernická 3104/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, č. j. 33 Cdo 2781/2014-494, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, č. j. 62 Co 442/2013-478, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 11. 2015 a jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.

II.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

3. Zdeněk Sobotík (zde vedlejší účastník) se svou žalobou domáhá vydání rozhodnutí, jímž by stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit mu částku ve výši 519.000,- Kč s příslušenstvím představující náhradu nákladů či jiné újmy, která vedlejšímu účastníku vznikla tím, že stěžovatelka odstoupila od smlouvy o obstarání koupě ze dne 16. 8. 1995, jež byla mezi stěžovatelkou (jako objednatelkou) a vedlejším účastníkem (jako obstaravatelem) uzavřena.

4. Tato žaloba byla (v pořadí již třetím) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 5. 2013, č. j. 12 C 22/2005-439, zamítnuta, a to s odůvodněním, že vedlejší účastník neunesl břemeno tvrzení, když i přes výzvu soudu nedoplnil svá skutková tvrzení tak, aby bylo možno posoudit, zda jím tvrzené úkony, které měl pro stěžovatelku vykonat, lze zahrnout pod podmínky ustanovení § 735 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění, tedy zda lze tyto posoudit jako účelně vynaložené náklady či jako jinou újmu vzniklou obstaravateli.

5. Právě uvedené rozhodnutí bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, č. j. 62 Co 442/2013-478, zrušeno a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení (výrok I.). Odvolací soud zároveň nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 8 (výrok II.). Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že tento postupoval v rozporu se závazným právním názorem odvolacího soudu, když vedlejšího účastníka znovu vyzval k doplnění jeho skutkových tvrzení, přestože takovou povinnost mu odvolací soud neuložil a skutková tvrzení vedlejšího účastníka je třeba považovat za naprosto úplná a zcela vyčerpávající. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl též to, že tento postupoval nekoncentrovaně, když žalobu vedlejšího účastníka zamítl z důvodu nesplnění povinnosti tvrzení, a to přesto, že zároveň provedl velmi rozsáhlé dokazování (které by však v případě nesplnění povinnosti tvrzení již nebylo na místě), nedoplnil dokazování vedlejším účastníkem navrhovaným znaleckým posudkem, přestože provedení tohoto důkazu se jeví pro posouzení důvodnosti a výše žalobního nároku nezbytným, a své rozhodnutí odůvodnil způsobem, který jej činil zbytečně složitým a obtížně přezkoumatelným, přičemž odůvodnění obsahovalo též pasáže, které nemají k projednávané věci žádný vztah. Protože odvolací soud byl nucen již potřetí zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně, když soud prvního stupně opakovaně nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu a v řízení došlo ke shora uvedeným procesním vadám, dospěl odvolací soud k názoru, že jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro to, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce tak, aby další řízení již probíhalo koncentrovaně a účastníci se v dohledné době dočkali spravedlivého rozhodnutí.

6. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, č. j. 33 Cdo 2781/2014-494, pro vady odmítnuto. Vada dovolání byla dovolacím soudem spatřována v tom, že stěžovatelka v jeho rámci neformulovala žádnou otázku procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a tedy nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.

III.

7. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní namítla, že dovolací soud v rozporu s obsahem jejího dovolání toto odmítl pro nevymezení právní otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Stěžovatelka dále vyslovila nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, že věc má být napříště projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem Obvodního soudu pro Prahu 8. Uvedla, že podmínky pro to, aby věc byla v dalším řízení projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem, nebyly splněny, neboť soud prvního stupně se dle jejího přesvědčení vždy řídil závazným právním názorem odvolacího soudu, a to i když tento názor nebyl vždy vyjádřen pregnantně.

IV.

8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala zejména porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jehož nedílnou součástí je i právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích zakotvených práv došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález I. ÚS 2/93, N 37/1 SbNU 267). Nic takového však v nyní souzené věci zjištěno nebylo.

10. Jak naopak vyplývá z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelky se závěrem odvolacího soudu o nutnosti nařízení projednání a rozhodnutí věci v dalším řízení jiným samosoudcem.

11. Podle § 221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), platí, že zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 226 odst. 1, § 235h odst. 2 věta druhá a § 243d odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen. Ústavní soud již dříve uvedl, že smyslem ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu je odblokovat řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru odvolacího soudu, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 225/55 SbNU 105), nález sp. zn. IV. ÚS 170/08 ze dne 28. 6. 2010 (N 128/57 SbNU 577) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1450/14 ze dne 19. 2. 2015, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Z uvedeného je zřejmé, že nařízení, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, je zcela mimořádným krokem, který je podmíněn jak existencí naléhavé potřeby, tak i řádným sdělením důvodů, které odvolací soud k tomuto opatření dovedly. Je proto nutno konstatovat, že požadavek přezkoumatelnosti se bezpochyby vztahuje i k výroku o nařízení projednání a rozhodnutí věci jiným samosoudcem. Dále je nutno uvést, že důvody pro takový postup mohou spočívat jak v samotném rozhodnutí, tak i ve způsobu vedení řízení.

12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nařídil, aby věc byla dále projednávána a rozhodnuta jiným samosoudcem Obvodního soudu pro Prahu 8, a to přesto, že pro takový postup nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, když dle jejího názoru nelze dovodit, že by soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu. Této námitce však Ústavní soud nemohl přisvědčit. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu totiž zřejmě plyne, že odvolací soud si byl plně vědom toho, že nařízení projednání a rozhodnutí věci soudem prvního stupně v jiném než dosavadním složení je krokem zcela mimořádným. I přesto se odvolací soud rozhodl k tomuto kroku přistoupit, neboť tento postup shledal v situaci, kdy řízení je vedeno již více než deset let, přičemž odvolací soud byl již potřetí nucen přistoupit ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, nezbytným. Odvolací soud dle názoru Ústavního soudu rovněž podrobně rozvedl, proč považuje za objektivně nutné, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Tyto důvody přitom odvolací soud shledal jak ve způsobu vedení řízení, tak i v samotném rozhodnutí, když soudu prvního stupně vytkl nejen to, že tento (opakovaně) nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, ale též to, že žalobu vedlejšího účastníka zamítl pro nesplnění povinnosti tvrzení (přestože vedlejší účastník tuto svou povinnost dle názoru odvolacího soudu beze zbytku splnil), neprovedl dokazování znaleckým posudkem a namísto toho prováděl obsáhlé dokazování jinými důkazy, což však (měl-li soud prvního stupně skutečně za to, že vedlejší účastník nesplnil povinnost tvrzení) vůbec nebylo namístě, a své rozhodnutí odůvodnil způsobem, který toto rozhodnutí činil jen obtížně přezkoumatelným.

13. Z právě uvedeného je přitom patrné, že důvodem pro postup dle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu nebylo jen nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu, jak stěžovatelka ve své ústavní stížnosti naznačuje. Ani v případě, že by tomu tak bylo, by však Ústavní soud nemohl souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že nelze dovodit, že by soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu. Je tomu tak proto, že jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, závazný právní názor odvolacího soudu nebyl soudem prvního stupně respektován nejen v případě jeho posledního (třetího) rozhodnutí, ale i v případě v pořadí druhého rozsudku, v němž soud prvního stupně v rozporu s právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí uzavřel, že smlouva o obstarání věci je neplatná. Ústavní soud má (na rozdíl od stěžovatelky) rovněž za to, že nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu soudem prvního stupně lze spatřovat též v tom, že soud prvního stupně vyzval vedlejšího účastníka k doplnění jeho skutkových tvrzení, přestože mu takový postup nebyl odvolacím soudem uložen. To proto, že odvolací soud ve svém druhém zrušujícím rozhodnutí soudu prvního stupně mj. uložil, aby tento provedl důkazy navržené vedlejším účastníkem k prokázání oprávněnosti jeho žalobního návrhu. Ústavní soud má přitom za to, že ze skutečnosti, že odvolacím soudem bylo soudu prvního stupně uloženo, aby tento provedl dokazování za účelem zjištění, zda je vedlejším účastníkem v řízení uplatněný nárok důvodný, plyne, že odvolací soud byl již tehdy toho názoru, že vedlejším účastníkem byl jeho nárok dostatečně specifikován, neboť v opačném případě by soudu prvního stupně uložil, aby nejprve vedlejšího účastníka vyzval k doplnění jeho tvrzení, a budou-li tato tvrzení doplněna, aby k nim následně provedl příslušné dokazování, neboť úplné vylíčení rozhodných skutečností musí (z povahy věci) dokazování vždy nezbytně předcházet. Jinými slovy, neměl-li by již dříve odvolací soud za to, že všechny rozhodné skutečnosti byly vedlejším účastníkem vylíčeny, nemohl by soudu prvního stupně bez dalšího uložit provedení vedlejším účastníkem navržených důkazů za účelem prokázání oprávněnosti těchto tvrzení.

14. Důvod pro kasační zásah pak Ústavní soud neshledal, ani jde-li o rozhodnutí dovolacího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelky pro jeho vady spočívající v tom, že stěžovatelka ve svém dovolání vůbec neformulovala otázku procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. V této souvislosti je Ústavní soud nucen přisvědčit stěžovatelce v tom, že tato v rámci svého dovolání uvedla následující: "Jednou z nejzávažnějších otázek pro dovolací soud v této záležitosti je, zda je možné vytýkat soudu prvého stupně jednání v rozporu s právním názorem odvolacího soudu, když soud prvého stupně postupuje standardní procesní cestou (podle § 118a odst. 1 OSŘ), a to i když mu to odvolací soud ‚vůbec neuložil', zda musí udělat soud prvého stupně jen (pouze) to, co je mu odvolacím soudem uloženo a již nic navíc." Byť stěžovatelka tuto svou otázku formuluje v té části dovolání, která je uvozena rubrikou označenou jako "Důvody dovolání k vyřešení otázky procesního práva", která implikuje spíše vymezení dovolacího důvodu než předpokladů jeho přípustnosti, je zřejmé, že tvrzení dovolacího soudu, že stěžovatelka žádnou procesní otázku ve svém dovolání neformuluje, není zcela namístě, tím méně za situace, kdy Ústavní soud již dříve zaujal názor, že vymezení podmínek přípustnosti dovolání je dovolací soud povinen posuzovat v kontextu s vymezeným dovolacím důvodem [viz nález sp. zn. I. ÚS 2447/13 ze dne 11. 11. 2013 (N 184/71 SbNU 213)]. I přes právě uvedené však Ústavní soud (aniž by posuzoval, zda lze shora uvedenou otázku naznačenou stěžovatelkou v jejím dovolání považovat za řádně vymezenou otázku procesního práva, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena, a zda tedy lze považovat dovolání stěžovatelky za bezvadné či nikoli) neshledal, že by v důsledku rozhodnutí dovolacího soudu byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Je tomu tak proto, že stěžovatelka žádnou jinou otázku než otázku výše uvedenou ve svém dovolání neformulovala (což stěžovatelka ani netvrdí), a tedy ani v případě, že by dovolací soud posoudil stěžovatelkou vznesenou otázku způsobem, jakým se stěžovatelka domáhala, nemohla by tato skutečnost přivodit pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nařízení projednání a rozhodnutí věci jiným samosoudcem by pouze z tohoto důvodu nemohlo být zrušeno, když i nadále by zde zůstaly nedotčeny další důvody, pro které odvolací soud rozhodl o postupu dle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu, když důvodem pro postup dle právě uvedeného ustanovení nebyla pouze skutečnost, že soud prvního stupně postupoval v rozporu se závazným právním názorem odvolacího soudu, jak již bylo rozvedeno shora.

V.

15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2015

David Uhlíř v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru